Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Světlo v temnotě 12. část

09.07.2009 (12:42) • tilo21 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1178×

NOVÝ DEN

„Same vstávej!“ Skrz dveře se do pokoje prodíral hlas starší ženy. Nesl se s podtónem úsměvu.

Samuel se vyděšeně podíval mým směrem, ale já tam už nebyla. Ani nezpozoroval, že jsem se pohnula, jen závan vzduchu mu rozhodil vlasy.

„Na tohle si asi nezvyknu,“mumlal si pro sebe.

„Jsem vzhůru,“ babička zaklepala a otevřela dveře. „Dobré ráno.“

„Dobré Same. Dáš si lívance s borůvkami?“ Usmívala se tak, jakoby nevěděla, že ty si dám vždycky. Snad i kdybych byl mrtvej, lívance od babičky bych si dal.

„Dám a rád. Za chvíli jsem dole.“

„Proč neuklízíš mokré ručníky Same?“ Její pohled sklouzl na hromádku vedle postele. Ležel tam mokrý ručník a černé tričko. Najednou jsem ji viděl v tom tričku, když  včera v noci přišla. Padalo ji z jednoho ramene dolů. Bílá kůže  svítila. Její krásné vlasy byly mokré a maskara se roztékala po lících. Vypadala jako by vystoupila z obrazů Victorie Frances. Smutný padlý anděl. Byla tak krásná.

„Same? Posloucháš mě?“

Jen z dálky jsem slyšel babiččin hlas, který mě volal zpět ze snové země do reality.

„Promiň.  Zamyslel jsem se.“

„Měl jsi pěkné sny? Usmíváš se.“

„Měl jsem krásný sen baby,“ usmál jsem se zpět. Kdyby babička věděla. Ale tvářila se tak, jakoby věděla.

Byla jsem na cestě domů. Moje rychlost mi pomáhala. Když jsem přišla, celá rodina byla pohromadě. Otočili e na mě s otázkou v očích, jen Ana se usmívala.

„Kde jsi byla?“ To už se smál i Eric. A James se rád přidal. Byli jak dvojčata, vždycky si výborně přizvukovali. „No tak Luc, povíš nám svoje tajemství.“

Vyplázla jsem na ně jazyk a udělala grimasu, jak pětileté děcko.

„Nechte ji kluci,“ vložila se do toho Ana.

Počkala jsem si, až Ana bude sama a všechno jí řekla. Měla ze mě celkem radost.

Uvidím ji dnes? Tahle otázka mě trápila. Nenechala tu jedinou zprávu, nemám její telefonní číslo, budu čekat až do večera. Přijde nebo ne. Okolo oběda jsem už nevěděl, co mám dělat. Vzal jsem si motorku a jel se projet. Ani jsem nevěděl, kam pojedu, ale  nepřekvapilo mne, když jsem se objevil u majáku na pobřeží. Byl jsem tu už několikrát, jenže teď to bylo jiné.

Vypadalo to, jako když v majáku nikdo není. Neviděl jsem žádný pohyb, všechna okna byla zavřená. Stál jsem tam ještě chvíli. Najednou se z okolního lesa ozvali hlasy. Nejprve jsem jim nerozuměl, ale poté jsem rozeznal ten, který byl pro mne nejdůležitější.

„No tak jsi rychlejší,“ její hlas zněl stejně mile, jak musel vypadat úsměv na její tváři.

„Já to vím sestřičko. Ale také nejsi špatná. Ten jelen neměl šanci,“ ozval se velký smích ze dvou mužských hlasů.

„Máme návštěvu, někdo tu na tebe čeká Luc,“přede mnou se z lesa vynořily tři postavy.

Dva bohové a jedna bohyně. Zůstal jsem stát jak přikovanej. Jejich krása byla neuvěřitelná. Začalo jemně pršet, ale oni zářili.

„Nazdar Same, jsem Eric,“ podával mi ruku. Moc jsem se nerozmýšlel. Jeho ruka byla ledová. Podíval jsem se mu do očí. Jejich barva byla blankytně modrá a chladila stejně jako jeho ruka. Druhý  bůh mi podával také ruku a byla stejně studená.

„Pojď Ericu, necháme je tu o samotě,“ James se potutelně usmíval a významně na mě pomrkával. To bych spíš čekala od Erica, ten se však netvářil příliš radostně.

Když bratři odešli , Samuel se na mě usmál. „Promiň.“

„Nevadí, nic se nestalo.  Co tu děláš?“

„No. Nevěděl jsem, jestli tě dnes uvidím a moc jsem si to přál. Neznám tvůj telefon. Já, prostě jsem tě chtěl vidět.“

Usmála jsem se. Taky jsem ho chtěla moc vidět, ale musela jsem nejdříve na lov, aby mi tep jeho srdce nepřipadal tak lákavý.

„Tak jsem tady, vidíš mě a co dál?“ Teď už jsem se smála nahlas.

„Máš krásný úsměv,“ díval se na mě se zalíbením. Položil mi horké dlaně na čelisti.

„Co dál? No nejdříve tě políbím,“ dýchal teď rychleji. Dotkl se něžně mých rtů. Jeho blízkost ve mně vyvolávala mravenčení. Ztrácela jsem nad sebou kontrolu. Pootevřela jsem rty. Reagoval na to zrychlením činnosti srdce. Najednou se zachvěl a odtáhl. V tu chvíli mi došla má upírská existence. Není to ještě ani deset minut, co jsem vypila jelena a chuť krve jsem měla ještě v ústech.

„Promiň, moc se ti omlouvám, neuvědomila jsem si to,“ opět se ve mně ozval ten hlas, který mě nabádal, že toto je chyba. Milovat člověka je chyba. Odvrátila jsem se.

„Lucil nic se neděje. Jen mě to poněkud překvapilo. Asi bych neměl zapomínat, že jsi,“ odmlčel se a pak to zkusil znovu:,,Že jsi …,“opět mu to nešlo. Nemohl vyslovit to slovo.

„Řekni to. A pak ti možná dojde, že je to šílené,“ už jsem se nesmála. Můj obličej byl vážný. Ještě chvíli jsem mu dala na rozmyšlenou, dala jsem mu možnost vyslovit to slovo.

„Samueli, řekni to, slyšíš?“ Můj hlas nabíral podtón hysterie.

„Jsi upír,“ hleděl mi zpříma do očí.

„Měl by ses bát. Měl bys utéct daleko ode mne. Měl bys….“

Nepočkal , až dokončím výčet toho, co by měl a neměl a skočil mi do řeči:,, Vždycky si za sebe rozhoduji sám. Neříkám, že vždy jednám správně, ale dělám si, co chci. Můžeš zkusit udělat něco, aby tomu tak nebylo, ale předem ti musím říct, že marně.“

Nesouhlasně jsem kroutila hlavou. Co bych asi tak mohla udělat, aby to vzdal? Chci to ale zkoušet? Nechci, musela jsem přiznat sama sobě.

„Co takhle se projet na motorkách?“   V jeho očích už zase byly plamínky štěstí. „Můžeme někde zastavit a ty mi povíš něco o tom upírství, ano?“

„Jo a Luc moc ti to dnes sluší,“ jeho úsměv byl jak slunce, rozzařoval mu celou tvář.

„Děkuji,“ rděla jsem se alespoň v duchu. „Dojdu se obléknout a vezmu motorku, hned jsem tu.“

„Počkám tady, neboj.“

V jednu chvíli mluvil na mě a pak, byla jsem pryč. Čeká na mě. Na mě! Byl to nový pocit. A co víc, ten pocit hřál. Hřál v místech, kde mi pře dvěma sty lety bušilo srdce.

Autor: tilo21 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Světlo v temnotě 12. část: