Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ta druhá... - 12. kapitola

25.04.2011 (13:45) • SiReeN • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 4645×

Alex:

Můj strážný anděl! To byla má první myšlenka, když jsem se vzpamatovala. Ale pak jsem se v duchu opravila. Ne, anděl ne. Na to je až moc vábivý. Můj osobní ďábel. To je výstižnější.

„Ne, není moje. Ne, sakra! Samozřejmě, že je moje,“ vyhrkla jsem ze sebe a připadala jsem si jako úplný pitomec. Nejdřív na něj několik minut zbožně zírám a pak ze sebe udělám blázna.

„Omlouvám se. Ano, je moje. Děkuji, že jste mi ji vrátil,“ pronesla jsem již klidnějším hlasem.

„Nemáte zač,“ zapředl tím úžasným hlasem. Mluvil potichu, a přesto se jeho hlas rozléhal. Alespoň v mé hlavě.

„Ale ano, mám. Věřte mi, bez ní bych byla jako bez nohy. Ještě jednou děkuji, chrabrý rytíři,“ řekla jsem a pousmála se. Teatrálně si položil ruku na srdce a mírně se poklonil. Jako kdyby byl opravdový rytíř z minulosti.

„Sexy rytíři,“ zašeptala jsem tak potichu, až jsem to sama téměř neslyšela. Blýskl po mně pohledem  a mírně v úsměvu pozvedl pravý koutek. Svraštila jsem obočí. To přece nemohl slyšet! Nejspíš ho pobavilo něco za mnou. Otočila jsem se, ale nic tam nebyla. Přestala jsem nad tím dumat, nemělo smysl snažit se pochopit někoho, kdo se po krátkém očním kontaktu otočí a uteče. Nevypadal jako plachý člověk, spíš přesně naopak. Sebevědomí z něj jen sálalo.

„Ehm… Jak jste se dostal k mojí kabelce?“

„Stál jsem nedaleko, když vám ji vytrhl. Naneštěstí pro něj,“ řekl a jemně zdvihl pravé obočí. A mně došlo, že jsem to zase parádně zvrtala.

„Proboha! Vůbec jsem to nemyslela tak, že… Nikdy by mě ani nenapadlo, že byste ten zloděj byl vy! On byl malý a zavalitý, kdežto vy máte úžasně vypracovanou postavu!“  Znovu zdvihl obočí.

„To jste neslyšel,“ zamumlala jsem a nervózně se uchichtla. Krátce se zasmál.

„Co jste to říkala? Asi jsem se na chvíli zamyslel…“ Vděčně jsem se na něj usmála.

„A jak jste ji z něj vůbec vymámil? Nevypadal, že by tu kabelku chtěl pustit dřív, než bude doma,“ zeptala jsem se, když jsem si vzpomněla na soustředěný výraz ve zlodějově obličeji.

„Neztloukl jste ho, doufám?“

„Věřte, že mi ji předal zcela dobrovolně. Ani jsem se ho nedotkl,“ pronesl a v úsměvu vycenil zuby. Už jsem se ani nedivila, že se zloděj ošidil o mé věci. Ten úsměv byl hrozivý. Úsměv lovce.

Zavrtěla jsem hlavou. Ne, on určitě není upír. Na to voní až moc… křehce. Po skořici a ranní rose. Zhluboka jsem se nadechla. Neodolatelná vůně…

„Já… Chtěla bych vám alespoň nějak poděkovat za záchranu. Můžu vás někam pozvat?“ zeptala jsem se a doufala v kladnou odpověď. Ještě se mi s ním nechtělo loučit, co kdybych ho už nikdy neviděla? Co když se rozplyne jako mlha, jako sen?

„Můžete, ale pouze v případě, že platím,“ řekl s pousmáním. Přikývla jsem a následovala ho do blízké kavárny.

„Co to bude?“ zeptal se číšník, který přišel k našemu stolu, sotva jsme se posadili. Nahlédla jsem do jídelního a nápojového lístku.

„Dva zmrzlinové poháry Sladké vábení a dvě ledové kávy,“ předběhl mě můj společník. Hmm, už jen ten název…

„V pořádku? Nebo byste si dala něco jiného?“

„Ne, tohle bude naprosto skvělé,“ odpověděla jsem a pousmála se.

„Doufám, že vám nebudu připadat moc dotěrná… Vy jste místní?“ Pokud ano, už nebudu váhat. Usadím se tu…

„Nebylo by lepší si tykat? Připadám si jako v 19. století, když mi vykáte…“ řekl a pozvedl koutky.

„Copak vy nevíte, že tykání má nabízet žena? Takže… Budeme si tykat?“

„Bude mi potěšením,“ pronesl a potřásl mi rukou. Měl pevný stisk, chladnou dlaň, dlouhé prsty a v tomhle parném počasí se vůbec nepotil.

„A teď k vaší… tedy, ke tvé otázce. Ne, nejsem místní, ale mám to tady moc rád. Je to tu uklidňující, takové zvláštně čarovné. Určitě víš, co mám na mysli.“

„Ano. To, jak to nazvat… Kouzlo minulosti. Ano, to je ono. Takže nejsi odtud. No, to se dalo předvídat,“ zamumlala jsem. Když se na mě nechápavě podíval, pokračovala jsem.

„No, víš… Něco na tobě je stejné jako na Benátčanech, už na první pohled, takže musíš pocházet někde odtud. Ale i přes některé stejné rysy jsi tak odlišný…“ Tak, snad mu to jako odpověď stačí. Přece mu nebudu říkat, že i ten sebeplašší Benátčan by neutekl? Že každý Benátčan miluje společnost, kdežto on všude chodí sám, alespoň co jsem viděla?

„Aha,“ řekl a pokýval hlavou. Chtěla jsem se ho zeptat, odkud že to vlastně je, ale to už nám číšník donesl naši objednávku. S chutí jsem se pustila smetanové zmrzliny, poté jsem vyjedla jahody, které byly pod zmrzlinou. Spokojeně jsem se opřela a všimla si, že on se poháru ani nedotkl.

„Nemáš rád jahody?“ zeptala jsem se ho překvapeně.

„Abych pravdu řekl, nemusím je,“ řekl a usmál se na mě. „Ale jestli chceš, přenechám ti ten pohár. Očividně ti chutnal,“ zasmál se a prstem mi ze rtu setřel šlehačku. Pohlédla jsem do jeho černých očí, které zářily. Tak temné a zároveň tak něžné oči…

Nevydržela jsem ten pohled, ucukla jsem a sklopila oči k poháru. Nechápu to. Jak může být obyčejný člověk tak přitažlivý? Nebo to není obyčejný člověk? Ale kdo potom je? Nebo… Co je? Kradmo jsem se na něj zadívala. Zrovna upíjel z ledové kávy. A netvářil se přitom nadšeně…

Vyšli jsme z kavárny a volným tempem jsme se rozešli ulicí. Nevěděla jsem, kam mě vede, ale bylo mi to tak nějak jedno. Hlavně že jsem s ním…

Po několika minutách chůze jsme se ocitli na rušném parkovišti. Můj průvodce zastavil u nablýskané motorky černé barvy. Nevěřícně jsem se na něj podívala.

„To… To je tvoje?!“ zeptala jsem se udiveně.

„Jasně,“ zazubil se na mě. „Nasedat, madam.“ S těmi slovy se posadil a poklepal na místo za sebou. S obavami jsem si sedla za něj, ale ty mě hned přešly, když jsem si uvědomila, že při jízdě na motorce se k řidiči musí spolujezdec tisknout.

„Umíš to, doufám, řídit?“ zeptala jsem se pro jistotu. Pobouřeně se po mně podíval.

„Samozřejmě,“ řekl a pohrdavě si odfrkl. A pak se rozjel neznámo kam.

Po několika minutách zastavil na parkovišti, seskočil z motorky a pomohl mi vstát. Poté mě zavedl nedaleko, k místu, kde stály dvě věže a mezi nimi tekla řeka. Nechal mě tam stát a odběhl k jednomu muži, který stál opodál. Po chvíli se vracel s klíči v ruce.

„Pojď,“ řekl, vzal mě za loket a táhl k jedné malé loďce. Odemkl řetěz, kterým byla připoutaná ke břehu, skočil dovnitř a natáhl ke mně ruku. Chytla jsem se ho a skočila do loďky. Sedla jsem si na nízké sedátko, zatímco on se chopil vesel. Po chvíli jsme se ocitli uvnitř komplexu.

„Vítej v Benátském Arsenalu, v minulosti největším průmyslovým centrem Benátek. Dnes už se tu lodě nevyrábí, ale stále to tu funguje jako loděnice. Jsou tu zakotveny i lodě staré několik století.“

„Úžasné,“ vydechla jsem a nestačila otáčet hlavu. Ty staré lodě byly úchvatné, z moderních plachetnic mě přecházel zrak. Na tomto místě byl takový střed minulosti s moderní dobou, že bylo až s podivem, že to nepůsobí rušivě. Nepůsobilo. Bylo to ohromné.

„Jsem ti vděčná, že jsi mě tam vzal. Bylo to skvělé,“ řekla jsem, když jsme vrátili loďku a klíče.

„Nemáš zač. Jsem rád, že se ti tady líbilo. Je to jedno z mých nejoblíbenějších míst tady. Ty staré lodě mě zvláštním způsobem uklidňují. Jsou pro mě tak známé a zároveň cizí…“ Tvář mu potemněla, oči mu posmutněly. Natáhla jsem k němu ruku, chtěla jsem se dotknout jeho smutné tváře, setřít z ní pochmurnost. Už už jsem se ho dotýkala, když vtom zafoukal studený vítr. Vlasy mi rozcuchal na všechny strany, pohodila jsem hlavou. Přistoupila jsem k němu blíž a prsty mu přejela po tváři. Upřel na mě divoký pohled, otočil se a rozběhl se k parkovišti. Běžela jsem za ním, ale byl rychlejší. Nasedl na motorku a nastartoval.

„Počkej!“ zavolala jsem na něj, když jsem se zastavila, abych popadla dech.

„Jak se vlastně jmenuješ?“ křikla jsem na něj, zatímco jsem ztěžka lapala po dechu.

„Martin,“ křikl, rozjel se a po chvíli se ztratil v jedné temné uličce. Nevěřícně jsem se za ním dívala. Zase mi utekl! Jen počkej!

„Já si tě najdu, Martine!“ zakřičela jsem do tmy, i když jsem věděla, že mě nemůže slyšet.

Vážně si myslíte, že Martina neznáte? Pletete se. Zkuste se držet hesla: Nic není takové, jak by se mohlo zdát...

Autor: SiReeN (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ta druhá... - 12. kapitola :