Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Světlo v temnotě 14. část

„Z lidského dětství si příliš nepamatuji. Vyrůstala jsem v sirotčinci. Byl to ale jiný sirotčinec, než jak je znáš teď. O nás děti se nikdo nechtěl starat, nikdo nepřispíval penězi. Bylo tu jen pár nadšených lidí, kteří nám chtěli pomoci,  jenže peněz nebylo nikdy moc. Když mi bylo osmnáct, musela jsem sirotčinec opustit. Už asi čtyři roky jsem tam pomáhala, měla jsem mizernou práci švadleny a celý plat jsem dávala právě tam. Jenže pak  jsem musela odejít. Pamatuji si, že pršelo a já se potloukala v té nejchudší části New Yorku. Byla jsem unavená, zničená, chtěla jsem zemřít. Vešla jsem do postranní uličky, plakala jsem. Často jsem jako člověk plakala.

Najednou se přede mnou objevila postava. Byl to muž. On měl krásnou tvář, ale šel z něho strach. Chtěla jsem utéct, jenže to nešlo. Poutal mě svým pohledem. Přibližoval se tak rychle, že se mu černý plášť jen vlnil okolo kotníků. Přibližoval se, a když stál na dosah ruky ode mne,  usmál se a já viděla ty zuby. Řekl jen: nikdy nezestárneš a nikdy nezemřeš. Pak mě kousl do krku. Myslela jsem si, že umírám, ale i nadále jsem slyšela hlasy. Pak jsem v ústech ucítila něco teplého a lepkavého. Když jsem otevřela oči, skláněl se nade mnou a u rtů jsem měla jeho zápěstí, které jsem sála. Vzpomínám si, že mi to velmi chutnalo. Pak se náhle ozval dupot a křik a ten upír zmizel. Nechal mě tam ležet. Byla jsem na půl mrtvá a napůl živá. Svůj plán nedokončil. Cítila jsem strašný chlad od konců prstů na nohou. A palčivou bolest v hrudi. Obličej se mi bolestí stahoval do grimasy. Musela jsem omdlít. Nevím, jak dlouho jsem tam ležela. Probrala jsem se bolestí. Bylo to, jakoby mě oheň spaloval zevnitř. Měla jsem pocit, že mi praskají kosti v těle. Srdce se stahovalo a bilo nepravidelně. Několikrát jsem se uhodila o dlažební kostky do hlavy, protože jsem se bolestí vzpínala do sedu a pak opět padala. Nakonec mi srdce přestalo bít a tím skončila všechna ta bolest.

Dívala jsem se na svět jinýma očima. Vedle mě stála blonďatá  žena a svírala si zápěstí. Její obličej byl krásný, ale vypadalo to, že trpí. Opět mě přitáhlo to zápěstí a já ucítila tu vůni. Vůni krve. Rychle jsem se vymrštila a snažila se dostat k tomu zápěstí.  Bylo to centrum té vůně. Cítila jsem neuvěřitelnou žízeň, na ničem jiném mi nezáleželo. Ta žena mě však odrazila. Zkoušela jsem to znovu a znovu. Byla jsem jak šílená. Pak ta žena sebrala krysu, která běhala okolo. Kousla do ní a přiložila mi ji k ústům.

Byla jsem tak vyprahlá, že jsem ji vysála rychle. Nechutnala mi. Kolem běhalo spousta krys, po ruce byli i toulaví psi a kočky,“vzpomínala jsem, Samuel s na mě nepřetržitě díval.

„Tak jsem se narodila. Tedy do této existence. Do těla zabijáka. Svěsila jsem hlavu. Vzpomínala jsem na tu dobu jen velmi nerada. Byl to čas, kdy jsem byla zabijákem.

„Já,“ odmlčel se a pak pokračoval:,,nevím, co na to říct.“ Bezradně rozhodil rukama.

„Nemusíš říkat nic.“

„Co bylo pak? Kdo byla ta žena?“

„Snažila jsem se napojit. Měla jsem neustále žízeň. Několik dní jsem pila jen zvířata. Ta žena byla stále semnou. Asi po třech dnech jsme šly po ulici, muži se za námi otáčeli, dělali nám návrhy. Najednou jsem ztratila zábrany a jednoho z nich odvedla do postranní uličky. Byla tam tma a prostě zakousla jsem ho. Byla to úplně jiná chuť než krev zvířat. A zatímco jsem pila tu tekutinu, která jediná hasila mou žízeň, uvědomila jsem si, co jsem zač. Pálily mě oči, chtěla jsem křičet. Utéct. Ale nedokázala jsem to.

Ta žena stála za mnou a podávala mi ruku se slovy. Nemusíš toto dělat, jde to i jinak. Chtěla jsem ji uvěřit. Neopouštěla mě ani nadále, snažila se mě přesvědčit, že se dá žít bez lidské krve.

Pak jednoho dne, v polovině prosince, jsem ho potkala znovu. Můj stvořitel, který dílo nedokončil, se zjevil v našich životech znenadání.

Jmenuje se Lestat a Anastásie, ta žena, Ana jsou příbuzní, patří k nejstaršímu rodu. Lestat mi vyprávěl o rodu Cornwollů a také o noci, kdy jsem se narodila. Řekl mi, že kdyby mě nepokračovala v tom, co on nedokončil. Byla bych zemřela. Dostala jsem na Anu děsný vztek a opustila ji. Ona mě totiž stvořila. Našla mě, když Lestat utekl a místo, aby mě nechala zemřít, dala mi napít své krve a přeměnu dokonala. Můj život s Lestatem byl jedna hostina za druhou.

Jednoho večera mi nabídl jako potravu děcko. Opuštěné dítě. Nemohla jsem to udělat. Všechno ve mně se obrátilo a já od něho utekla. Chtěla jsem se zabít. Schovávala jsem se ve stokách, protože jsem měla strach, že někomu ublížím. Živila jsem se krysami. Nikdy jsem se necítila tak sama. Chtěla jsem se zabít, ale není to tak jednoduché, jak vyprávějí legendy,“ měl v očích strach.

„Nakonec jsem vyhledala  Anastásii, byla ráda, že jsem se vrátila a prosila za odpuštění. Pověděla mi svou verzi o tom starém rodu.“

„Myslel jsem, že to vzniklo u Drákuli.“

„To je jen mýtus. Dobře vymyšlen mýtus pana Stockera. Když se podíváš do historie v každé kultuře najdeš zmínku o bytostech, kteří pijí krev. Nevím, jak přesně to vzniklo, ale Ana na to má svůj názor, jme predátoři stejně třeba jako lvi. Jsme prostě jen další článek v potravním řetězci. Pohleď na nás, co tě upoutá jako první, když spatříš upíra?“

„No asi vaše krása. Ty jsi dokonalá,“ pohladil mě s úsměvem po tváři.

Pokaždé, když se mě dotkl, mnou projelo zachvění.

„Máš pravdu, je to tak zařízené. Máme vás lidi přitahovat. Já jsem takhle za svého lidského života nevypadala. Naše smysly jsou ostré, jsme velice rychlí.“

„Hlavně, když utíkáte z náručí milované osoby,“ usmál se.

„Přesně tak,“ dobře jsem věděla, na co naráží, ale úsměv jsem mu neoplatila. Tohle bylo příliš vážné. Je nutné, aby věděl, kdo jsem a co to sebou přináší.

„Máme neuvěřitelnou sílu. Nestárneme. Není vůbec jednoduché nás zabít. Žádný česnek, svěcená voda ani kůl do srdce. Slunce nás nepálí. Jsme spíš noční tvorové. V noci máme všechny smysly jasnější, jsme rychlejší, je to prostě náš čas. Naše část dne. Proto se o nás mluví v souvislosti se sluncem. Neshoříme, ale slunce všechny naše přednosti hasí. A ještě jedna věc. Na slunci si lidé všimnou, že jsme jiní. Naše kůže se na slunci třpytí. Tak asi vznikly legendy o tom, že na slunci shoříme.“

„Mohl bych to někdy vidět? Tvá krása je ohromující, tvou rychlost znám, sílu si raději nechám ujít, ale to třpytění bych rád viděl.“

Z hrdla se mi ozvalo zavrčení, byla jsem na nohou tak rychle. Ale nejhořší byla ta bolest uvnitř mě, bylo to jakoby mě kopl do žaludku. Měla jsem ohromný vztek. Stála jsem od něho tak dva metry, vrčela a cenil své zuby.