Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Světlo v temnotě 20.část

Vstoupila jsem do domu. Naše kroky jsou velmi tiché tak tiché, že lidé je neslyší, ale náš druh ano. Vtančila jsem do místnosti. Ano vtančila, byla jsem tak šťastná. Eric stál u okna v obývací pokoji. Hleděl do dálky. Znala jsem ten pohled. Znala jsem to držení jeho těla. Stál jak kamenná socha. Nepohnul se, ani nepřešlápl. Vydržel takto stát hodiny. Vždy, když se dostal mezi lidi, musel si na to dávat velký pozor. Jednou rukou si podpíral bradu a druhou měl v kapse jeansů.

,,Bavila ses dobře sestřičko?“ Tón jeho hlasu chladil, neohlédl se. Na tváři mu chyběl úsměv. Úsměv staršího bratra, který mě vždy chránil. Úsměv, při kterém jsem si byla jistá, že mi nic a nikdo neublíží. Mé štěstí se rozplynulo jak mýdlová bublina. Prasklo a jeho kapičky se rozstříkly do dálky.

„Ericu?“ Zaznělo z mých úst jako prosba.

„Copak se děje?“ Přistoupila jsem blíž a dotkla se zlehka jeho kamenného ramene. Zavřel víčka. Zatáhl je přes oči jako oponu, kterou zdobí dlouhé řasy.

„Ericu,“ zkusila jsem to znovu. Přitiskla jsem se hrudí na jeho záda a objala ho okolo pasu.

„Bavila jsem se moc dobře. Víš, že jsem opatrná. A mám ho ráda Ericu. Dokonce moc ráda,“ pomalu při mých slovech otvíral oči.

„Promiň Luc,“ otočil se a objal mě.

„Jen nechci, aby se ti něco stalo. Nechci, aby se stalo cokoliv komukoliv z vás. Jste má rodina a moc mi na vás záleží. No a asi také trochu žárlím.“

„Žárlíš?“ Nemohla jsem tomu uvěřit.

Nechtělo se mu odpovídat. Znám ho tak dobře, vím, kdy se snaží vyhnout a také vím, jak nerad hovoří o svých citech.

„Víš je moc příjemné vědět, že tě někdo má takhle rád, jako ty máš rád mě. A já tě mám stejně tak ráda. Jsi můj velký bráška. Ty, James, Anastasie a Carl jste ty nejdůležitější bytosti. Ale teď k vám přibyl i Samuel.“

„Já vím Luc, ale on je lovec. Mohl by ti ublížit.“ Řekl to s ohromnou bolestí v hlase.

„Věřím mu. Věřím mu stejně jako vám. Ericu já mu ukázala, proč nemohu chodit na slunce.“

Odtáhl mě na délku paží a zadíval se mi do očí.

„Dobře. Budu mu také věřit. Ale buď opatrná. Prosím slib mi to. Ano?“ Přitáhl si mě do náručí. Cítila jsem sílu jeho paží a přes ně sílu jeho strachu. Strachu o mě. Ale co ho tak rozrušilo? Co změnilo jeho chování? Vždyť  mu Samuel nevadil, nepřesvědčoval mě, abych si s ním nic nezačínala. A odkud ví, že je lovec? Co v něm vyvolalo ten strach? Eric se nikdy ničeho neobával. Hlavou mi vířila změť  otázek a představ. Otázek, které měly co do činění s Ericovým chováním. Představy a vzpomínky, které se týkali Samuela a vyvolávaly pocit štěstí. A pak.

Náhle mě zamrazilo. Před očima se mi zjevila tvář Lestata. Přitiskla jsem se ještě více k Ericovi. I on zesílil svůj stisk. Někdy jsem měla pocit, že může číst mé myšlenky. Jako bychom byly dvojčata, která na sebe reagují. Ne, ne křičelo všechno uvnitř mě. Snažila jsem se tu tvář dostat z mysli. Představ si něco pěkného! Rozkazovala jsem si. Vyvolat vzpomínku na dnešní den nebylo příliš těžké. Lestatova tvář zmizela a byl tu Samuel. Po tváři se mi rozlil úsměv.

Eric vycítil mou změnu nálady a povolil sevření. Také se na mě usmál.

„Celá záříš sestřičko. Promiň mi mé chování. Myslím, že by ses měla jít připravit, jinak zmeškáš tanec,“políbil mě doprostřed čela. Někdy bych si přála slyšet jako on.

„Příjdeme do klubu, abys mě měl na očích.“ Nebyla jsem uštěpačná, spíš jsem mu chtěla udělat radost.

Po příchodu do ateliéru jsem pustila hudbu, jejíž tóny se odrážely od stěn a zaplnily celý prostor.

Led Zeppelin Starway to Heaven, opravdu jsem se cítila, jako když po takových schodech kráčím.

Chtěla jsem vypadat krásně. Rozesmálo mě to, když jsem stála před zrcadlem. Opravdu jsem se chtěla Samuelovi líbit. Byl to krásný pocit. A byla jsem nervózní. Česala jsem si své dlouhé vlasy a v duchu jsem otvírala dveře do své šatny. Když jsem vyšla z koupelny, měla jsem už jasno. Oblékla jsem si rudou dlouhou sukni a bílé tílko. Bylo za osm minut osm a před majákem zaparkovalo staré auto.