Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Svítání - The Daybreakers I. kapitola - Dlouhá cesta

10.04.2010 (15:15) • TheresaSarahLeeBlade • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 864×

Hranice mezi dobrem a zlem, nadějí a zoufalstvím nerouzděluje svět mezi "námi" a "nimi". Ta hranice probíhá prostředkem každého z nás.

Daleká cesta

Theresa Sarah Lee

Zeměpisář začal zkoušet, sotva začla hodina. Vše od začátku školního roku. Každému dal tři otázky a pak pětku. Když byla řada na mně, ozval se z rozhlasu hlas ředitelky Caprfieldové „Studenti vybraní na výměnný pobyt se okamžitě dostaví do tělocvičny." Ano, moje záchrana. Učitel se na mě podíval, jako bych byla vrah.

„No dobře, Waltari a Bladeová, sbalte si věci a jděte." Vzala jsem si sešity a šla ke dveřím. Joe šel přede mnou, otevřel dveře a já proklouzla ven na chodbu. S Joem po boku jsem šla do tělocvičny. Po chvíli se na mě Joe otočil.

„Tak co? Těšíš se do Forks?" Tápala jsem nad odpovědí a zvažovala všechna pro a proti.

„No vlastně ani ne." Joe se usmál.

„Chapu tě, Bůh ví, kde nás ubytujou a jestli to nebudou úchyláci." Tím mě fakt uklidnil, ale to nebyla ta hlavní věc.

„No ale co moje autíčko." Svěsila jsem hlavu. Joe mě objal kolem ramen.

 „Neboj auta nám tam odvezou, ale s tím svým meďourem tam budeš jak pěst na oko." Podívala jsem se na něj s výhružným pohledem a Joe pokračoval „Přiznej to, máš nejdražší káru v tomhle městě, ale máš štěstí, Spoenovi si vzali to jejich nový BMW." Co? Ty loupáci, co si o sobě myslí? Setřásla jsem ruku Joea.

„V tom případě si beru Nissan." Na ten nikdo nemá. Moje hezký vytuningovaný, černý úžasný a naprosto božský autíčko. Je to moje láska, můj mazlík. Joe se usmál.

„Já si tomyslel, ale víš, že s tím budeš už tuplem atrakce pro všechny z okolí." Šťouchla jsem Joea do žeber.

„No a?" Joe zvážněl

 „No a? Měl jsem dojem, že pozornost nesnášíš." Taky že ano.

„Pozornost půjde k mému autu a né ke mně a pak mi to nevadí." Joe zastavil „Ty jsi starašná Thereso. Víš to?" Otočila jsem se na něj a podívala jsem se mu do očí. Mezi námi bylo sotva pět centimetrů.

„Jo a nevadí mi to." Najednou nás v hádce přerušil sladký hlas.

„Ale notak, na muckání tu jsou i jiný místa. No ne?" Upsssss. Co tu dělá Kara? Joe ode mě odstoupil a nevině se na Karu usmál a pak i na Mellisu, která přiběhla chvíli po Kaře. Zhluboka jsem se nadechla

„Ahoj, holky." Kara a Mellisa mě taky pozdravily a Kara mě chytla kolem ramen „Víš Thereso, já věděla, že se ti Joe líbí, ale..." Neměla jsem náladu ani chuť poslouchat její rady, jak úspěšně zbalit a dostat do postele Erika Moona, a tak jsem jí rázným pohybem ruky utla v monologu.

„Tak zaprvé: S Joem jsme jen přátele, za druhé: Erika Moona nechci a za třetí: už jsme u tělocvičny." Dokončila jsem proslov a vešla do tělocvičny. Většina míst byla obsazená, ale našlo se tu i pár volných. Joe si šel sednout ke klukům, kteřína něj mávali, jako kdyby byl Hollywoodská hvězda. Ušklíbla jsem se a šla si sednout na místo vedle Briany a Jenny. Sedla jsem si a pohodlně se opřela „Ahoj." Briana zavřela notes.

„Nazdar." Nikdy jsme se neměli moc v lásce. Ona chtěla Jacka, Jack chtěl mě a já nechtěla Jacka. Ano, je sympatický, laskavý, přátelský a prostě dokonalý, ale já ho brala jako kámoše, taky pořád beru a brát vždycky budu. Ředitelka vešla a za ní v závěsu jako pejsek na vodítku šel zástupce Broney. Zastavili se asi tři metry od prvních židlí. ředitelka nás sjela pohledem.

 „Tak třído, doufám, že víte jak se ve Forks máte chovat." A jé, to bude keců. Na štěstí nám Broney začal rozdávat složky s potřebnými iformacemi. Dost mu to trvalo, ale přece je nás tu 26. 26 studentů vybraných k reprezentaci Eurekské střední (Heurékské střední) v zapadákově jménem Forks. Ředitelka přišla ke mně.

„Bladeová, vy bydlíte u Cullenů, tak se chovejte slušně. Doktor Cullen je velmi vážený ve svém oboru." Co to je? pitvání, plastika nebo snad chirurgie? „Doufám, že se předvedete, protože patříte mezi nejiteligentnější žáky na této škole." Díky za lichotku. Říďa se otočila a šla zpět na místo.

„Autobus tu bude za tři hodiny a cesta bude trvat šest hodin. To je vše, máte rozchod." S těmi slovy odešla. Ostatní se hrnuli k východu, jen já zůstala sedět. Kara prošla kolem mě a zastavila se.

„Thereso jsi v pořádku?" Položila mi ruku na rameno, ale z mojí strany nepřišla žádná odpověď. Kara to zkusila znovu.

„Haló, země volá Theresu." Zamrkala jsem.

„Je jich sedm. Budu v domě se sedmi lidmi." Můj hlas se na konci věty ztrácel. Zhluboka jsem se nadechla, upustila jsem složku na zem a složila hlavu do klína.

„Spaste mě a pošlete na Antarktidu, jestli tohle není moje osobní peklo." Kara si sedla na židli vedle mě a zvedla složku.

„No tak Ther, jsou tam tři kluci. Možná budeš mít pokoj s jedním z nich." Představa, že budu mít společný pokoj s hezounem, který má úžasný zadek a vypracovaný břicho mě chvíli upoutala, ale pak se vrátila realita.

„No právě, co když budu mít spoečný pokoj s magorem, co poslouchá Tokio Hotel nebo fiflenou, co nosí růžovou a vypadá jak panenka Barbie od Matela." Teď jsem zněla jak hysterka, co se jí připálilo kuře. Kara mě pevně objala,

 „Ty si sjednáš pořádek." Zvedla jsem se ze židle.

„Díky." Kara mě objala.

„No jasně, jsme kámošky a ty si pomáhaj." Obejmula jsem Karu pevněji.

„Ehm, Thereso, taky tě mám ráda, ale nemůžu dýchat." Rychle jsem jí pustila a poodstoupila o krok, abych zjistila jestli jí je dobře. Ulevilo se mi, když se usmála.

 „Promiň Kar." Kara mě chytla za ruku.

„Ale to je v poho a teď pojď než bude přestávka, jinak se odtud nedostaneme." Vyšly jsme zadním vchodem na parkoviště a namířily si to k autům. Nasedla jsem do svého Mercedesu a jela domů.

O tři hodiny později

Sakra! Jedu pozdě o celých pět minut. Hlavně se soustřeď ať to nikam nenapálíš. Co? Počkat, já jsem nejlepší řidič v tomhle městě a nejbližším okolí. Tak klid. Pevně jsem sevřela volant a dupla na plyn. Ručičika tachoměru se nebezpečně rychle přehoupla řes 100 km/h. Konečně škola! Dojela jsem na parkoviště a zaparkovala svým osobitým stylem. Smyk přes celé parkoviště. Nechci se vytahovat, ale tohle mi šlo vždycky. Vystoupila jsem a otevřela kufr. Tašky jsem postavila na zem a zavřela kufr. Když jsem se otočila, moje tašky už nesli nějací kluci k autobusu. Dobře, nemusím se s tím tahat. Zamkla jsem auto a šla k Broneyovi. Předala jsem mu klíčky a nastoupila do autobusu. Ze zadní části autobusu na mě mávala Kara.

„Ther, tady." Protáhla jsem se mezi sedačkami s baťohem v ruce a sedla si ke Kaře. Kara se na mě otočila.

 „Konečně jsi tady, já se bála, že nepřijdeš." Dala jsem si bundu do přihrádky „Zdržely mě kufry." Nejlepší výmluva na to, že jsem nevěděla, kam schovat dýku, aby na ní někdo jen tak nepřišel. Kara přikývla.

 „Taky jsem nevěděla, co si vzít." Posadila jsem se a chtěla jí něco říct, ale přerušilo mě arogantní...

 „Ehm, ehm." Co tu říďa chce? Ředitelka stála v uličce s grimasem á la David Copperfield (Dejvid Kaprfíld). Ti dva prostě musí být příbuzní.

 „Jsem ráda, že jste tu všichni." Říďa nahodila pohled teď budete všichni trpět.

„Mám pro vás skvělou zprávu." Tohle bude zlý.

 „Se studenty z Forks." Omyl, tohle bude katastrofa.

„Se během svého pobytu naučíte tanec." Né, né néééééé. Říďa spráskla ruce.

 „A dokonce s nimi budete tančit i na soutěžích." Zabijte mě, zabijte.

„Takže si to ve Forks užijte a šťastnou cestu." Pak odešla. Chvíli bylo ticho a pak všichni začali kecat něco ve smyslu, tak to né, nikdy, to byl jen blbý vtip. Autobus se rozjel a já civěla na místo, kde ještě před minutou stála učitelka. ,,Mno, tak to ti nezávidím." Otočila jsem se za hlasem.

„Co Jestlin?" Jestlin se usmála.

 „No určitě ti to dají na povel." Musím uznat, že Jestlin měla pravdu. Jestli tady někdo bude muset učit ty paka z Forks tančit, budu to já. Zmohla jsem se jen na...

„Hmmm." Jestlin mrkla.

„Dáš si bonbóny, sladký ti zlepší náladau." Tohle bude můj očistec, osobní peklo a taky zkouška. Zkouška toho, jestli jim nedám do držky. Jestlin mi zamávala pytlíkem bonbonů před očima.

„Díky." Hrábla jsem do pytlíku a začala jsem se ládovat karamelkami. Kara mě jen nevěřícně sledovala.

O šest hodin později

Forks. Jestli jsem si myslela, že to bude konec světa, totálně jsem se spletla. Vždycky se připravuju na nejhorší. Pak vás nic nepřekvapí, ale tohle mě doslova a do písmene odrovnalo. Teď mě popadla panika, že to, že budu mít pokoj s jedním člověkem by byl zázrak. Vlastně, co když budu mít pokoj se dvěma nebo rovnou se všema. No jo, bomba, určitě tam budou palandy. Autobus zastavil.

Autor: TheresaSarahLeeBlade, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svítání - The Daybreakers I. kapitola - Dlouhá cesta: