Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Světlo ve tmě - 3. kapitola

29.10.2010 (19:45) • smile • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1382×

Ad fontes (K pramenům)

Pár minut jsem se bavila s rodinou, jenže pak mi došlo, že nejsme všichni. Ať jsem se však rozhlížela sebevíc, nemohla jsem zbylé členy najít.

„Hledáš něco, miláčku?“ zeptal se mě Edward, když jsem vzdala nenápadné hledání a začala jsem se velmi okatě otáčet kolem dokola.

„Chybí mi tu Jasper a Rose,“ řekla jsem a přitom stále prohledávala okolí.

„Jasper kontroluje, jestli žádný nepřítel nepřežil a Rose…,“ na chvíli se zamyslel, „Rose je támhle v tom parčíku.“ Prstem ukázal na malý zarostlý parčík.

„Za chvíli jsem zpátky,“ řekla jsem a vydala se směrem k místu, kde by měla být Rosalie. Po chvíli jsem ucítila něčí ruku okolo mého pasu. Vzhlédla jsem a spatřila Edwarda.

„Prosím, nechoď se mnou,“ poprosila jsem a na usmířenou ho lehce políbila.

Sice se mu to moc nelíbilo, ale nakonec svolil a s tichým dobře odešel zpět k rodině. Já jsem pokračovala dál. Přešla jsem již čistý dvůr a došla ke stěně stromů a keřů, která oddělovala dvůr od parčíku. Pracně jsem se propletla křovím, abych zjistila, že kousek ode mě vedla čistá pěšinka. No nic, pomyslela jsem si a vydala se dál, teď už po pěšině. Po hodné chvíli jsem došla k lavičce, na které seděla nádherná dívka - Rosalie. Vypadla jako by spala, ačkoli to nebylo v jejím případě možné.

„Ahoj, Rose,“ pozdravila jsem ji a došla k lavičce. Ona zatím otevřela oči, usmála se, poposedla si a poklepala na místo vedle sebe. Vděčně jsem si sedla. Ani jsem se nenadála a byla jsem v jejím objetí.

„Chybělas mi,“ řekla a pustila mě.

„Ty mě taky, všichni jste mi chyběli.“ Na chvíli mezi námi zavládlo příjemné ticho, které jsem prolomila otázkou, která mě už nějakou dobu pálila na jazyku.

„Proč jsi… tady?“ zeptala jsem se a ukázala na stromy okolo.

„Vadilo mi dívat se na ty mrtvoly kolem,“ informovala mě a zhnuseně se ušklíbla. Lehce jsem se zatřásla při vzpomínce na mrtvoly na nádvoří.

„Omlouvám se za to, co jsem ti řekla,“ vyhrkla najednou Rose. Chvíli jsem na ni nechápavě zírala, a pak mi došlo, o čem mluví.

„Jsi pro nás jen velká zátěž. Neměla sis zahrávat s věcmi, o kterých nic nevíš. Teď za tebe budeme muset všechno vyžehlit,“ citovala Rose sama sebe. Jistě, na to si skvěle vzpomínám, byla jsem ráda, že u mě byl tenkrát Edward, jinak bych se zhroutila. Byla tak naštvaná, až zuřivá.

„Nemůžu říct, že jsem to nemyslela vážně, jen jsem měla použít klidnější tón a vhodnější slova. Tohle k tobě nebylo fér,“ odmlčela se. Přátelsky jsem ji objala.

„Nic si z toho nedělej. Každému občas rupnou nervy,“ uklidňovala jsem Rose. „Stejně máš pravdu. Neměla jsem si zahrávat s tím náhrdelníkem. Je v něm ukrytá moc velká moc, a čím větší moc člověk má, tím víc ohrožuje sebe i své přátele. Kdybych…“

„Kdyby sis ten náhrdelník nekoupila, nikdy bychom se nepotkali,“ ozvalo se za mnou. Leknutím jsem se vymrštila z lavičky. Všichni se začali smát, kromě mě. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že ten pobledlý kluk za lavičkou je Edward. Po mém prozření se mi na tváři usídlil něžný úsměv, který rychle přešel do uraženého šklebu.

„Až dostanu ten náhrdelník, tak budu strašit já tebe. Užij si to zatím, jak můžeš,“ vyzvala jsem Edwarda a pak si odkráčela z parčíku. Nádvoří bylo už krásně vyčištěné až na pár skvrn od krve. No skvrn, spíš vsáklých, obřích louží. Ale to už mi nevadilo. Za sebou jsem zaslechla kroky. Bylo vidět, že si dotyčný dával záležet na tom, abych ho slyšela.

„Nezlob se,“ zaprosil Edward.

„Já se nezlobím,“ otočila jsem se na něj a dala mu pusu na tvář. To mu však nestačilo. Dlouze mě políbil.

„Musíme na letiště,“ vypadlo z něj po chvíli. Bylo vidět, že by tu rád ještě zůstal. V klidu, se mnou. Nic jsem neřekla, jen jsem přikývla.

Po pár metrech se k nám přidala Rose, pak Alice, Esmé a Carlisle. Na konci nádvoří na nás čekala dvě černá auta. V jednom z nich se rozvaloval Emmett a druhé bylo prázdné. Rozdělili jsme se na dvě skupiny. Carlisle, Esmé, Rose a Emmett jeli v jednom autě, já, Edward a Alice jsme jeli v druhém. V autě vládlo příjemné ticho. Alice řídila, a tak jsme se mohli s Edwardem věnovat tomu druhému. Hodinu trvalo, než jsme se dostali na zmíněné letiště. Upřímně, ani mi to nevadilo. Klidně bych si cestu ještě prodloužila. Všichni jsme vystoupili a vydali se k velkému a nejspíš luxusnímu letadlu.

Luxusní, to je to slovo, které ho nejlépe vystihlo. Zvenku vyleštěné letadlo, zevnitř luxusní byt. Velký stůl, kolem 12 pohodlných židlí. V dalších pokojích se nacházely malé, přesto nádherné ložnice s koupelnami a malá kuchyňka. Po rychlé prohlídce jsme se všichni usadili u stolu.

Netrvalo dlouho a objevili se majitelé tohoto „letadýlka“. Vznešeně vstoupili dovnitř a usadili se na zbývající místa u stolu. Ty jejich červené oči mi naháněly hrůzu a bílá papírová pokožka mi taky nedělala moc dobře. Volturiovi. Za nimi ještě přiběhl Jasper. Spíš se najednou zjevil vedle Alice.

„Vítám vás tady,“ řekl ten nejvznešenější. Podle vyprávění nejspíš Aro. „Pojďme hned k věci, ať to máme za sebou. Naším cílem je zničit tu krysu, která nám zamořuje zemi,“ zasmál se upír a pokračoval: „ Od jeho poddaných víme, v jakém státě se nachází. Je v Oregonu. Bohužel nevíme, kde přesně.“ Významně se podíval na mě. Nebylo to moc příjemné.

„Proto spoléháme na tebe, Bello, že nám pomůžeš ho vypátrat díky svému spojení se šperkem.“ Zamyslela jsem se. Jistě, cítím spojení s náhrdelníkem, protože jsem ho nosila. Zanechal ve mně malou část, která je teď přitahována ke zbytku.

„Pokusím se, ale nevím, jestli to půjde,“ váhala jsem.

„To zvládneš, Bello,“ podporoval mě Edward. Celá rodina přikyvovala.

„Dobrá, zkusím to, ale teď bych chtěla spát. Jsem vyčerpaná,“ zaprosila jsem.

„Jistě, jdi načerpat síly,“ přikývl Aro. Zvedla jsem se ze židle a za doprovodu Edwarda došla do jedné ložnice. Svalila jsem se na postel a ihned usnula. Ještě jsem ucítila, jak mi Edward dává pusu na čelo, a pak jsem propadla do světa snů.  

Předchozí díl • Další díl

Autor: smile (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Světlo ve tmě - 3. kapitola: