Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ta druhá... - 15. kapitola

Jedna má všechno, druhá nic. Ale to se změní...
Lehké oťukávání...

07.06.2011 (19:15) • SiReeN • FanFiction na pokračování • komentováno 33× • zobrazeno 4124×

Martin:

V očích se jí zračil údiv, který po pár sekundách vystřídal obdiv. Poté se mírně zamračila. Vyděsil jsem ji snad?

„Ne, není moje. Ne, sakra! Samozřejmě, že je moje,“ pronesla hlasem, který mi připomínal jaro. Tak… svěží, melodický, uklidňující. Že není její? Vždyť jsem na vlastní oči viděl, jak jí tu kabelku ten zmetek vytrhl…

„Omlouvám se. Ano, je moje. Děkuji, že jste mi ji vrátil,“ řekla a mírně zavrtěla hlavou. Že by ji moje přítomnost omamovala stejně jako mě ta její? Na chvíli jsem se zasnil, ale poté jsem se vrátil zpět do reality. Nedělej si naděje! Jak by mohla ona, taková čistá dívka, něco mít s takovým netvorem, jakým bezpochyby jsem?

„Nemáte zač,“ odvětil jsem tiše, bojíc se, že když promluvím moc nahlas, vyplaším ji.

„Ale ano, mám,“ odporovala. „Věřte, bez ní bych byla jako bez nohy. Ještě jednou díky, chrabrý rytíři…“ Pozvedl jsem obočí nad tou charakteristikou. Ano, to trefila. Ale ten temný, nosící záhubu a utrpení…

„Sexy rytíři,“ zašeptala a tím mě vytrhla ze vzpomínek. Pousmál jsem se. Když viděla pobavení na mé tváři, zamračila se. Ta nevinná duše netušila, že já slyším úplně, úplně všechno. Otočila se, jako by někoho hledala. Čeká snad na někoho? Přimhouřil jsem oči. Pokud čeká na nějakého muže, bude třeba ho nějak nenápadně dostat z cesty…

„Ehm,“ odkašlala si, aby upoutala moji pozornost, „jak jste se dostal k mojí kabelce?“ zeptala se podezíravě.

„Stál jsem nedaleko, když vám ji vytrhl. Naneštěstí pro něj,“ pronesl jsem se zadostiučiněním. Pak jsem trochu nechápavě pozvedl obočí. Z čeho mě to tu podezírá…?

„Proboha!“ vykřikla. „Vůbec jsem to nemyslela tak, že… Nikdy by mě ani nenapadlo, že byste ten zloděj byl vy! On byl malý a zavalitý, kdežto vy máte úžasně vypracovanou postavu!“ hájila se. Udiveně jsem na ni zíral a poté jsem se potěšeně usmál. Ano, i někdo jako já má ego, které je třeba sem tam polechtat…

„To jste neslyšel,“ prohlásila tiše a uchichtla se. Zasmál jsem se jejím rozpakům. Kdyby jen věděla, jak moc mě svým výrokem navnadila…

„Co jste to říkala? Asi jsem se na chvíli zamyslel…“ řekl jsem solidárně a moje ochota splnila účel – krásná neznámá mě odměnila nádherným úsměvem.

„A jak jste ji z něj vůbec vymámil? Nevypadl, že by tu kabelku chtěl pustit dřív, než bude doma. Neztloukl jste ho, doufám?“ zeptala se zděšeně.

„Věřte, že mi ji předal zcela dobrovolně.“ Při pohledu na mou děsivou tvář… „Ani jsem se ho nedotkl,“ řekl jsem a obdařil ji rošťáckým úsměvem. No, možná trošičku…

Pozorně jsem sledoval její tvář, takže mi neušlo, že mírně nakrčila nos a poté trhla rameny. Tak rád bych věděl, co se jí honí hlavou…

„Já… Chtěla bych vám alespoň nějak poděkovat za záchranu. Můžu vás někam pozvat?“ Když jsem se zadíval do jejích očí, které překypovaly nadějí, nemohl jsem jinak než souhlasit.

„Můžete, ale pouze v případě, že platím,“ prohlásil jsem, když se ve mně probudila má dávná výchova. Už už jsem jí chtěl nabídnout rámě, ale včas jsem se vzpamatoval a s ní po boku jsem se vydal do blízké kavárny.

 

Když přišel číšník, objednal jsem pro nás to první, co jsem uviděl. Nepotřeboval jsem čas na rozmýšlení, stejně je to jen kulisa, která má podpořit mé údajné lidství.

Docela mě zaskočila svojí otázkou, jestli jsem Benátčan. Že by něco tušila? Ne, ne, to ne, to je blbost. Jak by mohla? Taková čistá duše nemůže nic vědět o příšerách z podsvětí…

Ale dost už bylo zdvořilostí! Její sladce pronesené „vy“ ve mně vyvolávalo pocit, že jsem zase tím statečným, silným mladíkem, který by pro své sourozence udělal cokoliv, tím šlechetným hochem, který si sám odtrhával jídlo od úst a hladověl, jen aby netrpěli druzí…

„Nebylo by lepší si tykat? Připadám si jako v 19. století, když mi vykáte.“ 19. století… Byl jsem rád, že jsem se narodil o pár století dřív. Žít v tehdejší době v bídě bylo strašné. Tehdy jsem byl dokonce rád za to, že nemusím jíst, rád za to, čím jsem…

„Copak vy nevíte, že tykání má nabízet žena?“ řekla s úsměvem a natáhla ke mně ruku. „Takže… Budeme si tykat?“

„Bude mi potěšením,“ zamumlal jsem a potřásl jí rukou. Ta její byla oproti mé tak úžasně teplá… Dokonalé protiklady. Málem jsem neodolal a pozvedl si její ruku ke rtům, když se ve mně probudily z dětství vštěpované mravy. Posmutněle jsem zvedl koutky úst. Matka se mě i přesto, že jsme nepatřili mezi nejvyšší vrstvy, snažila vychovat tak, jako by se ze mě měl v budoucnosti stát hrabě… Avšak umřela dřív, než mě stihla všechno naučit. Nedlouho po její smrti ji následoval i otec a ze mě a z mých sourozenců se stali sirotci. Sirotci – bez domova a bez prostředků. A jelikož jsem byl nejstarší, musel jsem se o ně postarat. Snažil jsem se, ale tehdy, ve válečném období, to nebylo snadné. Ale nakonec přišla neočekávaná pomoc – a já se stal tím, čím jsem dodnes - a čím do konce věčnosti budu. Pro blaho svých sourozenců jsem obětoval život… Ale nelituji. Stálo to za to. Zpovzdálí jsem sledoval, jak se po válce mým sourozencům poštěstilo, pozoroval jsem jejich životy, dokud nezemřeli. Netruchlil jsem pro ně. Prožili plnohodnotný a šťastný život – lidský život. Nic víc jsem si nemohl přát. Vždy jednou za pár let navštívím sídlo, kde jsme bydleli s rodiči, sídlo, odkud nás po smrti rodičů vyhnal hrabivý soused, sídlo, které jeden z mých bratrů získal zpátky a kde vyrostla většina mých synovců a neteří. Vzadu za domem, pod košatými korunami pinií, je menší hřbitov, kde jsou pohřbeni mí rodiče, sourozenci a jejich rodiny. Celkem dvacet sedm hrobů – dva z nich jsou prázdné. Protože dva členové rytířského klanu Damiani stále žijí – já a má…

Zavrtěl jsem hlavou, abych potlačil vzpomínky a s nimi spojené výčitky. Nemá se ohlížet za minulostí, má se žít přítomností a budoucností. Snažím se s tímto heslem sžít, ale vždy, když pohlédnu do její roztomile mladé, téměř ještě dětské tváře, uvažuji, jestli jsem se tehdy rozhodl dobře. Možná jsem ji měl nechat umřít… Možná by to pro ni bylo lepší, než tento život… Tedy, spíše neživot…

Zadíval jsem se na neznámou dívku, kterou mi do cesty postavil snad sám osud. Rozpomněl jsem se, na co se mě ptala a usmál se na ni.

„Ne, nejsem místní, ale mám to tady moc rád. Je to tu uklidňující, takové zvláštně čarovné. Určitě víš, co mám na mysli…“

„Ano. To, jak to nazvat… Kouzlo minulosti. Ano, to je ono. Takže nejsi odtud. No, to se dalo předvídat,“ prohlásila a sklopila zrak. Nechápal jsem, co tím myslí.

„No, víš,“ začala, když se na mě konečně podívala, „něco na tobě je stejné jako na Benátčanech, už na první pohled, takže musíš pocházet někde odtud. Ale i přes některé stejné rysy jsi tak odlišný…“ zamumlala.

„Aha,“ odvětil jsem. Moc jsem to nechápal, ale budiž. Zaslechl jsem za sebou kroky a za chvíli už jsem upíral nepřátelský zrak na zmrzlinový pohár před sebou. Fuj! Znechuceně jsem sledoval, jak se do něj kráska pustila.

„Nemáš rád jahody?“ zeptala se udiveně, když dojedla a uviděla přede mnou nedotčený pohár.

„Abych pravdu řekl, nemusím je,“ prohlásil jsem a usmál se na ni. „Ale jestli chceš, přenechám ti ten pohár. Očividně ti chutnal,“ uchechtl jsem se a setřel šlehačku, která jí ulpěla na rtech. Náhle mě zcela pohltila touha políbit ji. Málem jsem zaúpěl nahlas. Co to se mnou jen provedla? Abych zaměstnal ruce, které ji toužily sevřít v náručí a už nepustit, sáhl jsem po sklenici ledové kávy a napil se. Brrr, chutnalo to jako bláto… Kdybych se nebál prozrazení, prskal bych na všechny strany. Tím bych však způsobil nežádoucí pozornost. Upřímně, kdo v dnešní době nemá rád kávu? Mučednicky jsem se zašklebil a polkl. Opravdu se těším na večer, až se toho budu muset zbavit… Chtělo by to něčím přebít tu odpornou pachuť, která mi ulpěla v puse. Zadíval jsem se na krásčin krk, kde tak lákavě tančila tepna. Ach, to by byla slast…

Probudila se ve mně má temná část. Vstal jsem a vytáhl ji na nohy. Poté jsem jí pokynul směrem ke dveřím. Položil jsem na stůl bankovku a rozešel se za ní. Čekala na mě ve stínu, kousek od vchodu do kavárny. Za ní se rozprostírala malá ulička. Chůzí lovce jsem se vydal k ní. Všimne si někdo, že ji do té uličky zatáhnu? Uslyší někdo její výkřik, až se jí zakousnu do krku? Bude ji vůbec někdo postrádat? Nevím… A pro tuto chvíli je mi to fuk…

---

Věnováno všem, kteří vydrželi čekat. Pro vás...

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: SiReeN (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ta druhá... - 15. kapitola :

Minulost a číslo 27 - jak příznačné.

Jééé...tak doufám, že neudělá to na co se chystá! To by mě moc naštval! :)

Nádherná kapitola, nemůžu si pomoct, ale pohled Martina mi vyhovuje víc jak Alex...

Jéj (tak, už sis zvykla, ne? :D), to byl zážitek! Ti řeknu, že je úplně něco zvláštního vidět to z jiného pohledu. Když to čtu z pohledu Alex, tak mám pocit, že se jedná o takovou... prostě pěknou povídku. Takovej rodinej film/rodinná knížka. Ale takhle je to něco úplně, ale úplně jiného. Martinův pohůed se mi moc zamlouval, snad si ho budu moct zas ještě přečíst. Jinak jsem koukala, že vyšla další kapitola... Gratuluju předem, jsem schopná zapomenout, víš?

Martinův pohled se mi začíná čím dál tím více zamlouvat Kapitolka opět překrásná.

Tenhle komentář bude nic moc. Kapču jsem četla na mobilu před nějakou dobou a já už si moc nepamatuju, o čem je (ale je z jeho pohledu... to vím ) Já se raději posunu dál

No písať znova, že ho zbožňujem by bolo asi trápne, ale ja si nepomôžem
Hm, takže sa stalo niečo s jeho sestrou??? A asi niečo s premenou.
Tento jeho pohľad je úžasný.
A ten koniec tak to som teda zvedavá, ale je vidieť, že nie som jediná, čo píše takéto konce našťastie mám pred sebou dosť kapitoliek

Martinův pohled na věc je jednoduše geniální. Vůbec mi nevadí, že jsi to zakomponovala do příběhu, že se třeba dvě věci opakují... Ne, má to své kouzlo, protože vidím, jak to vidí Martin. (Divná věta... )
Setkání Alex a Martina jsem si užila již předtím, ale z jeho pohledu je to úplně něco jiného. Krásně to doplnily ty pasáže následující po přímých řečích.
Stále se více a více utvrzuji v tom, že Martin je prostě dokonalý a jedinečný...
Cukrárna. Kapitolka sama o sobě. Nejvíce mě z téhle části zaujala Alexina věta: "Nemyslím si, že ty jsi ten zloděj." Takhle nějak to bylo, alespoň tuším...
Nemyslím si, že má pravdu. Ve své podstatě Martin zloděj je - nebo se jím v blízké budoucnosti stane. Copak Alex nevidí, že jí krade srdce? Pomalu, ale jistě? Jestli ne, měla by uvažovat o koupi dioptrií...
Je zcela zřejmé, že mezi Alex a ním se něco stane. Něco... velkého. Romantického. Osudového.
Mno, abych pokračovala... Strašně moc se mi líbil popis Martinovy minulosti. Bylo jednoduše kouzelné, jak "se obětoval pro svou rodinu". Pasáž o hřbitově se sedmadvaceti hroby mi skoro vehnala slzičky do očí...
Z celé kapitoly byla cítit ta touha, kterou Martin cítí. Jednoduše nemůže Alex odolat - což je více než dobře. Alespoň se máme na co těšit, že?
Celou dobu jsem si připadala, jako bych tam byla s nimi. Úplně jsem cítila tu napjatou atmosféru mezi nimi, před očima viděla Martinův napjatý postoj, jak se snažil ze všech sil ovládnout...
A pak... Rezignace. Tak skvěle zasažená do kontextu, až mě z toho zamrazilo. Jednoduše úchvatný konec, který dokázal perfektně ukončit tuhle překrásnou kapitolu...

Vitaj späť, krasne

Vítej zpět,jsem ráda,že je tady další úžasná kapitolka

Vítej zpátky! Moc krásna kapča

tak som sa na to tešila a nesklamala si nádherné

vítej zpět, doufám, že zdravíčko bude jen lepší a lepší a díly nám budou pěkně přibývat.
TAk teď už mám snad správnou představu kdo je Martin, ale jelikož to ani ostatní neprozradily nechám si to taky pro sebe . Moc dobře napsaný pohled z jeho strany. Doufám, že v uličce se ještě nedozví že ona je poloupír a ke komu patřila
tak se těším že si zítra zase počtu

super

jupíííí, je tu další, a já chci ještě další :D

Hurá, volejte sláva a tři dny se radujte. Už jsem si říkala, jestli se ukážeš. Pěkná kapitola

Serííí, omlouvám se, že jsem nekomentovala, ale jak jistě víš, byla jsem pryč a neměla jsem příležitost číst tuhle povídku...
Ale musím říct, že je to úžasné a mně se to strašně moc líbí. Těším se na další kapitolu, která bude napínavá, ale aby sis nužila chvály, tak tě sprdnu. Nebude to za to, že jsi dlouho nenapsala, ale bude to za ten konec! Co? Mě chceš zabít?
Chci další kapitolu, a to hned!
Jinak je to skvělý..
Tvá Enchí? Ne! Enchulinka :D

Jedním slovem nádhera. Sice jsme čekali trochu dýl, ale oparvdu se to vyplatilo. Pořád nevím kdo ten martin mě. Pár typů jsem měla, ale po dnešní kapitole mi nezbil ani jeden. Jinak to bylo opravdu krásné a jsem zvědavá na další kapitolu.

Úžasné, skvelé, nádherné... Prepáč, že som nekomentovala, ale na poviedku som zabudla, potom som ju našla a tešila som sa ako malé dieťa. Je to skvelé. A chcem ti vynahradiť zmeškanie komentárov.
Táto kapitola bola úžasná, pekná, zaujímavá a úplne ma vtiahla do Benátok a k Alex a Martinovi. To je proste úžasné! Ani neviem, ako to mám opísať.
Zo začiatku poviedky tu boli krásne rozpísané pocity, úplne som ľutovala Alex, ako sa k nej chová jej rodina. Aj by ma zaujímalo, že prečo ju nemali radi. Takisto by ma zaujímalo, že či ju hľadajú alebo si všimli, že zmizla. Strašne ma zaujíma, čo sa tam teraz deje, prečo ju nechceli, a tak...
Veľmi ma zaujíma, čo zač je Martin! V posledných kapitolách ma veľmi vydesil. Je skvelý, ale aj taký tajomný. Úplne, akoby som s ním súcitila, ale na druhej strane, som nevedela, že o čo sa jedná.
Alex mi bolo stále ľúto, aj kvôli Jacobovi - to bolo strašné, čo urobil. Že sa nehanbí. Jej rodinu by bolo treba prefackať. Už som hovorila, ako veľmi som zvedavá, že prečo na ňu boli taký? A dúfam, že sa s nimi ešte niekedy stretne. Ja chcem, aby prosili! Veď jej celý život ubližovali, ognorovali ju. Jej matka mala rada jednu dcéru a druhú nie! Strašné...
Som veľmi zvedavá, ako toto celé dopadne, ako sa zachovajú Cullenovci, prečo to urobili. Som zvedavá na ďalšiu časť a dúfam, že ju nezje alebo nevypije, či čo! Som zvedavá, čo sa udeje.
Nádherne píšeš, viem, že je komentár dlhý, ale ty si proste zaslúžiš. ja úplne čakám, že čo sa bude diať. Si skvelá autorka a keď si tento komentár prežila!
Tlieskam!

Prosím prosí rychle další

Taková dlouhá čekací doba a vyplatilo se to. Hrůza, nevím, jestli jenom já jsem přitroublá. Ale pořád nevím, kdo je ten Martin. Sakryš.
Je hezké, že jsi nám poskytla dva úhly pohledů. Moc se mi líbí jeho myšlenkový pochod.
A ještě něco. Bylo úžasný, jak spolu mluvili. Fakt jak v 19. století. To bylo takové... ach. Nad tím teď budu achichovat, promiň, ale to období se mi moc líbí.

A ten závěr. Mě chceš zabít, co? Doufám, že nepodlehne.

ko-ko-konečne ja som skoro vyskočila zo stoličky ked som to uvidela bravisimo len tak dalej dalšíííííííííííííííí prosííííííííííííím čo najrýýýýýchlejšie

úžasný nemohu se dočkat pokračování

Jo! Já to vydržela a čekala!
Byla to úžasná kapča! Vážně píšeš naprosto skvěle! Jak to dopadne? Napije se z ní? A pozná, že je poloupír, když se z ní napije? To a ještě mnohem víc věcí by mě zajímalo... Takže se už nemůžu dočkat další kapči!

nádhera

Dokonalost sama!

Panečku, trpělivost vážně přináší růže. Bravo.

supeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeer kapitolka

No konečně!! To dlouhé čekání stálo za to. Jako vždy jsi to napsala nádherně! Což o to, ty to ani jinak neumíš . Hrozně se mi líbilo, že jsi přidala i Maritnův pohled a my to viděli z jeho stránky. Všechno jsi to nádherně popsala, až bych si myslela, že jsem on A jak už víš, už více tuším, kdo to je Doufám, že si to myslím dobře :). Od začátku byl jeden z favoritů, ale teď se dostal na první metu a má velký náskok .
Hrozně se mi líbil ten konec, kde se probudila k životu jeho temná stránka . Ještě že víme, že ji nezakous .
Prostě, bylo to nádherné!! A už se těším, až si budu moct přečíst (snad někdy dnes) další kapitolku!! Jo a měla bys začít psát další .

Seríííí, konečně, já už jsem se nemohla dočkat! Kapitolka z pohledu Martina byla úchvatná, tajemná, prosycená zlem a tajemnem. Ale nějaké ty jiskřičky naděje tam byly, i když ten konec? Na zabití! Takže jsem moc ráda, že pokračuješ a moc se těším, co bude dál!

Přidat komentář:

Nick:

Text: