Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Svítání 3. díl, Lov

22.11.2009 (11:00) • BarunQaaaBellis • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2848×

Když jsem se vrátila k ostatním, všichni až na Renesmee věděli, co se stalo. Jasně, Alice jim řekla všechno, co viděla, a Edward jim řekl, co slyšel v Jacovo hlavě. Všechny jeho myšlenky i náš rozhovor.

„Bello… udělala jsi dobře… ale“

„Alice, to je dobrý, neboj. Jenom už mám fakt žízeň!“

„Jasně. Promiň.“ Edward ke mně přišel a řekl:

„Dáme si závod? Schválně, kdo bude dřív v lese.“ Mrkl na mě.

„To beru. Vyhraju to.“ Rozběhla jsem se. Edward mi byl v patách. Věděla jsem, že je nejrychlejší, ale chtěla jsem to vyhrát. Ještě víc jsem zabrala, byl kousek přede mnou. Užuž jsem ho měla, ale těsně v lese mě předběhl.

„Jsi dobrá!“ řekl a usmál se.

„To díky tobě.“ taky jsem se usmála. Pak jsem ale zpozorněla. Něco jsem cítila. Byla to moje kořist. Jelen. Pořádně jsem začuchala, abych zjistila, kde je. Když jsem ho ucítila, rozběhla jsem se. Byl tam. Jelen a srnka. Pásly se na trávě. Edward se na mě pobaveně koukal. Nevšímala jsem si ho. Skočila jsem a kousla jelena do krku. Lila mu z něj krev. Přitiskla jsem na něj pusu a vysávala krev. Po chvilce jsem měla hroznou žízeň. Skolila jsem ještě tu srnku. Edward byl pobavený.

„Teda, je zábava tě sledovat při lovu.“ Podívala jsem se mu do očí.

„Co tím myslíš?“

„Klid, Bello. Jen jsem chtěl říct, že je to zábavné.“ Ano. Alice říkala něco podobného. Vyskočila jsem na strom. Edward skočil hned za mnou.

„Jsi rychlá, zlato.“

„Ne tak jako ty.“

„Jsi najedená nebo ještě něco potřebuješ zabít?“

„Jsem plná.“ Mrkla jsem na něj. Naše oči se střetly. Vzal mojí bradu do své ruky. Byla krásně teplá. Políbil mě. Byl to polibek tak vášnivý, že… na louce v lese jsme se milovaly. Už to nebylo takové, jako když jsem byla člověk. Bylo to jiné. Vášnivější. Naléhavější. Zamilovanější.

„Miluju tě, Bells.“

„Já tebe víc.“ Ležela jsem nahá na louce. Tam na té, kde jsem se dozvěděla, že je Edward upír ne. Bylo to na jiné, ale taky pěkné. Edward ležel vedle mě a oba dva jsme koukali na stromy a na měsíc. Z jedné strany ho pohltily šedé mraky. Až na ty dva mraky byla obloha modrá.

„Je zajímavé, jak ten měsíc schovávají dva mraky.“

„Ano. Dnes to vidím poprvé.“ Připadalo mi to zajímavé. Chtěla jsem vstát a skočit tak daleko, abych se ho dotkla, ale pak jsem si uvědomila, že je to hrozně moc daleko a že bych tam nikdy neskočila a zůstala jsem ležet vedle Edwarda. Ten si všiml, že jsem se chtěla zvednout.

„Kam chceš jít? Domů?“

„Ne…“ Chytla jsem Edwarda za ruku. Takhle to bylo nejlepší. My dva, sami v lese na naší louce. Nic víc jsem si nemohla přát. Zavřela jsem oči a přemýšlela jsem na dobu, kdy jsem ještě byla člověk. Přitom jsem otevřela svůj štít, a tak Edward mohl číst moje myšlenky.

„Chybí ti?“ zeptal se.

„Co by mi mělo chybět?“ nechápala jsem.

„Tvůj lidský život, srdce. Už nikdy se nebudeš moct červenat a už nikdy- “

„Pšššt. Edwarde, já jsem za svůj upíří život hrozně šťastná. Copak nejsi rád, že už se mnou budeš navždy?“

„Ano, to jsem. Hrozně moc.“

„Tak vidíš. Já taky. Tak neměj výčitky. Bylo to moje rozhodnutí a navíc, kdybys mě neproměnil na upírku, byla bych už dávno mrtvá.“ Edward zesmutněl.

„Nikdy jsem se s tebou neměl milovat, když jsi ještě byla člověk.“

„Kdyby se to tenkrát nestalo, neměli bychom Renesmee, nebyla bych upírka a- “

„A Jacob by se neotiskl do Renesmee, to jsi chtěla říct, lásko?“

„To taky. Patřím do té nejlepší rodiny na světě! A nikdo toho všeho nebudu litovat!“

Edward sklopil oči. To dělá málokdy. Proč má pořád výčitky svědomí? Vždycky jsem chtěla být upírkou, jenom abych mohla být s Edwardem na věky, a to teď už jsem. Vážně není rád a jenom to dělá, aby mě potěšil? Nebo už miluje nějakou jinou holku? Ne, to si nesmím říkat. To by mi Edward nikdy neudělal. Už jenom pro to, že máme Renesmee. Nelíbí se mi Nessie, protože to vymyslel Jacob, tak jí říkám Renesmee. To je mnohem lepší. Máme na sebe tolik času, celou věčnost! Miluju Edwarda víc, než svůj život. Snad to ví. Musím mu to připomenout.

„Edwarde,“ řekla jsem potichu, že to slyšel jenom on,

„miluju tě víc než koho jinýho, dokonce víc, než svůj život!“ a pohladila jsem ho po tváři. Usmál se a vzal mě do náruče.

„Já tebe víc!“ řekl a než jsem stačila říct, že se mýlí, už jsme utíkali. Kam, to jsem tušila. Na naše místo v lese. Na naši louku. Tam, kde jsem se poprvé dozvěděla, že je můj miláček Edward upír. Celou cestu jsem se ho držela pevně jako klíště, jenom abych mu připomněla tu dobu, kdy jsem ještě byla člověk. Podívala jsem se mu do tváře. Jeho výraz byl spokojený, po tváři se mu mihl úsměv. Také byl trochu překvapený. Na louce byla tma. Všimla jsem si, že tam vyrostla nějaká rostlina. Edward mě sundal na zem a sedl si. Já jsem si sedla vedle něj. Nejspíš vzpomínal na dobu, kdy jsem byla člověk a kdy jsme tady spolu poprvé ležely. Podívala jsem se mu do očí. Měl je zavřené. Ano, vzpomínal. Co se to s ním děje? Proč není rád, že jsem upírka? To je mu fakt líto, že už mě nikdy neuvidí se červenat? Je to divné. Lehla jsem si a taky zavřela oči. Jenže já jsem myslela na Renesmee a na Jacoba. Pořád mě jenom štve! Byla jsem hloupá, že jsem se do něj tenkrát, jako člověk zamilovala. Edward je mnohem lepší. A navíc je na mě Jacob trošku mladý a na Renesmee starý. Vrrrr! Začala jsem vrčet, asi kvůli němu. To Edwarda probralo z přemýšlení.

„Co se děje?“

„Nic. Jenom přemýšlím o Jacobovi.“

„Tak to asi nebudou dobré vzpomínky, co?“ ušklíbl se.

„No to ne. O čem přemýšlíš ty?“ zase zesmutnil, a řekl jen:

„Na staré časy.“

„Ach Edwarde, kdy konečně pochopíš, že jsem ráda za to všechno, co se stalo?“ neodpověděl. Jenom potřásl hlavou. Sedla jsem si a pořádně se mu zadívala do očí. Viděla jsem v nich velkou provinilost a velkou lásku. Znova jsem ho políbila a pak se stočila do klubíčka okolo něj.

„Tak prostě přestaň myslet na to, že jsem upírka. Mysli si, že sice máme Renesmee, ale že se mi nic nestalo, a že jsi mě nemusel proměnit v upírku. Na lov můžu jít sama nebo s Alicí, to je mi jedno. Ale nechci, aby ses kvůli mně trápil! Hrozně mě to ničí, Edwarde, když vidím, jaké z toho máš výčitky svědomí.“ Pak jsem si znovu lehla a zavřela oči. O tom, jak se mi teď, zrovna v tuhle chvíli zdá upíří život obyčejný a klidný, jsem ani nemukla. To by ho trápilo ještě víc. Po 15 minutách jsem se zvedla.

„Kam jdeš?“

„Domů. A možná cestou navštívím tátu.“ Edward kývl, ale dál zůstal ležet.

Stála jsem u Charlieho dveří. Byly zamčené, táta nejspíš sloužil. Zvedla jsem květináč, který byl na okně, a vyndala klíč. Odemkla jsem a vešla dovnitř. Koukla jsem mu do ledničky. Ovšem, jako vždy, když jsem tam přišla, byla prázdná. Vzala jsem si klíčky od jeho „ne“služebního auta a zamkla. S taškou v ruce jsem nastartovala motor a jela nakoupit. Nakoupila jsem vše potřebné, co tátovi chutná a ještě jsem tam potkala Jessiku.

„Jessiko? Jsi to opravdu ty?“ Vzhlédla a podívala se na mě.

„Bello? Ach ano, ahoj Bello!“ Obejmula mě a nejmíň 15 minut se mě vyptávala na můj život. Co dělám, jestli jsem ještě pořád s Edwardem a jak se mám, jestli mám práci a co dělá celá rodina Cullenových. Dozvěděla jsem se, že má přítele a že teď pracuje jako kosmetička.

„Promiň, ale už budu muset jít. Nezlob se. A snad se ještě někdy potkáme. Ahoj“

„Čau, Bello a snad to někdy vyjde.“ Zaplatila jsem nákup a nasedla do auta. Doma jsem zaparkovala a dala se do vaření. Tentokrát jsem se rozhodla pro úplně nové jídlo. Snad tátovi bude chutnat. Kuřecí maso po italsku. Zrovna když jsem byla v půlce jídla, otevřely se dveře.

„Bells? Ano, ahoj, Bells. Jak se máš? A co tu děláš?“

„Ahoj tati. Mám se fajn. A přišla jsem tě navštívit a uvařit ti. Doufám, že se nezlobíš, že jsem tě tu takhle přepadla a nedala ti vědět, že přijdu a – “

„Bells, to nevadí. Co bude k večeři?“

„No. Říkala jsem si, že ti pořád vařím to samé, tak jsem se rozhodla pro něco nového. Kuřecí maso po italsku. Nevadí ti to?“

„Ne, to je v poho. Ale jak to, že pořád umíš vařit, když jsi upírka?“

„Víš, tati. Upíři umí vařit, i když to jídlo nejí. To tak prostě je. A jaké to bylo v práci?“ Táta se na mě podíval.

„Od kdy tě zajímá má práce?“ Zamyslela jsem se. Ale odpověď jsem mu už nedala, protože maso bylo hotové. A místo brambor jsem mu udělala těstoviny. Nandala jsem mu jídlo na talíř a sedla si vedle něj. Táta zapnul televizi, byl tam basketbalový zápas a začal při něm jíst.

„Je to moc dobré, Bells.“

„Díky, snažila jsem se.“ Počkala jsem, než dojí, a pak jsem se s ním rozloučila.

„Tati, už musím jít. Jsem na něčem domluvená s Alicí a znáš ji, ne?“

„Ano, znám. Tak si radši pospěš.“

„Dík. V lednici máš ještě nějaké jídlo, kdybys měl hlad. Pa.“

„Ahojky, Bells.“

„Ahoj Bello, kde jsi byla? Už jsem si myslela, že se něco mezi tebou a Edwardem stalo.“

„Ahoj Alice, byla jsem u táty, dojela jsem mu nakoupit a ve městě jsem potkala Jessicu.“

„Fakt? Jak se má?“

„Prý má nějakého přítele a pracuje jako kosmetička.“

„Pche! Já umím nalíčit lidi líp.“

„To určitě ano, Alice. Kde je Renesmee?“

„Na zahradě, a není s Jacobem.“

„Jak to? Co se to děje, že nejsou spolu?“

„Jacob měl nějaké vyřizování a nechtěl vzít Renesmee s sebou. Naštěstí to pochopila dobře.“

„Díky, Alice.“ Šla jsem proskleným domem do zahrady. Renesmee seděla na zemi a hrála si na písku. Její blonďaté vlásky jí vlály ve větru. Usmívala se a něco si pro sebe říkala. Vida, i bez Jacoba je šťastná. Řekla jsem si a pospíšila si k ní. Když mě uviděla, rozběhla se za mnou.

„Ahoj mami!“

„Ahoj miláčku. Co to tu děláš?“

„Stavím hrad, kde budu bydlet s Jakem, pomůžeš mi?“

„Ehm, s Jacobem?“ Renesmee se na mě podívala s dotčným obličejem.

„Takhle o něm nemluv, mami. Je to můj kluk a tvůj kamarád.“

„Ne, MŮJ kamarád to není! Byl, ale už ne! A přestaň stavět ten hrad, nemá to cenu, zlatíčko!“

„Proč?! Proč už Jaka nemáš ráda? Co ti udělal?“

„OTISKNUL se do tebe! To mi udělal! A teď pojď domů, dávají tvůj oblíbený seriál.“

„Ne, nejdřív musím dostavit náš hrad.“ A je to tu. Z mojí malé holčičky se stal otrok Jacoba. Jak já ho nesnášim! Vrrrr! Naštvaná jsem si sedla na židli v obýváku a zapnula Debussiho. Jeho písně mě vždy dostatečně uklidní, ale ne dnes a teď. Pomalu za mnou přišel Edward. Ani jsem neslyšela, že za mnou jde.

„Nesmíš si to tak brát. Však ona brzo pochopí, že ho postavit nedokáže a že by v něm s Jakem stejně nemohli bydlet. Je chytrá a má tě ráda.“ Z výrazu mého obličeje pochopil nesouhlas a rychle dodal:

„Jasně. Ale Jaka miluje. S tím ale my nic neuděláme. Musíš se s tím konečně smířit, Bello, miláčku.“ Kočičími kroky k nám přišla i Alice a sedla si ke mně.

„Bello… Všichni, i Jacob a Renesmee ví, jak je ti to líto, a jak je to pro tebe těžké, ale tak to prostě osud chtěl a tak to má být. Pro každou mámu by bylo těžké, kdyby její malá dcerka už s někým chodila, nebo kdyby s někým měla vážný vztah.“

„Vážný vztah?! Už i ty to musíš říkat?!“ Zvedla jsem se a znechucená, naštvaná a smutná jsem odešla. Sedla jsem si na terasu a brečela. Samozřejmě, že mi netekly slzy, ale to nevadí. Ještě jsem slyšela Edwarda, jak se ptá Alice, jestli má za mnou jít nebo jestli mě má nechat. Řekla mu, ať mě zatím nechá, že je toho na mě moc. Měla pravdu. Dál jsem neposlouchala a brečela bez slz.

Autor: BarunQaaaBellis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svítání 3. díl, Lov: