Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Světlo v temnotě 9. část

17.06.2009 (09:30) • tilo21 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1322×

9. část

BDĚLÉ SNĚNÍ

Uběhlo několik dni od našeho setkání.  Vyhýbala jsem se městu, stejně jako místu na skále, abych ho nepotkala. Bála jsem se totiž svojí reakce na jeho přítomnost. Měl pravdu, chtěla jsem ho políbit, chtěla jsem být v jeho blízkosti.

Nechala jsem se unášet vzpomínkami na jeho dotyky. Jeho vůni. Připadalo mi, že on je tu ten, který je vybaven schopnostmi fyzicky přitahovat lidi a ne já. Schovala jsem si hlavu do dlaní. Byl si tak jistý nebo žertoval, když říkal, že ho sama požádám o polibek.

„Jdu ven,“zavolala jsem na schodiště k pokojům Erica a Jamese.

„Dávej na sebe pozor,“ Eric přeskočil zábradlí a snášel se vedle mě.

„Nechceš odvézt?“ James sestupoval ze schodů.

„Můžeš mě hodit do města, pak se projdu.“

„Ty a procházet se? Poletíš, nesnášíš přeci pomalou chůzi.“ Uculoval se Eric.

Uvnitř Jamesova mercedesu to krásně vonělo.  Schoulela jsem se na sedačce. S Jamesem nebylo těžké mlčet. Nebyl jak Eric. Nechal mě až budu chtít mluvit sama. A to se mi teď nechtělo. Pozorovala jsem ubíhající krajinu za oknem.

Vysadilo mě na molu naproti obchodu. Zamávala jsem mu a otočila se směrem do centra městečka. Ještě několikrát jsem zabočila a rozevřela se přede mnou Whale street.  Na každé straně byly rodinné domky. Uvnitř většiny z nich se svítilo. Obývali je místní rybáři a spolužáci. Šla jsem neomylně, i když na pravé straně nefungovalo pouliční osvětlení, přesně jsem věděla, kam jdu. Byla jsem u tohoto domu několikrát během posledních dní.

Stoupla jsem si do stínu velkého tisu. V okně na severní straně se svítilo. Samuel seděl na posteli s kytarou v ruce. Drnkal tiché tóny neznámé písně a broukal si téměř neslyšně slova.

Moc se mi ta melodie líbila. Náhle přestal. Spustil bosé nohy přes pelest postele a postavil se. Když si začal sundávat tričko, uvědomila jsem si, že mám pusu otevřenou, v duchu jsem se plácla a otočila hlavu, dopřávajíc mu soukromí, aby se mohl převléct. Otočila jsem se až tehdy, když bouchly dveře od pokoje.  Trvalo to několik minut, než se vrátil. Z vlasů mu odkapávala voda, na hrudi se třpytili kapky vody jak dyamanty.

Připadala jsem si jak masochista, který se dobrovolně trýzní. Věděla jsem, že je to bezpečné. Nemohu přeci dovnitř, dokud mě nepozve. A to on neudělá, protože neví, že tu jsem. Zhasl světlo a natáhl se napříč postele. Byl nezvykle teplý večer na Port Refrew s vysokou vlhkostí vzduchu.

Vstoupila jsem opatrně ze stínu mohutného tisu a přibližovala se k oknu.  V tom jsem zpozorovala pohyb. Samuel vstal z postele a šel mým směrem.  Děkovala jsem za svou schopnost rychle a neslyšně se pohybovat. Otevřel okno a zahleděl se do tmy,  jakoby něco hledal. To je nesmysl, nabádala jsem se. Neví o tobě, říkal můj rozum. Už asi začínám bláznit.

Nechal okno otevřené a vracel se zpět k posteli unaveným krokem. Příliš klidně nespal posledních pět dní. Vím to, protože jsem tu stála každý večer.

Zazvonil mi telefon. Byla jsem sice rychlá, ale ne dost, aby to nezaslechl. Rychle jsem se podívala a spatřila Ericovo jméno. No jasně, už zase mě kontroluje. Byla jsem naštvaná. Jak dlouho mě ještě bude kontrolovat? Už aby byla zpátky Morgan a taky ho trochu zaměstnala.

Samuel se vrátil zpět k oknu a díval se mým směrem. Rychle jsem telefon schovala, aby nebyl vidět svítící display. Stála jsem nehnutě, bez dechu.

Najednou řekl mé jméno. Spíš ho zašeptal. Byla v něm otázka a také jakýsi posměch. Nevěřil sám sobě, že ho vyslovil.

Já už vážně šílím. Připravila mě o rozum. Vidím ji teď všude. Slyším její mobil. Jsem totální blázen. Myslím na upírku. Nemohu spát a ještě se mi zdává, že je každou noc blízko mě. Nejsem normální.

Seběhlo se hned několik věcí dohromady. Telefon mi zavibroval v ruce a já ho upustila, pes Hornů  na mě začal štěkat a ozářili mě reflektory projíždějícího tahače.  Pes se vyděsil a začal kňučet. Zvířata nás neměla zrovna v lásce.

Samuel vyskočil oknem ven. Mohla jsem nepozorovaně utéct, jenže se díval do mých očí a já byla jak přikovaná k místu pod tisem.

„Tak jsem se nezbláznil, jsi tu doopravdy.“ V jeho hlase nebyl ani náznak posměchu, spíše vzrušení z poznání.

„Prosím neodcházej. Nemohu spát. Přes den jsem nějak schopen kontrolovat myšlenky na tebe, ale v noci se mi vkrádají do mysli sami a nechtějí  odejít. Už dlouho jsem se pořádně nevyspal.“  V jeho hlase byla opravdu slyšet únava.

„Vím jaké to je, nemoc spát.“ Svráštila jsem čelo.

„Takže žádné rakve a spánek?“

„Ne. Nikdy nespím.“

Stáli jsme naproti sobě na trávníku před domem. Bylo to komické, měl na sobě jen kalhoty od pyžama. Projelo další auto a opět nás osvítilo. Ze sousedního domu vyšla stará paní venčit pejska.

„Same co tu takhle děláš?“ prohlížela si ho s otázkou v očích, které nespouštěla z jeho nahé hrudi.

„Dobrý večer paní Smithová. Jen jsem  měl pocit, že něco vidím,tak jsem se chtěl přesvědčit, že je vše v pořádku.“ Uculoval se na stařenku, kterou to očividně uklidnilo. Ještě chvíli byla s pejskem venku. Samuel se mezitím vrátil do svého pokoje. Byla jsem schovaná ve větvích stromu.

V pokoji se zhaslo a Samuel byl opět venku.

„Kde jsi?“ šeptal.

Nechtěla jsem se ukázat. Stála jsem jak socha mezi stromy. Je to tak nebezpečné tu být. Nejen pro mě, ale hlavně pro něho. Nevím, jak dlouho jsem schopná odolávat tlukotu jeho srdce, které vhání krev do tepen. Ještě, že již byl zpátky v pokoji, protože, když jsem pomyslela na tu zářivou, rudou tekutinu, opět jsem si nebyla jistá svou vůlí. Všichni lidé mi nějak voněli, ale proč zrovna tento musí vonět tak dobře. Budu se muset cvičit ve svém sebeovládání, abych s ním mohla být a on byl v bezpečí.

Zarazila jsem se. Opravdu myslím na to, že s ním chci opět být? Sama sebe nepoznávám. V pokoji zazvonil telefon.

„Ahoj Georgi, mám se dobře,“ no musím uznat, že lhaní mi jde opravdu dobře, zakroutil jsem hlavou.

Skoro jsem George neposlouchal, ale při zmínce o blonďaté upírce se mé myšlenky opět vrátily k hovoru.

„Co si to říkal?

„Ty mě neposloucháš Same?  Pátral jsem po upírech s hnědýma očima a našel jsem jednu zmínku.   Prý se  sdružují ve větších počtech, ale nevím, jak to s tím souvisí. Kolik jich tam je?“

„Pět,“ sakra neměl jsem to říkat.

„Pět? Same mám přijet a pomoc ti s nimi?“

„Jak jako pomoc?“

„No zničit je. Pět jich sám nezvládneš.“

„Nechci je ničit Georgi.“

„Jak jako nechceš? Jsou to zrůdy. A ty je tam jen tak necháš chodit? Zešílel jsi?“ v jeho hlase znělo opovržení.

„Sleduju je. Nikde tu nejsou žádná náhlá úmrtí, ani v okolí, dost lidí je tu zná a..“

Skočil mi do řeči:,,Mluvil jsem s několika lidma a v té oblasti, kde teď bydlíš, má žít Ana ….. zápisy o ní mluví jako o velmi krvelačném tvoření, které si své oběti nevybírá, prostě masakruje. Tak si dávej pozor a nemysli si, že to nechám jen tak.“ Položil telefon.

Stála jsem venku jako přikovaná. Zmínil se o Aně. Nenechá to tak být? Co nenechá být? Samuel seděl tiše na posteli a soustředěně koukal ven. Nemohl mě však vidět, byla jsem už na cestě k domovu.

Autor: tilo21 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Světlo v temnotě 9. část: