Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ta druhá... - 16. kapitola

08.06.2011 (07:00) • SiReeN • FanFiction na pokračování • komentováno 30× • zobrazeno 4228×

Martin:

Udělal jsem k ní dalších pár kroků. Dělila nás vzdálenost menší než dvacet centimetrů. Stačilo by se pořádně natáhnout a dosáhnul bych rty na její krk. Ale tak to nechci. Chci ji sevřít v náručí, cítit zběsilý tlukot jejího srdce, to až si uvědomí, že tohle je její konec. Po dalších dvou krocích jsem se zastavil. Vykulil jsem oči a zkusil jít dál. Ale… Nešlo to. Něco mě drželo zpátky. Ale co?! Kruci!

Neznámá si nejspíš ničeho nevšimla, stále se na mě dívala s úsměvem. Zklamaně jsem se podíval na její vábivý krk a přesunul pohled na její tvář. Když jsem uviděl její krásný obličej s ještě krásnějším úsměvem, uklidnil jsem se a po tváři se mi rozlil blažený výraz. Byl bych blbec, kdybych ji zabil. Ne, to mě nesmí už nikdy ani napadnout. Ztratil bych ji dřív, než bych ji stačil poznat. A to se nesmí stát. Ne teď, když jsem snad konečně našel někoho, s kým se cítím zase jako… člověk.

Co mě ale udrželo zpátky? Stvoření, kterým jsem, nedokáže nic zastavit… Chvíli jsem si tím lámal hlavu, ale pak jsem to nechal být. Není důležité, co to bylo, co ji zachránilo, ale to, že neznámá kráska žije.

Pokynul jsem jí, ať mě následuje a vydal jsem se k nedalekému parkovišti. Tam jsem došel k černé motorce, kterou jsem si hned po příjezdu do Benátek koupil.

„To… To je tvoje?!“ vyhrkla ze sebe má společnice nevěřícně.

„Jasně,“ odvětil jsem s úsměvem. „Nasedat, madam.“ Sedl jsem si dopředu a poukázal na místo za mnou. Opatrně si sedla na motorku a pevně se přimkla k mým zádům. Cítil jsem tlukot jejího srdce a měl jsem co dělat, abych se neotočil a nezmocnil se té životodárné tekutiny, která jí koluje v žilách.

„Umíš to, doufám, řídit?“ Tak teď se mě dotkla!

„Samozřejmě,“ odpověděl jsem znechuceně. Copak vypadám jako někdo, kdo si vozí kosti ve volvu?! Pak jsem se usmál, nastartoval a rozjel se na druhý konec Benátek. Samozřejmě tou nejdelší cestou…

Když jsme dorazili na místo, sesedl jsem z motorky a pomohl slézt neznámé. Požádal jsem ji, aby na mě chvíli počkala a vydal se k jedné z věží.

„Zdravím,“ pozdravil jsem. „Je tu dneska Phillipo?“

„Bohužel, dnes má volno. Ale pokud jste pan Damiani, mám vám předat tohle,“ řekl muž a podal mi svazek klíčů.

„Že dík. Má to u mě,“ odvětil jsem a šel zpátky k cizince.

„Pojď,“ vybídl jsem ji a za loket ji táhl k molu. Tam jsem odemkl řetěz loďky s číslem 49. Pak jsem do ní skočil, počkal, až se přestane houpat a pomohl do ní i jí. Když se posadila na sedátko, sedl jsem si naproti ní, chopil se vesel a uvedl loďku do pohybu.  Zanedlouho jsme projeli mezi věžemi a ocitli se na začátku velkého přístaviště.

„Vítej v Benátském Arsenalu, v minulosti největším průmyslovým centrem Benátek. Dnes už se tu lodě nevyrábí, ale stále to tu funguje jako loděnice. Jsou tu zakotveny i lodě staré několik století.“ Ano… A já byl při výrobě několika těchto lodí…

„Úžasně,“ zašeptala a dívala se na všechny strany. V očích se jí jen blýskalo. Zaujatě pozorovala lodě, jako by u každé přemítala nad její minulostí. K čemu sloužila, jací lidé na ní kdy byli…

Po hodině a půl jsme dopluli zpátky před věže. Řetězem jsem upevnil loďku k molu, zamkl zámek a odnesl klíče.

„Jsem ti vděčná, že jsi mě tam vzal. Bylo to skvělé,“ pronesla, když jsme se vraceli na parkoviště.

„Nemáš zač. Jsem rád, že se ti tady líbilo. Je to jedno z mých nejoblíbenějších míst tady. Ty staré lodě mě zvláštním způsobem uklidňují. Jsou pro mě tak známé a zároveň cizí…“ Známé – tolik jich bylo vyrobených v mé době… Cizí – uběhlo už tolik času… Zavrtěl jsem hlavou, abych odehnal chmury. Teď není zrovna nejlepší čas na melancholii…

Když ke mně přistoupila blíž, napřímil jsem se. Co tím sleduje? Snad ne…

Mé myšlenkové pochody přerušil vítr, který se prohnal kolem nás. Nahnal mi do nosu její sladkou vůni, až to zaštípalo. Zadržel jsem dech, ale když přistoupila ještě blíž, už to nešlo ignorovat. Odstrčil jsem ji a rozeběhl se k motorce. Slyšel jsem za sebou její kroky, ale věděl jsem, že mě nedostihne. Ji poháněla zvědavost, mě touha a hlad. Strčil jsem do zapalování klíče a nasedl na motorku.

„Počkej!“ ozval se její hlas. „Jak se vlastně jmenuješ?“

„Martin,“ zakřičel jsem přes rameno a rozjel se daleko od té dívky, která voněla jako ten nejkvalitnější parfém.

Když jsem zaslechl její: „Já si tě najdu, Martine!“, musel jsem se zasmát. To nebude těžké. Já už se od tebe nedokážu držet dál…

Ležel jsem v hotelové posteli a doslova se utápěl v krvi. Mé zásoby se výrazně zmenšily. Zanedlouho budu nucen znovu vyhledat překupníka. Nebo si budu muset obstarat stravu jinak. Hezky teplou a voňavou, ne zmraženou, kterou si musím ohřívat. A jelikož mě transfuze pořádně neposílí, bylo by možná lepší odchytit si někoho na ulici, zakousnout se mu do krku, vysát krev a pak se nějak zbavit jeho těla…

Vymrštil jsem se z postele a oblékl se do kožené bundy. Večeře čeká…

Ležérně jsem se opíral o zeď podniku a čekal. Lidé, kteří chodili kolem, mě nemohli vidět, protože jsem byl ve stínu, ale já je viděl úplně jasně. Viděl jsem jejich teplem červené tváře, unavené oči, životem tepající tepnu…

Je uvnitř. Cítil jsem ho. A podle toho, jak i na tu dálku čpěl alkoholem, půjde brzy domů.

Netrvalo to dlouho a ze dveří se vypotácel nevysoký muž. V ruce držel láhev s nějakým nechutným obsahem a při chůzi z ní hojně upíjel. Jen pij, pij… Alespoň bude lehčí tě chytit…

Sledoval jsem ho ulicemi Benátek, dokud nedošel do jedné z menších čtvrtí. Tam se zastavil a začal lovit v kapse klíče. Poznal jsem, že tady někde bydlí – což se dokonale hodilo. Zvráceně jsem si pomyslel, že alespoň umře „v teple domova“.

Zamířil jsem k němu a zatáhl ho do stínu, daleko z dosahu lamp. Nechápavě na mě mžoural krví podlitýma očima. Moc mě tedy nelákala představa pití jeho krve, ve které je teď velké množství alkoholu – bude to hnus. Pomsta je však pomsta. Mě nikdo z nečestností podezírat nebude. Čest… To jediné, co mi ještě zbylo.

„C-c-o… Co chcete? Ne-echte mě! Pu-pu-pusťte mě! Pomoooooc!“ křičel opilec a mně nezbylo nic jiného, než mu zacpat pusu dlaní.

„Víš, opravdu nemám rád, když se mi večeře hýbe na talíři,“ řekl jsem temně a poté se ďábelsky zachechtal.

„Ty se na mě nepamatuješ? Vážně ne? Mám se ti připomenout?“ pronesl jsem hrozivě šeptem, vzal ho za loket a dotáhl ho pod lampu. Pak jsem se mu pronikavě zadíval do očí.

„T-t-y?! Ten, kvůli kterému má rodina n-nemá co jíst?! Sprostý podvodníku!“ Náhle jakoby vystřízlivěl, protože se po mně ohnal pěstí. Hbitě jsem uskočil a pak mu zkroutil ruku za zády.

„Vida, vzpomínáš si. No, víš, moje vina to není. Já nevsadil peníze, které mají živit tvoji rodinu. Ale to je vedlejší. Přišel jsem srovnat účty. Víš, není dobré si mě znepřátelit – tobě se to však povedlo. Ne, já nejsem podvodník. To ty jsi hlupák. Brzy mrtvý hlupák,“ zašeptal jsem mu do ucha, prudce trhl jeho hlavou dopředu a zakousl se mu do krku. Přesně jak jsem si myslel – alkohol poznamenal krev a ta byla pěkně nechutná. Sál jsem však dál a dál.

„Mary,“ zachroptěl muž a zadíval se do jednoho z oken v prvním patře. Náhle se mi zželelo jeho rodiny. Vím, jaké je mít hlad. A bez něj nebudou mít ani tu trochu peněz, co doposud měli. Donutil jsem se odtrhnout od mé dnešní nevábné večeře. Když jsem od něj odstoupil, klopýtl. Nechal jsem ho spadnout na zem, kde zůstal nehybně ležet. Zkontroloval jsem jeho puls – byl slabý, ale tam zatím byl. Zvedl jsem hlavu a zadíval se do okna, do kterého se předtím díval on. Poté jsem zalovil v kapse a vyndal svazek bankovek, který jsem následně ukryl muži do kapsy. I když jsem netvor, nedopustím, aby trpěli nevinní lidé.

Upřel jsem zrak na místo, ze kterého vytékaly dvě malé stružky krve. Kolem nohou se mi zavlnila mlha, která se nakonec ustálila na zranění, které se zacelilo a při pohledu zblízka vypadalo jako obyčejný cucflek. Tím se mu v oběhu ztratil upíří jed, který by ho jinak spálil zaživa. Postavil jsem se a došel k jednomu z domů. Zazvonil jsem na tři zvonky, abych měl jistotu, že ho někdo najde, a než se v některém z bytů stihlo rozsvítit, splynul jsem s tmou.

Běžel jsem tak daleko, jak to jen šlo, poté jsem zpomalil do lidské chůze. Přece jen, nejsem žádný svatý a jeho krev, i když poznamenaná alkoholem, byla stále velkým pokušením. Stálo mě to mnoho sil, udržet se, abych se neotočil, nevrátil se a nedorazil ho. Nebýt transfuzí, které jsem v posledních několika dnech pil jako člověk vodu, jistě bych to byl udělal.

Stále jsem se však cítil hladový. A já hladový být nesmím, pokud se chci znovu setkat s tou neznámou rusovláskou. Při té myšlence jsem se zachmuřil. Ani jsem se jí nezeptal na jméno. Ale… Co vlastně sejde na jméně. Důležitý je člověk, ne to, jak se mu říká. A myslím, že oslovení Plamínek se k ní, díky jejím vlasům, dokonale hodí. Alespoň prozatím, než zjistím její pravé jméno. Ano, Plamínek. To je ono. Plamínek, který potřebuje rozdmýchat, aby se z něj stal plamen. A to je práce přímo stvořená pro mě…

Nezbývalo mi nic jiného, než se znovu vydat lovit. A má další oběť byla jasná – ne někdo, kdo ublížil mě. Někdo, kdo ublížil té sladké neznámé, kterou nemůžu pustit z hlavy. Zloděj z Ponte…

Netrvalo mi dlouho ho najít. Stačilo zajít do jedné z nejchudších částí Benátek a zavětřit. To jsem si mohl myslet – byl v jednom z polorozpadlých domů, v malém bytě, kde přepočítával nastřádaný lup. Připlížil jsem se až za něj a zavrčel. Otočil se a pohled do mých temných očí byl zároveň jeho posledním.

Pustil jsem jeho vysáté tělo, které s žuchnutím dopadlo na zem. Když jsem si otřel ústa do kapesníku, rozhlédl jsem se po místnosti. Na stolku stál nůž, který dokonale posloužil mému dalšímu záměru – podřízl jsem lupiči hrdlo, přesně v místě, kde byly dírky po mých zubech. Teď to bude vypadat, že se mu někdo pomstil za to, že ho okradl… I když, o tak ničemnou existenci se nebude nikdo zajímat.

Otočil jsem se a vyšel ze dveří. Teď už jsem byl konečně sytý, plný síly, dokonale jsem se kontroloval. Teď už nic nebrání našemu setkání, Plamínku…

Věnováno Artymu, který je velmi inspirativní. :):-*

Tohle je nejspíš poslední Martinův pohled. Od příště je tu s námi zase Alex. :)

Autor: SiReeN (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ta druhá... - 16. kapitola :