Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Světlo v temnotě 6.část

06.06.2009 (10:30) • tilo21 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1254×

ÚTĚK

Jela jsem, jak nejrychleji to šlo. Utéct. Pryč z tohoto místa. Pryč od něho.

„Můžeš utíkat, jak daleko chceš, ale jak je dost daleko, aby si utekla před sebou. Postav se už čelem a bojuj.“ Tahle slova se mi společně s tváří Any přehrávaly pře očima. Jak daleko budu muset utéct, abych utekla sama před sebou? Na tuto otázku jsem si bohužel nedokázala odpovědět. Měla jsem jen silné nutkání jet. Odjet odtud.

Nepřemýšlela jsem nad cílem své cesty. Sama cesta byla mým cílem. Vždycky jsem utíkala. Neuměla jsem se bránit. Neexistovala pro mě obrana nebo útok. Existoval jen útěk.

Nevím, jak dlouho jsem byla na cestě. Vím jen, že jsem opustila Vencouver Island a mířila jsem směrem k Vencouveru. V mé současné situaci jsem nemusela řešit, kde budu spát. Tomu jsem se musela zasmát. Nemusela jsem řešit, kde vezmu peníze. V kapse kožené bundy byla zlatá platební karta. Vlastně jsem nemusela řešit vůbec nic. A tak mi to vyhovovalo.

Bylo to už několik dní, co jsem ji políbil. Nemohl jsem spát. Neustále jsem na ni musel myslet. Ale čím déle to bylo, tím více jsem pochyboval o svém činu.

Telefonoval mi Georg a chtěl vědě, co je nového. Nemohl jsem mu to říct. Nyní jsem věděl jistě, že je skutečně upírem. Nemohl jsem mu povědět, že je tu celá rodin upírů a já se s jednou z nich líbal na louce. Byl jsem zmatený a naštvaný. Potácel jsem se od ničeho k ničemu. Prochodil jsem hodiny po městě a doufal, že zahlédnu její motorku. Bloumal jsem po lesích. Tak nějak jsem myslel, že na mě některý z nich zaútočí. Velmi jsem se na za to na sebe zlobil. Honil jsem se za přízraky v New Yorku. Ano byli to jen přízraky, skutečného upíra jsem neviděl. Tady je celá rodina a já nedělám nic. Vlastně dělám. Čekám na jednu z nich. Moc jsem ji chtěl vidět. Bylo to již několik dní a jakoby se pod ní země slehla.

Pět dní po našem setkání, jsem viděl ve městě známého hammera. Auto zastavilo na molu před nočním klubem. Vstoupil z něho ten muž, kterého jsem potkal s Lucil v obchodě. Eric. Dalším pasažérem byl jeho pravý opak. Blonďatý elegán, který by pasoval do anglického golfového klubu a ne do rybářského městečka. Byli jak slunce a měsíc.  Diskutovali mezi sebou, zatímco Eric odemykal dveře klubu.

Kde může být?

Bylo to už pět dní, co jsem opustila naše světlo v temnotě. Pět dlouhých dní a nocí, kdy jsem neviděla svou rodinu. Moc mi chyběli. Ana, Eric, James a Carl. Jenže musela jsem si přiznat, že mi chybí i Samuel. Zaobírala jsem se těmito lidmi každou minutu svého bytí.  Všechno, čím jsem se mohla rozptýlit, zůstalo v Port Refrew. Piáno, malířská stojan, dům pro opuštěné děti. Všechno. Mobilní telefon se dávno vybil a stejně jsem ho nezvedala, když se mi Ana pokoušela dovolat. Jen jsem ji poslala SMS, že jsem v pořádku. Dále se neptala.

Musím zpět domů. Vím, že musím. Ale nejlepší na tomto zjištění bylo, že se mi domů vlastně moc chce. Neutekla jsem před sebou, před svými obavami. To měla Ana pravdu. Nemohla jsem od toho utéct. Mohla jsem to jen vyřešit. Nedokázala jsem dále vzdorovat touze být se svou rodinou.

Jedu domů, běželo mi hlavou. Jedu tam, kam patřím a nedovolím nikomu, aby mi domov vzal. Nikomu. Nedovolím, aby je kdokoliv ohrozil. A nedovolím, aby kdokoliv ohrozil mě. Byla jsem velmi odhodlaná.

Zastavila jsem kousek od našeho majáku. Zářil v temnotě noci.  Najednou se otevřeli dveře a  Ana vyběhla ven. Vždy věděla, že jsem na blízku, jakoby cítila mou přítomnost. Možná to bylo tím, že mi dala při mém stvoření napít vlastní krve.

„Holčičko moje.“ Nastavila mi svou náruč a já do ní mohla vklouznout. Byla jsem doma. Na nic se neptala. Jen mnou lehce pohupovala v náručí. Cítila jsem jen ohromnou vděčnost. Carl čekal mezi dveřmi. Objal mě stejně pevně.

„Jsem rád, že jsi zpátky. Měli jsme o tebe strach a bylo tu bez tebe tak nějak smutno.“ Usmíval se na mě.

Bylo moc milé vědět, že jsem jim chyběla stejně, jako oni mě.

„Kde je Eric a James? Moc se na mě zlobí?“ věděla jsem, že kluci mi to tak lehce neodpustí.

„Jsou na lovu. Celou dobu, co jsi byla pryč, se nehli z městečka a všude tě hledali. Musela jsem je dnes vyhnat. Znáš je, když jsou hladoví, tak jsou velmi nervózní a nebylo s nimi k vydržení.“

„Půjdu se osprchovat a převléci.“ Vběhla jsem do svého ateliéru. Je tak příjemné zjištění, že některé věci najdete na stejném místě. Klávesy piána mě lákaly, štětce volali a já se nemohla dočkat, až je vyslyším.

Uběhly asi dvě hodiny. Seděla jsem za piánem a pokoušela se vyhrát ze své radosti, že jsem opět doma, když se prudce rozletěly dveře. Eric s Jamesem se vřítili do pokoje. Ruce se mi zastavily na klávesách uprostřed tónu. Vypadali, no nevím, jak to přesně popsat. No nejraději by mě asi přetrhli vejpůl a zároveň objali, teď bojovali s tím, co mají udělat. Jenže jsem byla jejich malá sestřička a tak jsem měla vyhráno. Jejich výrazy byli již milejší.

„Už to nikdy nedělej, rozumělas?“ Tázal se Eric a tiskl mě ve svých silných pažích.

„Ještě jednou to uděláš a nespustíme tě ani na minutu z očí.“ Vyhrožoval James a natahoval ke mně ruce.

Vím, že by to byl schopen udělat. Tento elegán byl velmi velmi tvrdohlavý a zarputilý, pokud mu o něco šlo. Trochu mi nahnal strach.

„Sakra kde jsi byla? Celou dobu jsme tě hledali a nezpustil jsem z očí toho kluka, co jsi s ním mluvila.“ Naléhal Eric.

„ Musela jsem si jen něco srovnat v hlavě. Omlouvám se. Opravdu,  mrzí mě to, ale někdy prostě potřebuji být sama.“

„No jasně, to potřebuje každý. Ale co telefon? Nemohla jsi aspoň zavolat? Co kdyby se ti něco stalo?“

„Co by se mi asi tak mohlo stát Ericu? Nejsem tak lehce zranitelná, to víš. A lidé se mi raději vyhnou, to víš také.“ Už zase ze mě dělal malou holčičku, ale tentokrát jsem mu to ráda odpustila.

Ještě dlouho jsme pak seděli a povídali si o mé cestě. Jenže základ naší konverzace, důvod proč jsem utekla, zůstal utajen. Nechtěla jsem s nimi mluvit o tom, co se stalo. Zatím ne.

Když celé noci nespíte, najdete si spousty koníčků, kterými si krátíte čas. Každý z naší rodiny jich měl několik, ale s Ericem jsem měla společnou hudbu. Sedli jsme si ke klavíru a hráli naše oblíbené skladby od Mozarta, Bacha, Debussyho. Nikdo by do něho neřekl, že může mít rád klasiku. Došlo ale i na modernější hudbu. Skladbu Unforgiven od Metallici jsme si zazpívali společně.

„Ericu můžu se tě na něco zeptat?“

„Už se ptáš Luc.“ Usmál se na mě.

„Proč si sledoval toho kluka? Snažila jsem se vypadat nezaujatě. Ale očividně mi to příliš nešlo.

Eric se zamračil a pak odpověděl:,,No to jak jste na sebe reagovali, mě trochu zarazilo. Nějak jsem nebyl schopen se orientovat v tom, co jsem z vás cítil. Tak jsem si ho trochu proklepl.“ Teď se snažil on vypadat, jako že ho to nezajímá. Ale díval se na mě velmi pozorně.

„A co jsi zjistil?“

„Až mi povíš, proč si utekla.“

„To je vydírání.“

„To máš pravdu, ale znáš mě.“ Smál se.

Proč bych to vlastně Ericovi nemohla říct? Vždycky jsem mu říkala vše. On byl opravdu můj velký brácha. Nadechla jsem se zhluboka a ve zkratce jsem mu vše řekla.

„..poznal mě. Může nás ohrozit a jediné co dokážu udělat je nechat se od něho políbit. Chtěla jsem ho zabít, ale nešlo to Ericu.“ Otočila jsem hlavu.

„To je dobře Luc,“ vzal mě za bradu a donutil mě, podívat se na něho „ty nejsi vrah. Nikdy jsem nepochyboval o tom, že uděláš vždy to, co je správné. Mám tě rád.“

Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a jednou rukou pohladila klávesy.

„Teď je řada na tobě. Co jsi o něm zjistil?“

„ No jmenuje se Samuel Horn. Je mu 19 let a přistěhoval se z New Yorku společně se svými prarodiči. Máš asi pravdu, poznal tě. Bude to pěkný kvítko. Vyhodili ho ze školy. Skoro rok se potloukl sám po New Yorku. Měl problémy s pitím, hrál v kapele. Jeho rodiče byli zavražděni. Četl jsem zprávu koronera. Nevysvětlitelné úmrtí. Jen dvě bodné ranky na krku a velká ztráta krve. Už chápeš? Ten, co jim to udělal, se ani nesnažil předstírat něco jiného.“

Pohladil mě po vlasech.: „Pomsta může být silná zbraň, stejně jako láska.  Ale nemyslím, že bychom se museli stěhovat. Jemu to také nejde do hlavy. Žije tu tolik upírů a žádné nevysvětlitelné úmrtí. A navíc, mám pocit, že na tebe čeká.“

Eric mě vždycky dokázal uklidnit. Cítila jsem se v jeho přítomnosti v bezpečí a klidná. Přemýšlela jsem o jeho slovech. Teď , když jsem věděla co se stalo s jeho rodiči, jsem chápala jeho postoj ke mně. To že, jsem v něm vyvolávala vztek, bylo celkem pochopitelné. Ale co s tím druhým? Co s tím, že mě políbil?

Autor: tilo21 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Světlo v temnotě 6.část: