Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ta druhá... - 18. kapitola

17.06.2011 (17:00) • SiReeN • FanFiction na pokračování • komentováno 36× • zobrazeno 4166×

Alex:

Když mlčel, zmocnilo se mě ještě větší podezření. Kdo…  Co je?!

Zaskočeně na mě zíral, pak se vzpamatoval a podmanivě se na mě usmál.

„Víš, Plamínku, já…“ začal, ale hned se odmlčel a přimhouřil oči. Po pár vteřinách ticha se znovu pousmál.

„Víš, mám vrozenou vadu. Po mámě mám špatnou krev a občas se stane, že mám takový… záchvat, kdy se mi nedostává dost kyslíku do svalů. Tehdy si musím napíchnout transfuzi, abych zvětšil objem kyslíku v krvi. Musím je vozit všude sebou, jelikož hodně cestuji a nemůžu pokaždé jít do nemocnice. To proto jsi je tady našla,“ vysvětloval a přitom se mi upřeně díval do očí, jako by mě chtěl omámit, zhypnotizovat, odvést mou pozornost od krve ke svým krásným očím. Ale to se mu nemohlo povést. Jednak nejsem pitomá, abych mu uvěřila takovou chabou historku o jeho záhadné nemoci, nota bene když vím, že transfuze se vždy musí uchovávat při nízkých teplotách, protože přehřáté by mohly ublížit, takže je těžko mohl skladovat ve skříni ve vyhřátém pokoji. A další věc, která přitahovala mou pozornost, byla samotná krev. Ach, i přes obal tak krásně voněla! Doslova na mě volala: „Dej si!“ - a já byla příliš hladová na to, abych jí dokázala odolat…

„Plamínku?“ ozvalo se mi přímo u ucha. Prudce jsem otočila hlavu a nosem narazila do jeho tváře. Zaklonila jsem se a chytila se za nos. Au! On je snad ze žuly! Moment…

Ne! Ne, ne, ne, tisíckrát ne! Že já blbá si toho nevšimla dřív. Zavřela jsem oči a nasála okolní vzduch. V nose mě zalechtala jeho sladká vůně. Byla sladší, než na jakou jsem byla zvyklá, to nejspíš proto jsem na ni dříve nedbala, ale teď… Sladká vůně. Tvrdá kůže. Chladné tělo. Jeho nechuť k jídlu a kávě. A v neposlední řadě krev. On je… upír.

Vyděšeně jsem se po něm podívala. Odhalil mě, nalákal do svého pokoje, aby… Aby mě mohl zabít?

„Plamínku, jsi v pořádku?“ zeptal se ustaraným hlasem. Tu starost jsem mu však nevěřila. Nasucho jsem polkla a z posledních sil jsem kolem sebe roztáhla štít. Byl slabý a v některých místech děravý, ale s tím se nic nedalo dělat. Byla jsem vyhladověná a ta krev, která stále ležela v mém klíně, mě dráždila.

„Plamínku?“ zopakoval.

„Nejsem žádný Plamínek, sakra! Jsem Alex! A ty… Stůj! Nepřibližuj se ke mně!“ zakřičela jsem na něj, když jsem viděla, že se ke mně znovu naklání. Potřebovala jsem se uklidnit, srovnat si to zjištění v hlavě…

„Omluv mě,“ zamumlala jsem, vyšvihla se z gauče, vběhla do koupelny a zamkla se tam. Pustila jsem sprchu a schoulila se v koutě do klubíčka. Proč? Proč zrovna on? Už to vypadalo nadějně…

„Ehm… Plamínku, jsi v pořádku?“ ozval se jeho hlas zpoza dveří. Setřela jsem si slzy z tváří a zadívala se na dveře. Na dveře, které by pro něj nebyly překážkou, kdyby chtěl…

„Jo, já… Jen potřebuji být chvíli o samotě…“ odvětila jsem a pak už tišeji zamumlala: „A nejsem žádný Plamínek!“ Jeho následné uchichtnutí mě jen utvrdilo v tom, že můj objev byl správný. Tohle by člověk rozhodně neslyšel!

Opatrně jsem vykoukla ze dveří. Obezřetně jsem se rozhlédla kolem, jestli na mě někde nečíhá, ale nikde jsem ho neviděla. Dodala jsem si odvahy a s nádechem vkročila do obývací části. Seděl tam na té úžasně měkké pohovce, ramena pokleslá, hlavu svěšenou. Když mě uslyšel – nebo ucítil? -, úlevně si povzdechl a vymrštil se ze sedu.

„Plamínku, jsi v pořádku? Není ti nic? Já… Udělal jsem něco špatně?“ vyhrkl ze sebe tak rychle, že jsem mu skoro nerozuměla.

„Ty…“ Víc jsem říct nedovedla, měla jsem v ústech úplně sucho. Sáhla jsem po sklenici vody, která stála na stole vedle – teď již studeného – jídla. Napila jsem se a odkašlala si.

„Nene, ty za nic nemůžeš. To jen… Dohnaly mě vzpomínky…“ U konce se mi zlomil hlas a po tvářích se mi začaly kutálet slzy.

„No tak, maličká, neplač. Ne, dost, šššš. Uklidni se, no tak. Pomalu se nadechni, ták, a zhluboka vydechni. Vidíš, že to jde,“ konejšil mě. Když však přestal mluvit, když už jsem neslyšela jeho sametový hlas, rozeštkala jsem se ještě víc.

„Nebreč, nejsi přece žádná malá, usmrkaná holka. Plamínku, no tak. Ššššš,“ promlouval ke mně tiše a přistoupil blíž. Bezmyšlenkovitě jsem se k němu přitiskla, přitulila se k jeho hrudi, ve které spočívalo mrtvé, netlukoucí srdce. Sevřel mě v náručí a konejšivě mě hladil po zádech. Měla bych se v jeho objetí cítit v ohrožení, ale bylo to přesně naopak – cítila jsem se v něm bezpečně, jako ještě nikdy v životě.

Ani nevím, jak se to stalo. Najednou jsem se dívala do těch hlubokých, temných studánek a on mi pohled oplácel. Začal se ke mně pomalu naklánět a já ho neodstrčila, i když mi mé rozumnější já říkalo, že jsem pořádný blázen. Zprvu pouze přitiskl rty na ty mé a chvíli tak setrval, pak je začal něžně ochutnávat. Zpočátku lehký polibek se v průběhu minuty změnil k nepoznání. Jazykem mi váhavě přejel přes rty, a když jsem je pootevřela, přijal pozvání a vklouzl dovnitř. Smyslné ovíjení našich jazyků mě omamovalo, když jsem však v jednu chvíli přejela přes jeho – jako břitva ostré – zuby, vystřízlivěla jsem. Bylo to spontánní, nebo si to plánoval a pak, v přívalu vášně, mě chtěl kousnout? Tak či tak, nebylo to správné.

Pomalu - a nutno podotknout, že velmi neochotně - jsem se od něj odtáhla a poněkud rozpačitě se na něj usmála.

„To…“ začal.

„Ne! Nemluv o tom,“ zaprosila jsem. Když kývl, úlevně jsem si oddychla. Vůbec jsem se necítila na to, abych s ním rozebírala to, co se právě stalo. Chtěla jsem se někde zamknout, schoulit se do klubíčka a vzpomínat na ty krásné chvíle. Nebylo to stejné, jako když mě políbil Jacob. Tohle bylo… elektrizující, ano, to je to správné slovo. Elektrizující, paralyzující polibek. Když jsem si vzpomněla, jaká byla má tehdejší reakce na Jacoba, kolik nadějí přinesl jeho polibek, začala jsem uvažovat o tom, jestli jsem se tehdy dočista nezbláznila. Co bych měla udělat teď, po Martinově polibku? Štěstím umřít? Nebo spíše žalem, protože on, upír, nikdy nebude moci být můj?

Dnes již podruhé jsem na tvářích ucítila mokro. Martin ze mne celou dobu nespouštěl pohled, a když zpozoroval mé slzy, zatvářil se vyděšeně, v koncích, jakoby nevěděl, co má dělat. Očividně byl v rozpacích a já mu z nich pomohla – utekla jsem do místnosti, kde jsem tušila ložnici. Byla tam. Skočila jsem na postel, bylo mi jedno, že zničím ty pečlivě načančané pokrývky. S hlavou zavrtanou v polštáři jsem začala vzlykat. Z vedlejší místnosti jsem slyšela pravidelné kroky, jakoby někdo stále chodil sem a tam, od jedné stěny ke druhé. Poté se ozvalo bouchnutí dveří. Hystericky jsem se rozesmála. Znovu přede mnou utekl?

Věnováno Neyimiss a jejímu naraženému nosu. Moc děkuju za to, že jsi byla ochotná se mnou chvíli hrát Martina a Alex (srážecí scéna ).

A taky ti patří můj velký dík za Give a second chance. Bez Givu bych už dávno uvízla na nějaké 5. kapitole. Děsně mě naše hra Kdo bude mít víc kapitol baví. A co je na tom nejlepší - vyhrávám.

Autor: SiReeN (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ta druhá... - 18. kapitola :