Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Světlo ve tmě - 4. kapitola

Kdo hledá, ten najde

„Bello, vstávat,“ zařval mi někdo do ucha, div mi nepraskly ušní bubínky.

„Ještě ne,“ zakňučela jsem a převalila se na bok.

„No ták, Bello!“ Jenom jsem zamručela a snažila se znovu usnout. Chvíli bylo ticho.

„Bello!!!“ zavřeštěl mi někdo do ucha, až jsem se leknutím napřímila.

„Vidíš, že to jde,“ usmála se na mě Alice a začala se přehrabovat ve skříni. To bude na dlouho, pomyslela jsem si a pomalu padala zpátky do postele.

„Ať tě to ani nenapadne nebo budeš celý den v šatech a vysokých lodičkách,“ varovala mě Alice s hlavou stále ve skříni. Na nic jsem nečekala a vyskočila z postele, abych unikla jejímu ďábelskému trestu. Já ve vysokých lodičkách? To by to dopadlo. Díky bohu vytáhla obyčejné kalhoty, bílé triko a červenou mikinu s kapucí. Když jsem si to oblékla, ukázala ještě na tenisky. Oblečená jsem se vydala ke stolu, u kterého se včera jednalo. Byl plný všelijakého jídla.

„Tvoje snídaně,“ ozval se Edward, který zrovna přišel.

„To nemůžu sníst,“ postěžovala jsem si. Bylo toho opravdu hodně. I kdyby jedli Cullenovi, tak by se to nesnědlo. 
„Nemusíš. Sněz to, co chceš,“ uklidnil mě Edward. A tak jsem se do toho pustila. Postupně se kolem stolu objevovali další členové rodiny a jako poslední vešla královská trojice. Všechno jídlo se uklidilo ze stolu a pokračovalo se v jednání. Hned první otázka byla směřovaná na mě.

„Bello, budeš tedy schopna najít ten šperk?“ otázal se Aro. Ponořila jsem se do sebe. Hledala přítomnost náhrdelníku.

„Cítím ho,“ ozvala jsem se po chvíli, „ale nemůžu pořádně určit, kde je.“ Smutně jsem se podívala na Edwarda. Pohladil mě po tváři a obejmul.

„Dobrá, musíme ho najít nějak jinak,“ pustil se do řeči Aro.

„Demetri,“ zavolal Aro. Během jednoho mrknutí se objevil ve dveřích.

„Potřebujete něco, pane?“ otázal se velmi zdvořile.

„Mohl bys vystopovat tu krysu?“ zavrčel Aro, až jsem se lekla. Demetri se na chvíli zamyslel, pak ale zakroutil záporně hlavou.

„Bohužel, nemohu ho najít.“

Naklonila jsem se k Edwardovi a pošeptala mu: „Nevíš, jak to Demetri dělá?“

„Já chci taky vědět, co si tam šuškáte,“ zahořekoval Emmett.

„To tě nemusí zajímat,“ ohradila jsem se. V tu ránu Emmett vybuchl smíchy spolu s Alicí, Jasperem a Rose. Edward se se svými rodiči trochu zasmáli a Volturiovi se nenápadně pousmáli. Vůbec jsem si neuvědomila, že jsem ve společnosti upírů, kteří slyší každé slovo.

„Víš, Bello,“ rozhodl se mě do toho zasvětit Edward. „Všichni tě tu skvěle slyšeli. Zapomínáš, že jsme upíři.“ Trochu jsem zčervenala, čímž jsem vyvolala další vlnu smíchu. Demetri se nade mnou slitoval a rozhodl se zasvětit mě do jeho daru.

„Je to jednoduché. Stačí si vybavit co nejvíc událostí, které si s danou osobou prožila. Čím více informací mám, tím lépe se mi hledá. Nejlepší je, když jsem s tou osobou často. Pak jsem naladěn na její mysl a není problém ji najít.“

Ponořila jsem se do svých vzpomínek a snažila se navázat spojení se náhrdelníkem. Šlo to ztuha. Trvalo hrozně dlouho, než jsem pocítila nějaké zlepšení. Ano, spojení zesílilo, ale ne natolik, abych šperk našla.

„Omlouvám se, ale bude to nějakou dobu trvat,“ informovala jsem všechny okolo.

„Takže to bude fungovat?“ podíval se na mě Edward s jiskřičkami v očích, „To je skvělé.“ Za svoji snahu jsem dostala sladkou pusu. Ta by mi za normálních okolností nestačila, ale když je kolem tolik lidí - upírů, nechala jsem si to na jindy.

„Půjde to, ale budu potřebovat trochu klidu a času,“ sdělila jsem všem.

„To není problém, samozřejmě. Vezmi si ho, kolik potřebuješ, ale čím dříve náhrdelník najdeš, tím lépe se můžeme připravit. Proto by pro tebe bylo vhodné hned začít.“ Všichni Volturiovi se zvedli od stolu a odešli.

Trochu si protiřečí, ne? pomyslela jsem si. Uznala jsem ale, že má Aro pravdu, a tak jsem se vydala do svého pokoje rozjímat. Sedla jsem si na postel, opřela se zády o stěnu, za hlavu si dala polštář a přikryla se peřinou. Ozvalo se tichounké lupnutí a do místnosti vešel Edward.

„Můžu?“ zamumlal Edward. Jen jsem se posunula na své veliké posteli a udělala mu místo. Tiše si sedl a objal mě. Jeho přítomnost byla tak uklidňující, že jsem se rychle ocitla v říši vzpomínek. Nemusela jsem se bát, že mě někdo bude rušit, natož pak, že mě někdo bude ohrožovat. Měla jsem vedle sebe svého anděla strážného, kterému jsem mohla bez přemýšlení vložit do rukou svůj život.

Předchozí díl • Další díl