Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Světlo v temnotě 19. část

Už dlouhou dobu jsem si takto neodpočinula. Opravdu jsem měla pocit, že spím. Zdál se mi ten nejkrásnější sen, ale nebyl to sen. Byla to realita. Ležela jsem v náručí muži. Muži, který byl mým princem, který byl ochoten zapomenout na to, kdo jsem. Který byl ochoten zapomenout na to, kdo je on sám.  Zapomněli jsme na strachy, které se rozpínaly v našich hlavách. Láska je tak opojná. Dává nám možnost zapomenout na vše. A nechá nás prožívat jen to krásné. Jen nevím, zda je to takhle správně. Ale v tuto chvíli, v tuto vzácnou chvíli jsem to nehodlala řešit. Jeho hlas zněl kousek od mého ucha. Jeho ruce mě držely okolo pasu. Svědkem našeho štěstí byl jen ten strom.

Nevím,jak dlouho jsme tu byly. Přestala jsem mít pojem o čase. Slunce zašlo. Má pokožka už opět vypadala jako normálně. Do hlavy se mi začal vkrádat neklid.  Ale proč? Proč tomu tak je? Ne, ne křičely všechny buňky, které si chtěly pocit štěstí udržet.

Samuel se zachvěl. „Je ti zima?“

„Trochu. Tobě asi ne viď?“ usmál se na mě a bylo jasné, že to myslel přesně tak, jak to také řekl.

„Ráda bych tě zahřála, ale to nemohu,“ nepřemýšlela jsem o těch slovech, ale jejich význam mi došel, v tu chvíli, kdy byly venku. Bylo mi to líto, jsme tolik rozdílní. Sklopila jsem smutně hlavu.

„To je omyl srdíčko, zahříváš mě jen tím, že jsi. Nehledě na ten žár, který jsem před chvílí cítil, když jsem se s tebou miloval,“ chtěl mě rozveselit.

„ Tvé oči už jsou opět hnědé. Škoda, ta modrá barva se mi moc líbí. Myslím, že ji zase co nejdříve budu chtít vidět,“ pronesl s vážnou tváří.

Přiváděl mě do rozpaků. Byla jsem o tolik let starší a on mě přiváděl do rozpaků. Musela jsem se tomu usmát.

„Měly bychom jít Samueli,“ zvedala jsem se na nohy.

„Jsi krásná,“ stála jsem před ním nahá. Pohladil mě po stehně a mé tělo opět zareagovalo.

„Samueli,“ chtěla jsem, aby můj hlas vyzněl varovně, ale asi se mi to nepodařilo.

„A tak jemná,“ druhou ruku mi položil na kolení jamku. Napnula jsem se a z hrdla se ozvalo zavrčení. Celé tělo se stáhlo jako v křeči.

„Moc rád se tě dotýkám. Myslíš že bych se tě mohl dotknou i jinde?“ Udělal dramatickou pomlku ve své řeči. Rozmýšlel si snad, kde by mě chtěl pohladit. Ta pomlka dráždila mou představivost. Kdyby  teď řekl jakékoliv místo na mém těle, bylo by to jedno. Má představivost zapracovala dokonale. Cítila jsem jeho konečky prstů na všech citlivých místech svého těla.

Jakoby do mě udeřil blesk, takovou intenzitou mnou projela vlna touhy. Přestala jsem se ovládat. Přestala jsem předstírat člověka. S rychlostí mě vlastní jsem se mu usadila v klíně. Přimáčkla jsem rty dychtivě k těm jeho. Byl překvapen jen zlomek sekundy a pak semnou rozehrál tuto opojnou hru.

Když jsme se opět spojily, zaryla jsem prsty do kmene stromu. Cítila jsem, jak mi za nehty zůstávají kousíčky kůry. Nemohla jsem je však položit na Samuela. Můj poslední výkřik se spojil s poryvem větru. Dívala jsem se mu do očí . Z pootevřených rtů musel dobře vidět mé tesáky, ale bylo mi to jedno. Prsty se stále křečovitě zarývaly do kmene. Tělo se mi otřásalo ve slastných křečích. Nepohl se ani o milimetr, když jsem si pokládala hlavu na jeho krk.

„Páni, to bylo nečekané, ale krásné.“

„Promiň.“

„Za co se omlouváš? Bylo to překrásné, nestěžuji si,“ vzal do dlaní mé ruce.

„Neublížila sis?“ otočil hlavu a koukal se na podrásaný kmen stromu.

Lekla jsem se, co si asi pomyslí.  Dostala jsem strach a začala jsem se od něho odvracet. Sevřel mě v pase.

„To jsem s tebou udělal já? To jsem opravdu poctěn. Asi jsem fakt dobrej,“ otočil vše v žert, byla jsem mu vděčná.

Mohla bych takto zůstat snad na věky. Ano znám věčnost a představa, že ji strávím se Samuelem, byla příjemná.

Konečně jsme se oblékly. Chovaly jsme se jak malé děti, bezprostředně. Bylo mi tak dobře. K autu jsme došli mlčky, ale nebylo nutné nic říkat. Když zastavil auto před našim majákem, podíval se na mě.

„Vše, co jsem dnes řekl, myslím vážně. Miluji tě a nedovolím nikomu, aby ti ublížil. A jsem ti moc vděčný Luc.“

„Vděčný? A za co?“

„Za to, že mi důvěřuješ. Vím, že to pro tebe není jednoduché a že se musíš velmi ovládat.“

„Není zač. Jestli má někdo znát mou slabost, možnost, jak mě zničit, pak jedině ty. Máš v rukou oba trumfy.“

„Jak oba? Který je ten druhý?“

„Víš, kdy jsem zranitelná, kdy mě lze zabít. To je první. A ten druhý je. Je to, že tě miluji. Tím mi také můžeš ublížit.“

Nepatrně kývl hlavou na známku toho, že chápe význam těchto slov.

„Přijdeš ke mně?“

„ A co takhle jít si zatančit? Umíš to vůbec?“

„Mluvíš s mistrem tance. Vyzvednu tě v osm,“ lehce mě políbil na rty a vystoupil z auta.