Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ta druhá... - 15. kapitola

07.06.2011 (19:15) • SiReeN • FanFiction na pokračování • komentováno 33× • zobrazeno 4121×

Martin:

V očích se jí zračil údiv, který po pár sekundách vystřídal obdiv. Poté se mírně zamračila. Vyděsil jsem ji snad?

„Ne, není moje. Ne, sakra! Samozřejmě, že je moje,“ pronesla hlasem, který mi připomínal jaro. Tak… svěží, melodický, uklidňující. Že není její? Vždyť jsem na vlastní oči viděl, jak jí tu kabelku ten zmetek vytrhl…

„Omlouvám se. Ano, je moje. Děkuji, že jste mi ji vrátil,“ řekla a mírně zavrtěla hlavou. Že by ji moje přítomnost omamovala stejně jako mě ta její? Na chvíli jsem se zasnil, ale poté jsem se vrátil zpět do reality. Nedělej si naděje! Jak by mohla ona, taková čistá dívka, něco mít s takovým netvorem, jakým bezpochyby jsem?

„Nemáte zač,“ odvětil jsem tiše, bojíc se, že když promluvím moc nahlas, vyplaším ji.

„Ale ano, mám,“ odporovala. „Věřte, bez ní bych byla jako bez nohy. Ještě jednou díky, chrabrý rytíři…“ Pozvedl jsem obočí nad tou charakteristikou. Ano, to trefila. Ale ten temný, nosící záhubu a utrpení…

„Sexy rytíři,“ zašeptala a tím mě vytrhla ze vzpomínek. Pousmál jsem se. Když viděla pobavení na mé tváři, zamračila se. Ta nevinná duše netušila, že já slyším úplně, úplně všechno. Otočila se, jako by někoho hledala. Čeká snad na někoho? Přimhouřil jsem oči. Pokud čeká na nějakého muže, bude třeba ho nějak nenápadně dostat z cesty…

„Ehm,“ odkašlala si, aby upoutala moji pozornost, „jak jste se dostal k mojí kabelce?“ zeptala se podezíravě.

„Stál jsem nedaleko, když vám ji vytrhl. Naneštěstí pro něj,“ pronesl jsem se zadostiučiněním. Pak jsem trochu nechápavě pozvedl obočí. Z čeho mě to tu podezírá…?

„Proboha!“ vykřikla. „Vůbec jsem to nemyslela tak, že… Nikdy by mě ani nenapadlo, že byste ten zloděj byl vy! On byl malý a zavalitý, kdežto vy máte úžasně vypracovanou postavu!“ hájila se. Udiveně jsem na ni zíral a poté jsem se potěšeně usmál. Ano, i někdo jako já má ego, které je třeba sem tam polechtat…

„To jste neslyšel,“ prohlásila tiše a uchichtla se. Zasmál jsem se jejím rozpakům. Kdyby jen věděla, jak moc mě svým výrokem navnadila…

„Co jste to říkala? Asi jsem se na chvíli zamyslel…“ řekl jsem solidárně a moje ochota splnila účel – krásná neznámá mě odměnila nádherným úsměvem.

„A jak jste ji z něj vůbec vymámil? Nevypadl, že by tu kabelku chtěl pustit dřív, než bude doma. Neztloukl jste ho, doufám?“ zeptala se zděšeně.

„Věřte, že mi ji předal zcela dobrovolně.“ Při pohledu na mou děsivou tvář… „Ani jsem se ho nedotkl,“ řekl jsem a obdařil ji rošťáckým úsměvem. No, možná trošičku…

Pozorně jsem sledoval její tvář, takže mi neušlo, že mírně nakrčila nos a poté trhla rameny. Tak rád bych věděl, co se jí honí hlavou…

„Já… Chtěla bych vám alespoň nějak poděkovat za záchranu. Můžu vás někam pozvat?“ Když jsem se zadíval do jejích očí, které překypovaly nadějí, nemohl jsem jinak než souhlasit.

„Můžete, ale pouze v případě, že platím,“ prohlásil jsem, když se ve mně probudila má dávná výchova. Už už jsem jí chtěl nabídnout rámě, ale včas jsem se vzpamatoval a s ní po boku jsem se vydal do blízké kavárny.

Když přišel číšník, objednal jsem pro nás to první, co jsem uviděl. Nepotřeboval jsem čas na rozmýšlení, stejně je to jen kulisa, která má podpořit mé údajné lidství.

Docela mě zaskočila svojí otázkou, jestli jsem Benátčan. Že by něco tušila? Ne, ne, to ne, to je blbost. Jak by mohla? Taková čistá duše nemůže nic vědět o příšerách z podsvětí…

Ale dost už bylo zdvořilostí! Její sladce pronesené „vy“ ve mně vyvolávalo pocit, že jsem zase tím statečným, silným mladíkem, který by pro své sourozence udělal cokoliv, tím šlechetným hochem, který si sám odtrhával jídlo od úst a hladověl, jen aby netrpěli druzí…

„Nebylo by lepší si tykat? Připadám si jako v 19. století, když mi vykáte.“ 19. století… Byl jsem rád, že jsem se narodil o pár století dřív. Žít v tehdejší době v bídě bylo strašné. Tehdy jsem byl dokonce rád za to, že nemusím jíst, rád za to, čím jsem…

„Copak vy nevíte, že tykání má nabízet žena?“ řekla s úsměvem a natáhla ke mně ruku. „Takže… Budeme si tykat?“

„Bude mi potěšením,“ zamumlal jsem a potřásl jí rukou. Ta její byla oproti mé tak úžasně teplá… Dokonalé protiklady. Málem jsem neodolal a pozvedl si její ruku ke rtům, když se ve mně probudily z dětství vštěpované mravy. Posmutněle jsem zvedl koutky úst. Matka se mě i přesto, že jsme nepatřili mezi nejvyšší vrstvy, snažila vychovat tak, jako by se ze mě měl v budoucnosti stát hrabě… Avšak umřela dřív, než mě stihla všechno naučit. Nedlouho po její smrti ji následoval i otec a ze mě a z mých sourozenců se stali sirotci. Sirotci – bez domova a bez prostředků. A jelikož jsem byl nejstarší, musel jsem se o ně postarat. Snažil jsem se, ale tehdy, ve válečném období, to nebylo snadné. Ale nakonec přišla neočekávaná pomoc – a já se stal tím, čím jsem dodnes - a čím do konce věčnosti budu. Pro blaho svých sourozenců jsem obětoval život… Ale nelituji. Stálo to za to. Zpovzdálí jsem sledoval, jak se po válce mým sourozencům poštěstilo, pozoroval jsem jejich životy, dokud nezemřeli. Netruchlil jsem pro ně. Prožili plnohodnotný a šťastný život – lidský život. Nic víc jsem si nemohl přát. Vždy jednou za pár let navštívím sídlo, kde jsme bydleli s rodiči, sídlo, odkud nás po smrti rodičů vyhnal hrabivý soused, sídlo, které jeden z mých bratrů získal zpátky a kde vyrostla většina mých synovců a neteří. Vzadu za domem, pod košatými korunami pinií, je menší hřbitov, kde jsou pohřbeni mí rodiče, sourozenci a jejich rodiny. Celkem dvacet sedm hrobů – dva z nich jsou prázdné. Protože dva členové rytířského klanu Damiani stále žijí – já a má…

Zavrtěl jsem hlavou, abych potlačil vzpomínky a s nimi spojené výčitky. Nemá se ohlížet za minulostí, má se žít přítomností a budoucností. Snažím se s tímto heslem sžít, ale vždy, když pohlédnu do její roztomile mladé, téměř ještě dětské tváře, uvažuji, jestli jsem se tehdy rozhodl dobře. Možná jsem ji měl nechat umřít… Možná by to pro ni bylo lepší, než tento život… Tedy, spíše neživot…

Zadíval jsem se na neznámou dívku, kterou mi do cesty postavil snad sám osud. Rozpomněl jsem se, na co se mě ptala a usmál se na ni.

„Ne, nejsem místní, ale mám to tady moc rád. Je to tu uklidňující, takové zvláštně čarovné. Určitě víš, co mám na mysli…“

„Ano. To, jak to nazvat… Kouzlo minulosti. Ano, to je ono. Takže nejsi odtud. No, to se dalo předvídat,“ prohlásila a sklopila zrak. Nechápal jsem, co tím myslí.

„No, víš,“ začala, když se na mě konečně podívala, „něco na tobě je stejné jako na Benátčanech, už na první pohled, takže musíš pocházet někde odtud. Ale i přes některé stejné rysy jsi tak odlišný…“ zamumlala.

„Aha,“ odvětil jsem. Moc jsem to nechápal, ale budiž. Zaslechl jsem za sebou kroky a za chvíli už jsem upíral nepřátelský zrak na zmrzlinový pohár před sebou. Fuj! Znechuceně jsem sledoval, jak se do něj kráska pustila.

„Nemáš rád jahody?“ zeptala se udiveně, když dojedla a uviděla přede mnou nedotčený pohár.

„Abych pravdu řekl, nemusím je,“ prohlásil jsem a usmál se na ni. „Ale jestli chceš, přenechám ti ten pohár. Očividně ti chutnal,“ uchechtl jsem se a setřel šlehačku, která jí ulpěla na rtech. Náhle mě zcela pohltila touha políbit ji. Málem jsem zaúpěl nahlas. Co to se mnou jen provedla? Abych zaměstnal ruce, které ji toužily sevřít v náručí a už nepustit, sáhl jsem po sklenici ledové kávy a napil se. Brrr, chutnalo to jako bláto… Kdybych se nebál prozrazení, prskal bych na všechny strany. Tím bych však způsobil nežádoucí pozornost. Upřímně, kdo v dnešní době nemá rád kávu? Mučednicky jsem se zašklebil a polkl. Opravdu se těším na večer, až se toho budu muset zbavit… Chtělo by to něčím přebít tu odpornou pachuť, která mi ulpěla v puse. Zadíval jsem se na krásčin krk, kde tak lákavě tančila tepna. Ach, to by byla slast…

Probudila se ve mně má temná část. Vstal jsem a vytáhl ji na nohy. Poté jsem jí pokynul směrem ke dveřím. Položil jsem na stůl bankovku a rozešel se za ní. Čekala na mě ve stínu, kousek od vchodu do kavárny. Za ní se rozprostírala malá ulička. Chůzí lovce jsem se vydal k ní. Všimne si někdo, že ji do té uličky zatáhnu? Uslyší někdo její výkřik, až se jí zakousnu do krku? Bude ji vůbec někdo postrádat? Nevím… A pro tuto chvíli je mi to fuk…

Věnováno všem, kteří vydrželi čekat. Pro vás...

Autor: SiReeN (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ta druhá... - 15. kapitola :