Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Světlo ve tmě - 2. kapitola

20.05.2010 (07:45) • smile • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1480×

Krev a kousky těl

Ještě chvíli jsem se nechala objímat Edwardem. Užívala jsem si jeho blízkost, ale pořád jsem nedovedla svůj boj do konce. Postavila jsem se, ale moje nohy se rozklepaly a nebýt Edwardových rychlých reflexů, válela bych se na zemi. Děkovně jsem se na něj usmála. Byla jsem tak ráda, že ho mám zpátky. Najednou jsem se ocitla ve vzduchu. Edwardovi už asi došlo, že sama nikam nedojdu a tak se rozhodl vzít mne do náruče. Ruce jsem obmotala kolem jeho krku, dala mu letmou pusu a uvelebila se v jeho náruči.

S úsměvem na tváři se houpavým krokem vydal k východu. Prošly jsme kamennou chodbou až k točitým schodům, které vedly do příjemné místnosti. Jakmile jsme do ní vešli, nápor světla mě donutil zavřít oči.

„Jé, Bello, ahoj!“ vykřikl někdo známým hlasem. Pomalu jsem mžourala do místnosti a najednou se mi do výhledu dostala velká hlava. Vykřikla jsem a přitiskla se blíž k Edwardovi.

„Emmette, musíš Bellu tak lekat?“ utrhl se na za břicho popadajícího se Emmetta Edward.

„Ty jsi blbec. Zrovna jsem se dostala z temné kobky a ty mě tu ještě děsíš,“ vyčítala jsem Emmettovi, ale na tváři se mi usadil velký úsměv. Kajícně se na mě podíval a ani ne po dvou vteřinách se zase rozesmál. Co to mám za bratra? Pomyslela jsem si a poprosila Edwarda, aby mě postavil na zem. Tomu se zjevně nechtělo, ale vyhověl mi. Když jsem si byla jistá, že stojím pevně na zemi, přešla jsem těsně k Emmettovi a čekala, kdy se uklidní. Po chvilce se zklidnil a zvážněl.

„Rád tě vidím, sestři,“ řekl a objal mě.

„Já tebe taky,“ dodala jsem a užívala si svého nevlastního brášku. Jeho objetí však bylo příliš silné.

„Emmette, dusíš mě,“ sykla jsem po chvíli a tím si vypotřebovala poslední vzduch. Okamžitě mě pustil a omluvil se.

„Promiň. Víš, nejsem zvyklý na to, že jsi člověk,“ usmál se, „Jdeme za ostatníma nebo tu budem stát celý den?“ Hned jak to dořekl, se vydal pryč z místnosti. Vrátila jsem se zpět k Edwardovi a nechala se obejmout.

Poprvé jsem se pořádně rozhlédla po místnosti. Na zemi ležely kousky těl. Najednou zafoukal silný vítr a ke mně se dokutálela utrhnutá hlava. Můj bože, stačila jsem si pomyslet, kolena se mi podlomila a já se kácela k zemi. Edward mě rychle zachytil a se starostlivým pohledem mě vzal znovu do náruče. Obličej jsem mu pevně přitiskla k hrudi a oči držela zavřené, abych nezahlédla nic, co by mě znovu rozrušilo.

Podle pravidelného houpání jsem poznala, že jdeme. Po minutě jsem se odhodlala promluvit.

„Už tu nejsou žádné kousky těl - ruce , nohy, hlava,“ při tomto slově se mi zhoupl žaludek, „ nebo něco jiného?“ zeptala jsem se a zadoufala, že jsme dost daleko od zaneřáděné místnosti.

„Neboj, už tu nic není,“ chlácholil mě Edward a pak ještě zamumlal něco tak potichu, že jsem mu nerozuměla. Něco jako zatím.

„Už mě můžeš postavit na zem,“ oznámila jsem mu po důkladné kontrole okolí. On si mě však přitáhl ještě blíž.

„Nech mě užít si tvé přítomnosti,“ zaprosil a přiblížil svůj obličej k mému. Této nabídce jsem nedokázala odolat a vrhla se na jeho rty. Nemohla jsem se jich nabažit.

„Kde se zase couráte?“ ozval se vedle nás otráveně Emmett, který se tu znenadání objevil, a tím přerušil naši chvilku.

„Pojďte, pojďte,“ pobízel nás a strkal Edwarda ke dveřím, čímž přerušil náš polibek. Musím říct, že ty Emmettovy blbiny mi občas lezou krkem.

„Emmette, můžeš toho nechat?“ zavrčel zlostně Edward. Jenže bráška si z toho nic nedělal a dál nás táhl pryč. 
Prošli jsme dalších pět místností, které jsem si stihla prohlédnout díky lidské rychlosti, kterou mí upírci udržovali. Místnosti nebyly velké, ale přetékaly drahým nábytkem. Na stěnách visely portréty, malby kresby všech velikostí od malých obrázků velikosti cédéčka, po obrazy od stropu až k zemi. Na stropech byly namalovány různé mýtické příběhy i náboženské události. Nechybělo tu zlato, ani stříbro. Mramorem stavitelé rozhodně nešetřili a každou chvíli odněkud vykukoval drahokam.

Jako poslední nás čekala velká zrcadlová hala s barokními prdelatými andělíčky na stropě a dlouhá chodby, která, podle Emmettových slov, vedla na nádvoří. Ještě jsme se zastavili přede dveřmi, které vedly na svobodu.

„Bello,“ ozval se Edward a já se k němu natočila, „teď se prosím nedívej. To, co je venku, by se ti nemuselo líbit.“ V tu chvíli Emmett otevřel dveře.

Všichni upíři, vlkodlaci i lidé vědí, že když se někomu řekne, že se nemá otáčet nebo se někam dívat, automaticky to udělá dřív, než si uvědomí plný význam slov. Co myslíte, že jsem udělala já? Samozřejmě že jsem se bezmyšlenkovitě otočila a podívala se ven. Brzy mi došlo, že to opravdu nebyl dobrý nápad a zároveň mi docvaklo, proč Edward předtím řekl „zatím“. Chvíli jsem zírala na nádvoří plné upířích těl a hořících hranic, pak jsem se rychle otočila na Edwarda, který hned věděl, co se děje, postavil mě na zem a já se vyzvracela. Když jsem zase vzhlédla, spatřila jsem v Edwardovo očích lítost, ale zároveň jakoby mi sdělovaly: Já jsem ti to říkal.

Omluvně jsem se usmála a zabořila pohled do země. Nechtěla jsem riskovat, že se mi do výhledu připlete něco, po čem bych znovu zvracela. Edward ke mně přistoupil a obejmul mě.

Jak jsem tam tak stála, najednou se mi před očima objevila lahev vody. Vzhlédla jsem a spatřila usmívající se Alici.

„Ahoj, Alice, tak ráda tě vidím,“ vykřikla jsem nadšeně.

„Já tebe taky. Vezmi si tu vodu, bude se ti hodit.“

Ochotně jsem si ji převzala a pořádně si vypláchla pusu. Pomalu mi z úst mizela hnusná pachuť, ale úplně jsem se jí zbavit nedokázala.

„Jak jsi to věděla?“ Pozvedla jsem vodu, aby mě správně pochopila. Ona si jen zaťukala na hlavu. To mi mohlo být hned jasné. Ona a ty její věštecké vize.

„Alice, nerozrušuj jí tolik,“ ozval se najednou vždy starostlivý Edward. Nechápavě jsem se na něj podívala. Vždyť Alice nic neudělala. Už jsem se chtěla Edwarda zeptat, co provedla, když Alice neovládla své nadšení, vybuchla jako sopka a spustila svůj sáhodlouhý monolog.

„Bello, já jsem se tak bála. Jak jsi zmizela, a já viděla jenom tmu, myslela jsem, že umřeš. Jenže pak jsem zahlédla, samozřejmě ve svých vizích, toho hlupáka, který tě tu uvěznil, a já konečně zjistila, kde jsi. To byla taková úleva. Jenže pak jsme museli vyburcovat Volturiovi a to nějaký čas trvalo, zatímco ty jsi tu byla jako člověk uvězněná v kobce. Ach Bello, muselo to být hrozné. Bez jídla, pití a v tomhle oblečení. Já jsem tak ráda, že tě zase vidím. Hrozně moc. Ale zpátky k Volturiům. Když jsme byli všichni připraveni, vydali jsme se sem, abychom ti pomohli. A když jsme sem přišli, čekalo tady na nás snad padesát upírů a všichni s námi chtěli bojovat. Ještěže tu nebyl on s tím tvým náhrdelníkem, jinak by nás všechny zabil. Měla sis na ten šperk dávat větší pozor.“ Teď už jsem musela Alici přerušit.

„Vždyť víš, že jsem nic netušila. A navíc, ten náhrdelník byl původně jeho, já jsem ho jen …“ ani jsem nestačila doříct větu a Alice mi skočila do řeči.

„Jo, já vím, všichni to známe, promiň.“

„Tak to by stačilo,“ ozval se zezadu Edward. „Alice, nech Bellu vydechnout. Pojď, jdeme za ostatníma,“ otočil se na mě a já přikývla. Chytil mě za ruku a vedl co nejdál od bojiště k jeho, vlastně naší, rodině.

„Bello,“ ozvalo se najednou a za chvíli jsem byla v Esmeiny objetí, „ráda tě vidím.“

„Já tebe taky.“ Chvíli mě objímala a pak si vyměnila místo s Carlislem. „Vítám tě zpátky mezi námi,“ řekl a také mě objal.

„Děkuju,“ dodala jsem a byla ráda, že jsem zase volná.

Předchozí díl • Shrnutí • Další díl

Autor: smile (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Světlo ve tmě - 2. kapitola: