Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Světlo v temnotě 16. část

NOX PRAESIDIUM NOSTRI – NOC JE NAŠÍ OCHRANOU

Nevěřila jsem, že mohu být tak šťastná. Od té chvíle co mě vysadil před naším majákem, uplynula sotva hodina a já se již nemohla dočkat večera. Přijde další noc, kterou budu moc strávit v jeho společnosti. Může být vůbec někdo takhle šťastný?

Vzala jsem do ruky černý uhel. Zase se vynořila mě tak známá tvář. Usmíval se na mě, hlavu opřenou o kůru starého dubu. Kreslila jsem ho na své louce, naší louce. Bylo neuvěřitelné, do jakých detailů jsem byla schopná vybavit si jeho rysy. Jeho usmívající se rty. Ta vzpomínka ve mě vyvolala jemné chvění. Snažila jsem se do toho dát všechen svůj talent a hodiny trénování. Těch jsem za sebou měla opravdu hodně v nocích bez spánku. Zavřela jsem oči. Bylo to jako holografický zážitek. Jakobych opravdu jeho rty cítila na svých. Vybavila se mi vůně jeho kožené bundy. Cítila jsem jeho ruce na svých čelistech. Dech ve svých vlasech.  Nešlo to vše vtisknou na papír.  Otevřela jsem oči. Mé ruce pracovali rychle. Přibývala čára za čárou.

Pokaždé, když se uhel dotkl papíru, bylo to, jako když se ho dotýkám. Jemně. Na rukou sem si dala zvláště záležet. Byly dokonalé. Velké ruce, ve kterých tak snadno skrýval mou tvář. Jeho dotek byl uklidňující a přeci vzrušující. Konečky levé ruky byly ztvrdlé od strun na kytaře a přesto byl jeho dotyk vždy jemný. Ano měl ty nejkrásnější ruce, jaké jsem kdy viděla. Ani nikdo z nás upírů neměl takové.

Najednou mě napadlo, že bych chtěla, aby se mě ty ruce dotýkaly. Hladily nejen mé vlasy a čelisti, ale aby se dotýkaly celého mého těla. Při té představě jsem v rukou rozdrtila uhel na jemný prášek. No páni a to je jen představa. Co by to se mnou asi udělalo, kdyby to byla skutečnost? Ne Lucil holka, nesmíš se přestat ovládat! Nakazovala jsem si sama sobě. Jenže ta představa byla po čertech lákavá.

Přestože jsem kreslila rychleji, než smrtelníci, zabralo mi to hodnou chvíli. Tak jsem se zabrala do práce, že jsem si ani nestačila všimnout, že se venku již setmělo a vrcholek našeho majáku vysílá na daleký oceán proužky světla v pravidelných i intervalech.  Jak příhodné, Samuel přesně takto vysílal signály směrem ke mně. Naváděl mě tak, abych se neztratila v moři samoty.

„Přijdeš večer?“ Zeptal se mě s úsměvem.

Byl čas. Oblékla jsem se. Pročesala si vlasy. Rozloučila se s Carlem a Anou, kteří nevypadali, že by jim zrovna vadilo, že budou doma sami. Po cestě k Samuelovi jsem se neubránila polemice nad myšlenkou, zda i já jsem schopná někoho takto milovat? A zda bych toho byla schopná i po tolika desetiletích?

Ano jsem. Jsem schopná takto milovat. Jeho okno bylo otevřené, v pokoji byla tma. Vyhoupla jsem se do okna. Samuel byl natažen napříč postele a tiše oddechoval. Spánek mu v obličeji namaloval pokoj. A vykouzlil náznak úsměvu na rtech. Vydržela bych se na něho dívat celé hodiny.

„Lucil?“ Slabí vánek z venku mu mé jméno odnesl od úst.

„Ano?“

Otevřel oči. „Nemohl jsem se dočkat, už jsem si myslel, že nepřijdeš.“

Musela jsem se usmát a neubránila se malému rýpnutí:,,No to vidím, jak si se nemohl dočkat. Až si usnul.“

Posadil se na posteli a obdařil mě zářivým úsměvem:,,Spal jsem schválně.“

„Schválně?“

„No ano. Naschvál, abych s tebou mohl být vzhůru celou noc. Chci využít každé minuty, kterou s tebou mohu strávit. Copak jsi dělala ty?“

„No nebylo to nic důležitého,“ stočila jsem panenky nahoru a svráštila čelo, jako že přemýšlím:,, Už vím. Kreslila jsem tebe.“

„Kreslila? Mě? Co o tobě ještě nevím? A ukážeš mi to?“

„No nejsi zrovna zvědavý,“ posadila jsem se na kraj postele.

„Ano kreslím. Miluji to a hudbu a knihy a také filmy, hraji na klavír. Copak děláš rád ty?“

Přisunul se blíž ke mně, ale dostatečně daleko, abych byla schopná alespoň částečně, racionálně přemýšlet. Alespoň jsem si to myslela. Z jeho odpovědi, se mi zatajil dech.

„Rád se na tebe dívám.“

Ještě, že se nemohu červenat, sklopila jsem alespoň oči.:,,No a když si mě neznal? Co jsi rád dělal?“

„Přemýšlel jsem a snil o tobě,“ přiblížil se o kousek  blíž, jeho horký dech mi zavadil o nos.

„Nedělej to!“ Mělo to být varování, ale vyznělo to spíš jak tichá prosba, která nemá být vyslyšena.

„Co nemám dělat?“ Slyšela jsem tep, srdce mu pumpovalo tu vzácnou tekutinu do tepen tak rychle.

„To co děláš?“

„Řekni, že mám přestat a já přestanu,“ ale neznělo to jako slib. Ale já jsem nebyla schopná to říct.

„Jestli to neřekneš, tak nepřestanu,“ tohle už slib byl.

„Varoval jsem tě,“ rty přitiskl na ty mé. Obě ruce mi zabořil do vlasů a tiskl si mě stále blíž k sobě. Ovinula jsem mu ruce okolo krku. Posunul se směrem ke mně a já se zachytila lemu trička okolo krku. Povalil mě na záda. Ucítila jsem plnou váhu jeho těla. Jeho ruce se přesunuly na mé boky. Cítila jsem horkost jeho dlaní na dolním okraji trička. Nebo to nebylo na tričku? Ne nebylo. Teplo se začalo přesouvat po mé kůži směrem k hrudníku. Přerývaně dýchal. Když se mě dotkl nad pupíkem, ozvalo se trhání látky. Roztrhla jsem nu na zádech tričko.

„Samueli. Dost!“ Silou jsem ho odstrčila. Vypadal překvapeně a také rozzlobeně.

„Sakra Lucil je to jen tričko.“

„Jenže mohla jsem tě škrábnout a tekla by ti krev a já nevím, jestli bych se ………………. No jestli bych se ovládla,“ ta poslední slova jsem zašeptala. Tak moc jsem se styděla.

„Dobře to chápu. Věřím ti. Jenže já bych se tě hrozně rád dotýkal,“ při těch slovech si ze sebe sundával zbytky trička.

„Tak tohle mi také zrovna nepomáhá,“ kývla jsem směrem k jeho nahé hrudi. Vypadal tak krásně.

„Ty se můžeš koukat a já ne. To není fair,“ usmíval se.

„jenže já tě právě prosím, aby ses oblékl. A co bys rád viděl?“

„Všechno.“

Být člověkem, byla bych právě rudá jak rak. Otočil se na mě na chvíli zády. Snad pro to, že viděl mé rozpaky nebo možná proto, aby skryl ty své? Pod linií krku jsem uviděla tetování čítající tři slova. Nox praesidium  nostri. Dotkla jsem se ho konečky prstů. Znehybněl. Umím latinsky, moc dobře jsem věděla co ten nápis znamená. Noc je naší ochrnou. Ještě jednou jsem přejela ta tři slova. Znehybněl.

„Víš, co ta tři slova znamenají?“

Otočil se na mě:,, Vím. Jmenovala se tak moje kapela. Umíš latinsky?“

„Umím.“

„Začínám mít strach z toho, jak si chytrá.“

Otočil se celý ke mně. Má ruka ještě spočívala na posledním písmenu, pro mě tak známého nápisu, takže přejela přes rameno na klíční kost. Byla jsem ohromena jemností jeho pokožky. Dál jsem ho hladila po hrudníku. Krátil se mu dech.

„Lucil,“ vyznělo to jakovarování.

„Já vím Samueli, jenže dohodli jsme se přeci, že to budeme trénovat ne? A mě se tenhle trénink moc líbí. Tobě snad ne?“

„Líbí. Jenže teď si nejsem jist, jestli se dokáži ovládat já.“ Má ruka sestupovala pomalu prostředkem jeho hrudi až k pupíku. Chytil mě pevně za zápěstí. Za obě zápěstí a zkřížil mi ruce za zády.

„Důvěřuj mi!“ Políbil mě s mučivou pomalostí. Drtil mi zápěstí, ale byla jsem ráda, že nejsem jediná, která má problémy se sebeovládáním. Odtáhl hlavu a pustil má zápěstí.

„Mám rád hudbu. Hraji na kytaru. To je má odpověď na to, co mám rád. Musím mluvit o něčem neutrálním, jinak za sebe neručím.“ Jeho nádechy byli mělké.

„Zahraješ mi?“

„Ano.“

Zbytek  noci mi hrál na kytaru, povídali jsme si nebo je  tak mlčeli a leželi si v náručí. Nad ránem Samuel usnul, ale mě to vůbec nevadilo. Jeho tvář opět získala svůj snový výraz.