Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Svítání - Kapitola II. Zapadákov

11.04.2010 (07:00) • TheresaSarahLeeBlade • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 779×

Svítání - The Daybreakers

Vystoupila jsem z autobusu na osvětleném parkovišti místní školy. Na celém parkovišti se leskly kaluže vody. Štěstí, že jsme přijeli až po dešti. Ve vzduchu byl stále ten čistý, svěží a omamný závan, který mě udeřil do tváře, jako bych dostala facku. Znovu jsem se nadechla a pocítila, jak mi chladný vzduch z okolí plní plíce až k prasknutí. Zavřela jsem oči a pocítila příval euforie po celém těle. Bylo to jako balzám. Úžasné. Najednou se mého ramene dotkla ledová ruka. I přesto, že to nebylo moc příjemné, neucukla jsem, ale rychle jsem se otočila. Přede mnou stál nějakej blonďák. Zřejmě na něj vylili omylem bělidlo. Jeho vlasy vypadaly jako odbarvené, ale přesto byly přírodní. Měl bílou kůži jako mají porcelánové panenky, ale ty oči vypadaly jako tekuté zlato. Asi to bude zdejší ředitel, ale na to je moc mladej. Že by to byl můj poručník Cullen? Říďa říkala, že je to doktor. Tomuhle nemůže být víc než třicet. Tak kdo to sakra je? Usmál se na mě. Je to jednoznačně úchyl.

,,Jsem doktor Carlisle Cullen, ty budeš Theresa - nemýlím se?"

Natáhl přede mě ruku. Co teď ? Tak jo, když tak ho kopnu a zmizím. Přehodila jsem si baťoh do druhé ruky a stiskal jeho ruku. Na očích jsem mu viděla, že mi nelže.

,,Jo, jsem Theresa. Těší mě."

Jeho ruka byla jako led, asi někoho pitval. V márnici je zima. Teda myslím. Snad. ,,Thereso Sarah Lee Bladeová, přestaň!" řekla jsem si v duchu. Zatímco já prodělávala svůj vnitřní boj, při kterém jsem musela být dost mimo, Carlisle mi vzal baťoh.

,,Zavazadla už jsou v autě, můžeme jít?"

Civěla jsem na něj, pak na svůj baťoh, ve kterém jsem jen tak náhodou měla zbraň, a pak jsem se otočila k autobusu. Moje věci tam nebyly. Jak to mohl stihnout? To jsem se nadýchávala čerstvého vzduchu tak dlouho nebo co? Carlisle čekal až odpovím.

,,Ehm jo." Snažila jsem se v jeho tváři najít nějaký náznak možného nebezpečí vůči mé maličkosti, ale jediné, co jsem našla, byla nervozita a strach. Určitě kvůli mojí reakci na něj. Následovala jsem ho k autu, na místě spolujezdce už něco sedělo. Jestli to byl kluk nebo holka se nedalo na 100% poznat. Carlisle mi otevřel zadní dveře auta, jako bych byla chorá. V hlavě mi prolítlo hodně narážek k jeho chování a to i v cizích jazycích. Sedla jsem si a vzala si pás. Mozek se mi začal vařit z toho, kolik jsem se snažila vymyslet nadávek.

Spolujezdec, teď už vím, že kluk, ale o jeho orientaci jsem dost pochybovala, se na mě otočil se stejným úsměvem jako Carlisle. Píchaj si snad botox?

,,Ahoj, jsem Jasper." Napřáhl mým směrem ruku.

,,Theresa, těší mě." Potřásla jsem si s ním rukou. Jasper se otočil dopředu a já byla ráda, že mě nezahlcují otázkami typu: Jak se máš? Jaká byla cesta? Líbí se ti tady? Byla jsem ráda, že jsou zticha a já jsem tak mohla skenovat okolí. Blížili jsme se ke konci města, vesnice nebo vidlákova. To je jedno. Carlisle nezpomaloval, vyjel z města a štrádoval si to po úzké silnici do lesa. Podívala jsem se do zrcátka, co je na předním skle a podívala jsem se tak, byť jen malinko, Carlieslovi do tváře a opět nic. V jeho tváři byl klid a naprostá vyrovnanost. Přestala jsem myslet na to, že mě můžou zabít a sledovala jsem stromy za oknem. Jaká zábava! Auto začalo zpomalovat a odbočilo na lesní cestu posypanou štěrkem. Před autem se rozestoupily stromy a mně se tak naskytl pohled na vilu. Jasper a Carlisle vystoupili z auta a já udělala totéž. Z domu najednou vyběhl Rambo. Vypadal jak Yetty, co si mě chce dát jako jednohubku. Zastavil se asi půl metru ode mě. Má to ale ohromný štěstí. Ještě kousek a vlétl by do mojí bubliny klidu. Chtěla jsem se ho co nejdřív zbavit, teda spíš toho blaženého výrazu. Určitě to museli trénovat, ale já na to neměla náladu, a tak jsem se ujala slova.

,,Čau, jsem Theresa."

A pak se stalo něco, co si ke mně nedovolí ani moji přátelé, a to do té škatulky zařazuju jen lidi, co opravdu znám. Rambo mě objal! Díky němu šla moje nálada pod bod mrazu. Když mě pustil, nahodil ještě blaženější výraz.

,,No tak, budeš tu s námi půl roku, tak se uvolni." Uvolni? Uvolni! jak se mám uvolnit, když po mně skočí takovej magor a málem mě udusí? Byla jsem rozzuřená, že jsem musela zbělat vztekem.

,,Jo, promiň, jsem Emmett." Jo super takže Rambo drtička Emmett. Jak originální a trefné. Emmett mě chytl kolem pasu.

,,Tak pojď, musíš se ukázat Esmé."

Šla jsem s ním dobrovolně do domu. Celou cestu jsem zatínala ruce v pěsti, abych mu neupravila fasádu o ten kámen, co měli na skalce. Vešli jsme dovnitř a Emmett se ztratil v útrobách domu. Ten pocit, když mě pustil a odešel, byl úžasný. Otočila jsem se a zavřela jsem vchodové dveře. Ruka mi samovolně sklouzla po klice z oceli. V proskleném výhledu jsem si všimla odrazu nějaké ženy. Prudce jsem se otočila a podívala se ženě do tváře. Měla ve tváři vepsaný zvláštní výraz. Takový, který vidíte u matky, když se dívá na svoje dítě, jak líže zmrzlinu. Tak přesně se na mě dívala, jako na dceru. Mlčky jsem ji pozorovala. Chtěla jsem si ten pocit užít, protože jsem ho nikdy nezažila. Žena uděla ladný krok ke mně.

,,Jsem Esmé." Stiskla jsem jí ruku a než jsem něco stačila říct, pokračovala.

,,Tak Tehereso, pojď ukážu ti tvůj pokoj, ať si mužeš vybalit." Esmé mě jemně chytla nad loktem a vedla mě do prvního poschodí. Šly jsme chodbou kolem spousty dveří, až se Esmé u jedněch zastavila a otevřela je. ,,Snad se ti pokoj bude líbít."

Střelila jsem po ní pohledem a ona pohodila hlavou k pokoji. Hlas Esmé mě vrátil do reality.

,,Nechám tě tady ať si to prohlédneš." S těmi slovy odešla z pokoje a zavřela za sebou dveře. Já se kochala pohledem na pokoj. Přistoupila jsem k posteli a svalila se do ní. Peřina dokonale obkreslila tvar mého těla, v tom mě vyrušilo zaklepání.

Autor: TheresaSarahLeeBlade, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svítání - Kapitola II. Zapadákov: