Po dlouhé odmlce další díl s názvem Setkání. Prosím o váše názory.
04.06.2009 (20:00) • tilo21 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1257×
SETKÁNÍ
„Tak koukám, že ti bratři udělali radost. Jsem ráda, že se bavíš.“ Ana scházela ze schodů, za ní kráčel Carl a nesl v rukou krabici.
„Promiň , využili jsme toho, že si se jela projet a přestěhovali jsme věci z tvého pokoje do ateliéru. Stejně tam budeš trávit nejvíce času. Nevadí ti to?“ Ana měla neustálou potřebu, dělat nás šťastnými.
Byl to skvělý nápad. Ale jak jim mám říct, že se musíme přestěhovat? Jsme tu, byli jsme tu tak šťastni.
„Něco tě trápí?“ Hladila mě Ana po vlasech.
„Doufám, že ti nevadí, že jsme ti přestěhovali pokoj? Jestli chceš, dáme to všechno zpátky.“
Nemohla jsem jim to říct. Počkám. Nebudu je děsit se stěhováním a nemám ani jistotu, že poznal, kdo jsem. Kdo jsme. Mohl mít jen špatný pocit. A to má spousta lidí. Mohla jsem být vyděšená, že se mé vize naplnily. Nemohu.
„Ne je to skvělý nápad. Krása. Nic mě netrápí.“
„Neulovila , co chtěla, proto je taková. Vždyť ji znáte.“ Eric přesně věděl, kdy má vstoupit do hovoru.
„Ujela si nějak narychlo, chtěl jsem jet s tebou, aby se ti něco nestalo.“ Vrhl na mě jeden z těch okouzlujících úsměvů, neb věděl, že mě rozčílí.
Nechtěla jsem hrát tuhle jeho hru na velkého bratra. Dnes ne.
„Snad by ses nezlobil. Je vědecky dokázané, že mladší bratři nemají své starší sestry příliš v lásce.“
Eric si tiskl ruce, v obličeji výraz utrpení, v místě kde je srdce.
„Ranila jsi mne. Jsi sice starší, ale pořád vypadáš na 18. Já jsem mladší, ale je mi dvacet pět. Tak kdo je starší?“
Tuhle debatu bychom mohli vést donekonečna, ale je to jen hra.
„Ericu mohl bys mě zítra svést do města? Nechci se hned producírovat s tou novou kráskou. Ještě jednou moc děkuji.“
Krabice si vybalím až zítra. Budu mít spoustu času. Škola začíná až za dva měsíce. Dopadl jsem na postel s kytarou v ruce. Byla to jumbo po tátovi. Nemohl jsem se ale soustředit na hru. Neustále jsem musel myslet na tu dívku. Kdo je to? Je to opravdu upír?
Byla tak krásná. Georg říkal, že upíři mají oči rudé. Tahle dívka je měla hnědé. Asi jsem se spletl.
Snažil jsem si to namluvit, ale ve skrytu duše jsem věděl, že mám pravdu. Ona je upír. Vím to, ale proč mám pocit, že ji musím chránit, když mou ochranu, je-li upír, vůbec nepotřebuje. Seber se hochu! Žádné city, žádná lítost. Je to upír.
Ráno jsem se probudil ve špatné náladě. V noci jsem nemohl spát. Kdykoliv mi klesla víčka, zjevil se před nimi obraz dívky. Měla rudé oči, blažený úsměv, který odhaloval špičáky. Pak se náhle její výraz změnil. Oči byly světle modré.
„Samueli zajeď prosím na nákup.“ Poprosila mě babička. Byla to skvělá žena. Byla křehká, alespoň tak vypadala, ale vnitřní síly měla víc jak já. Moje matka měla stejnou vnitřní energii jako ona.
Políbil jsem babičku do vlasů. ,,Samozřejmě baby.“
Najít obchod v takovémhle městečku asi nebude problém. Zastavil jsem na molu, byl tu nádherný výhled na oceán. Chvilku jsem se rozhlížel a vnímal ten klid. Tohle nebyl New York, kde do vás každý vrazí. Tady se na sebe lidé usmívali a zdravili se. Vypadalo to, jakoby se každý s každým znal.
Ulicí projel hummer a zastavil naproti mně. Z auta vylezl vysoký muž v černých kožených kalhotách a tričku. Měl dlouhé vlasy havraní barvy. Bylo pod mrakem, ale přesto měl na očích brýle.
„Pěkný auto, co?“
Podíval jsem se vedle sebe. Stál tam kluk v mém věku a zubil se na mě.
„Jo pěkný.“
Nechtěl jsem pokračovat v hovoru, protože z auta vystupovala ona. Její krása mě opět zasáhla.
„To je Eric a jeho sestra Lucil. Bydlí v majáku za městem. Je to kočka, ale jde z ní strach. S nikým se tu příliš nebaví. Je fakt divná. Ty jsi ten novej z New Yorku? Jsem Tristan, ahoj.“
Podával ke mně ruku. Přijmul jsem ji, ale nemohl jsem od ní odtrhnout oči. Je tak krásná, to má Tristan pravdu, ale její výraz nesl stopy snad utrpení smutku.
„Hele moc nedoufej, je fakt nepřístupná a její bráchové ji střeží jak oko v hlavě. Taky jsem to zkoušel.“ Snažil se tvářit, jakoby mu to nevadilo, že byl odmítnut.
Lidi se za nimi otáčeli. Rozloučil jsem se Tristanem a přešel ulici. Měl jsem namířen do stejného obchodu jako Lucil. Proplouvala mezi regály s potravinami a házela jednu věc za druhou do koše. Každou chvíli se otočila, jakoby něco hledala. Doufal jsem, že to jsem já.
Proč za mnou chodí? Cítila jsem jeho pohled v zádech. Nebylo mi to příjemné. Zazvonil mi telefon. Eric mě sháněl. Byla jsem rozčílená, chtěla jsem odtud pryč.
„Budeš vařit?“ Stál přede mnou.
„Ty něco jíš? Myslel jsem, že takoví jako ty jen pijou.
Sledoval jsem její reakci. Měla tmavé brýle na očích, ale i tak bylo dost zřetelné, že se na mě zrovna neusmívá. Podíval jsem se do nákupního košíku, byla tam změť cukrovinek a bonbónů. Mluvila dál do telefonu, ale nespouštěla mě z očí.
„Jsem ještě v obchodě Ericu. Ano pospíším si.“
„Sleduješ mě? Nebo děláš průzkum o nakupování?“
Bylo mi opravdu nepříjemné s ním hovořit. Slyšela jsem, jak mu buší srdce a žene krev v pravidelných intervalech do tepen. Bylo to poněkud rychlý interval. Bojí se snad? Ptala jsem se sama sebe, zatímco si bedlivě prohlížel nákupní koš. Pomalu mu jelo jedno obočí nahoru.
Měla jsem šanci dobře si ho prohlédnout. Znala jsem tu tvář ze svých vizí, ale chyběl ji výraz. Jeho tvář měnila výraz velmi rychle. Zprvu byl jeho pohled velmi tvrdý s jasně vyřčenou otázkou, ale při pohledu na můj výběr, se postupně se zvedajícím obočím, zvedl nepatrně i koutek jeho úst do úsměvu. Je krásný. Tak zvláštní. Musela jsem se také usmát.
Zrovna v ten moment se na mě podíval. Stáli jsme naproti sobě, jakoby okolní svět přestal existovat. Na zlomek sekundy jsem měla pocit, že ho znám již dlouhou dobu a mohu mu plně důvěřovat.
Byl to opravdu jen zlomek sekundy. Naše výrazy se museli měnit současně. Bylo to tak, že jsme na sebe reagovali. Na sebemenší změnu našeho výrazu. Svět okolo opět začal existovat. Slyšela jsem vzdálené hlasy lidí v obchodě. Vedle v uličce dvě velmi rozbušená srdce, třepotaly se jak křídla motýlů. Za chvíli vyšli mí dva spolužáci, kteří byli velmi zamilovaní.
„Lucil? Lucil?“ Eric stál vedle mě. Díval se na mě s nevyřčenou otázkou.
Musela jsem se velmi snažit, abych se na něho podívala. Nechtěla jsem odtrhnout oči od chlapce, který stál naproti mně.
„Jdeme Ericu.“
Díval se na nás dál, tím tvrdým pohledem, při kterém se mi stále z hrdla dralo zavrčení, ale úspěšně jsem ho potlačila. Eric mě dovedl k pokladně a ze zadní kapsy vyndal zlatou kartu. Lidé v tomto městečku byli zvyklí, že máme dost peněz. Carl platil za vyhlášeného odborníka obchodujícího na burze. Eric zaplatil a neopomenul použít svůj kouzelný úsměv. Dívka za pokladnou byla z jeho dolíčků ve tvářích úplně mimo.
Vyšli jsme z obchodu a já ztěžka dopadla na sedadlo spolujezdce. Před očima jsem stále měla tvář chlapce s úsměvem na rtech. Eric uložil nákup vyjeli jsme směrem k Victorii. Naším cílem byl domov pro opuštěné děti.
„Kdo to byl? Měl jsem pocit, že se na něho okamžitě vrhneš. Ještě, že si se ovládla, jinak by všichni v tom zatraceným krámě měli pěknou podívanou, jak ho cupuješ na kousky. I když mám pocit, že by se tak lehce nedal, měl totiž úplně stejný výraz.“
Eric se pousmál, ale mě to vtipné nepřipadalo. Co jsem mu měla říct? Snad to, že ho opravdu toužím zabít. Nebo, že bych ho chtěl víc poznat. Toto zjištění mě překvapilo. Opravdu ho chci víc poznat?
„No tak Luc. Snad si se nám nezamilovala? Má malá sestřička a zamilovaná.“ Začal si broukat otřepaný milostný song. A já měla pocit, že zabiju jeho.
Zrovna, když jsem vycházel z obchodu, zazvonil mi telefon.
„Ahoj Georgi, mám se celkem fajn….. Můžu se tě na něco zeptat?.... Mají upíři hnědé oči? ….Ano slyšel jsi dobře hnědé…. No mám pocit, že jsem tu jedu upírku potkal, ale její oči nejsou rudé, ale hnědé…. Dám na sebe pozor neboj….Nejezdi, asi jsem se spletl, když to není možné….Taky se měj dobře….“
Hammer se pomalu rozjížděl. Rychle jsem nastoupil do auta a vydal se za ním. Sledovat takovéhle auto není vůbec těžké, ale když jsme vyjeli z města, náhle na silnici nikdo nebyl. Žádné jiné auto, za které by se dalo schovat. Přepadl mě stísněný pocit. Zastavil jsem auto u krajnice. Hammer zmizel za zatáčkou.
Zamilovala? Ten Eric snad musel zešílet. Co to tu plácá? Jediné, co k tomu chlapci cítím je nenávist. Poznal mě. Poznal, co jsem. Poznal kdo je má rodina a může ji ohrozit. Mám to Ericovi říct? Raději jsem mlčela. Eric se na mě postraně díval a čekal, že vyletím, jak čertík z krabičky. Také jsem milovala to naše věčné škádlení, ale tentokrát jsem na to neměla náladu. Eric vypadal zklamaně.
Ve Victorii jsem položila krabici se sladkostmi a hračkami před dveře domova. V zahradě si hráli vychovatelky s dětmi. Vzpomněla jsem si na sebe.
Celou cestu zpět do Port Refrew jsem přemýšlela o lidském životě. O tom, co jsem neměla a co mi má přeměna v upíra přinesla. Doma jsem se zavřela v ateliéru. S nikým jsem nechtěla hovořit. Jenže má rodina je velmi sdílná a každý má pocit, že se mi musí věnovat. Raději jsem se proto oblékla a vyrazila se projet na motorce. Jezdila jsem dlouho. Vnímala jsem jen silnici, kterou ozařovalo světlo přede mnou a část lesa, kde se toto světlo plazilo.
Táhlo mě to na mé oblíbené místo. Když jsem sem přijela, k mému nemilému překvapení tu stála motorka. Na obzoru na skále jsem zahlédla postavu.
Autor: tilo21 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Světlo v temnotě 4.část:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!