Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Světlo v temnotě 10. část

18.06.2009 (13:00) • tilo21 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1182×

10.část

Noc je průzračná, tichá. Měla jsem ji ráda. Dokázala schovat spousty věcí. Ve tmě se také sousty věcí rodí. Semena v zemi klíčí v temnu, láska se rodí v temnu nepoznáného. Ve tmě také k lidem promlouvá jejich strach a rodí se v ní monstra, duchové přízraky upíři. Prostě strachy.

Jsem zvyklá na tmu, ale i ve mně se nyní rodil strach. Strach z poznaného. Strach, že nejsem a nebudu schopná přestat myslet na Samuela. Strach, že mé vize o jeho příchodu opravdu jsou předzvěstí potíží v mé rodině.

Když jsem vstoupila do dveří , Ana seděla v rohu místnosti a hleděla do plamenů  v krbu.

„Vítám tě,“ někdy mluvila tak obřadně.

„Ano,“ přistoupila jsem k ní. ,,Máš na mě čas?“

Otočila se zářivým úsměvem. ,,Samozřejmě holčičko, posaď  se,“ ukázala na místo vedle sebe.

Složila jsem si nohy do tureckého sedu a dívala se Aně do tváře.

„Něco tě trápí, vypadáš ustaraně.“

Pověděla jsem ji celou pravdu o Samuelovi. Nic jsem nevynechala, bylo tak jednoduché vše povědět právě jí. Nikdy jsem ji nelhala a měla mou plnou důvěru. Ani jednou během mého vyprávění mě nepřerušila. Jen se na mě stále dívala a sem tam pokývala hlavou. Ana se uměla dokonale ovládat.

„Ten chlápek říkal, že tu bydlíš. Varoval Samuela…před tebou,“ hlas se mi zlomil.

„Netrap se tím. Byla to jen slova, nic víc. Víš sama dobře, kdo jsem, čím jsem byla. Nikdy jsem ti netajila svou minulost. Nemyslím, že bychom se měli stěhovat nebo že by si se tomu chlapci měla vyhýbat. Nic neděláme. Žijeme, jak nejlépe to umíme. Neškodíme. Nejsme monstra a ty to víš. Máš ho ráda viď?“ Pohladila mě po vlasech.

„Mám. Nechápu to. Mám pocit, že ho znám již desítky let. Ale nevím, zda jsem dost silná na to, abych byla v jeho blízkosti. Vždycky prohlásí něco, co mě vyvede z míry a já mám velkou chuť napít se jeho krve a usmrtit ho. Je to, jakoby byl mým přítelem a zároveň mým největším nepřítelem.“

„Taková někdy láska bývá, nemůžeš si vybrat, do koho se zamiluješ. To je jako já a Carl. Kdybych žila se svou původní rodinou, nikdy by náš vztah nedovolili. Mohu ti zakázat tvé city, ale nemá to význam. A já je zakazovat nechci. Chci jen, abys byla šťastná. Ale varuji tě, nebude to lehké. Ty si ty city totiž zakazuješ sama. Tak moc se bojíš, že tě někdo opustí, že nebude opětovat tvou lásku, že o ni přijdeš. Dej si pozor Luc, takové city se objeví jen jednou za lidský život, ale oni žijí jen tak krátce. Ty budeš žít věčně. Už to je samo o sobě dost zatěžující. Nechtěj si ještě vyčítat, že jsi to nezkusila. Neutíkej, neschovávej se, bojuj, za to co chceš. Alespoň to zkus.“

Stále se dívala na mě, ale její oči byli vzdálené. Mluvila skrze mě a já věděla na co myslí. Ana Anastásie bojovala a stále bojuje svou bitvu. Nikdy to nevzdala.

Počkala jsem až se myšlenkami vrátí ke mně. ,,Ale co když mi ublíží a já si to budu zbytek své věčnosti vyčítat, že jsem mu to dovolila? Co pak Ano?“

,,Samozřejmě může se to stát. Ale měla by si být vděčná za každý okamžik štěstí. Chceš se stále jen uzavírat před světem? Jsi takhle alespoň šťastná?“ Dívala se na mě zpříma. ,,Jsi šťastná, když k sobě nikoho nepouštíš.“

,,To není pravda. Co ty , Carl a bratři? Vás sem si pustila blízko k sobě. Ty a Eric víte všechno.“ Oponovala jsem.

,,Jseš si tím tak jistá? Vždycky si dlouho rozmýšlíš, zda a co nám řekneš. Známe fakta, ale o svých emocích příliš nehovoříš.“

,,Asi máš pravdu.“ Objala jsem ji.

Ještě dlouho jsem seděla u klavíru. Pouze seděla. Když jsem položila prsty na klapky hrála jsem tu melodii. Melodii, kterou jsem slyšela vydrnkávat Samuela na kytaře.

Myslím, že v tomto okamžiku jsem se rozhodla.

Venku opět pršelo. Vyskočila jsem oknem v mém ateliéru. Cítila jsem kapky deště na mé kůži. Další z našich schopností je rychlost. Do městečka jsem se dostala  rychleji než kdybych jela na motorce nebo autem.

Ulice byly prázdné. Bylo hluboko po půlnoci. Vím, přesně kam jdu. Jen mě neustále překvapuje, že jsem toho schopná. Kde se ve mně vzala ta odvaha k tomuto kroku? Nedělám nezodpovědné nebo ztřeštěné věci, pokud zapomeneme na můj poslední a jediný útěk.

Jeho okno bylo stále otevřené. V pokoji byla tma. Ležel na posteli a klidně oddechoval. Dívala jsem se na něho několik minut. Nebyla jsem připravená, že bude spát a moje nadšení začínalo opadávat. Věděla jsem, že pokud teď, v tuto chvíli něco neudělám, rozmyslím si to. Hlásek v mé hlavě našeptával, ať to nechám na zítřek nebo jindy. Umlčela jsem ho však tím, že jsem zaklepala na okno a potichu vyslovila jeho jméno. Pak znovu už hlasitěji.

Samuel se posadil na posteli. Jeho oči mžourali do tmy. Díval se správným směrem k oknu.

„Samueli,“ šeptala jsem.

Trvalo to chvíli a stál na druhé straně. „Lucil?“ Byla to pouhá otázka.

„Ano já. Mohla bych s tebou mluvit prosím?“

„To jako teď? No jasně.“ Pousmál se.

„Chceš pomoc?“ podával mi do okna ruku.

„Já nemohu.“ Skousla jsem si spodní ret.

„Proč bys nemohla? Prarodiče dávno spí.“ Nechápal.

„ Nemohu vstoupit do vašeho domu, pokud mě nepozveš dál. Pokud to ale uděláš, budu už moc vstoupit kdykoliv bez pozvání.“ Vysvětlovala jsem.

„Tak tohle není mýtus?“

„ Ne není. Tohle je pravda.“

Chvíli si mě měřil pátravým pohledem, hlavu nakláněl na stranu. Pak promluvil:,,Myslím, že to risknu. Pojď dál.“

Vyslovil to bez známky zaváhání, či strachu. Dal mi do rukou ohromnou zbraň a ani si toho nebyl vědom. Nebo byl? Proč mi tak důvěřoval?

Přijala jsem jeho ruku, i když bych se do okna dostala sama. Na dřevěnou podlahu odkapávaly kapky vody z mého oblečení. Bylo takové ticho, že když dopadly a poté se roztříštily, bylo to slyšet.

„Není ti zima? Dám ti něco suchého na sebe.“ Rozsvítil lampičku na psacím stole a začal se přehrabovat v šuplíku. Za chvíli vytáhl tričko s nápisem Nirvana. Poněkud nemotorně mi ho podal. Srdce mu bylo strašně rychle. Byl stejně nervózní jako já. Strašně jsem chtěla vědět důvod, proč to tak je.

„Chvíli vydrž, skočím do koupelny pro ručník.“

„To není  nutné. Samueli?“ Ale byl už pryč.

Rychle, velmi rychle, tak jak to umí jen upíři, jsem si prohlédla jeho pokoj. Na nočním stolku stála fotografie. Byl na ní muž a žena, uprostřed stál Samuel.

„Tady je ručník.“ Opět ten překotný rytmus jeho srdce.

„Promiň. Mám odejít, aby ses mohla převléknout?“

„Stačí, když se otočíš.“ Musela jsem se usmát. Mohla jsem se převléknout tak rychle, že by to ani nepostřehl. Poslušně se otočil zády.

„Můžeš.“

„Už je ti tepleji?“

„Děkuji, ale mě není zima, necítím chlad.“

Jeho obočí se stáhlo. Uvědomil si snad, že nejsem obyčejná dívka, že tu v jeho pokoji a tričku Nirvana stojí upírka. Nebezpečný predátor a on mu dal právo vstoupit do jeho pokoje, jeho domu. Mohla jsem mu to vyčíst ve tváři. Chvilku se v něm tyto myšlenky praly. Pak najednou vráska vymizela.

„Prosím neboj se. Lidskou krev jsem neochutnala víc, jak sto padesát let.“

Tiše hvízdl.

„To je celkem dost.“ Zvysoka dosedl na postel.

„No není to zrovna málo. Mohu se posadit na židli?“

„Posaď se ke mně.“ Odvětil bez jediného zaváhání. On se opravdu asi nebojí.

Sedla jsem si, ale dost daleko. Jeho srdce bušilo stále rychle. Do mysli se mi vkradlo, jak asi rychle proudí jeho krev. Zhluboka jsem se nadechla.

„Přišla jsem tě o něco poprosit.“

„No, to můžeš. Copak to bude?“ Díval se mi do očí.

Nejdříve jsem sklonila hlavu. Nejsem sakra už dost stará na to, abych se přestala stydět a řekla si, co chci? Ještě jednou jsem se zhluboka nadechla. Byl to pozůstatek mého lidského chování.

Znovu jsem se mu podívala do očí.

,,Políbíš mě, prosím?“

Na jeho tváři přeběhla směsice pocitů, ale ani jeden z nich nevypadal jako výsměch. Spíš strach, očekávání, radost, touha. Ještě chvíli se na mě tiše díval, než promluvil. Byla to těžká chvíle i pro upírku, která je zvyklá čekat.

„Políbím.“

Posunul se na posteli směrem ke mně. V puse mi vyschlo. Jeho srdce bylo tak blízko, slyšela jsem tu krev. Ale bylo mi to jedno. Bylo opojné vnímat, že je tak blízko. A z představy, co příjde se mi rozechvěla kolena. Nebylo důležité, jak hodně  jsem toužila po jeho krvi. Důležitá byla jeho blízkost. Teplo, které sálalo z jeho těla. Dech, který se mu krátil stejně jako ten můj. A oči. Ano ty oči, které se nepřestávali dívat do těch mích.

Posunul se ještě o kousek blíž. Naklonil se. Byl tak blízko. Pohladil mě po vlasech. Nepřestával se mi dívat do očí. Ještě jednou mě pohladil. Pak se naklonil ještě blíž. Obě ruce mi položil na čelisti a přitáhl si má ústa na svá.

Za chvíli hlavu oddálil a mě v ten samý okamžik jeho rty začaly chybět. Otevřela jsem oči, překvapená tou ztrátou tepla.

„Já.. Asi to studí, že?“ byl jsem na sebe rozzlobená. Nejsi člověk, volaly hlasy v mé hlavě. Snažila jsem se mu vymanit ze sevření jeho velkých rukou, které zakrývaly podstatnou část mého obličeje. Připadala jsem si vedle něho tak malá a křehká. Nedovolil mi to však.

„Trochu studí, ale je to příjemné. Mohu ještě jednou?“

Nebyla jsem schopná slova. Pouze jsem kývla na souhlas. Opět si mě přitáhl. Začalo to opětovné, sladkobolné mučení, kdy se jeho horké rty dotýkaly těch mích chladných.

Nijak nenaléhal. Byl to krásný dlouhý polibek bez nátlaku. Byl tak něžný. Připadala jsem si jako porcelánová panenka. Tak křehká. Choval se ke mně, tak aby mě nerozbil. Opět mě přestal líbat. Neodtáhl však hlavu. Položil si čelo na mé, dotýkali jsme se nosy. Všimla jsem si, jak rychle dýchá.

„Prosím řekni, že mám přestat. Jinak to nezvládnu.“ Šeptal.

„Ale já nechci, aby si přestal.“

„Tak mi prosím nesvírej tak to rameno.“

Nechápala jsem to. Ale když jsem se podívala, mé nehty pravé ruky se zabodávaly do svalů a kůže jeho ramene. Muselo to bolet.

Okamžitě jsem se vrátila z opojných výšek zpět na zem. Vytrhla jsem se mu rychle z náručí a zastavila se u okna. Z hrdl se mi vydralo tiché zavrčení. Né útočné, ale lítostivé.

„Počkej. Nechoď nikam. To přežiju. Nebolí to.“

Tak ráda bych mu to věřila, ale stopy na jeho kůži mluvily samy za sebe.

„Promiň, je mi vážně moc líto. Nesmím nad sebou ztrácet kontrolu.“

„Byl bych rád, kdybys ji ztratila.“

„To není vtipné. Víš co všechno by se mohlo stát?“

Vzal mě za ruku a odvedl mě zpět k posteli.

„Vím, ale věřím ti. Nevím proč, ale věřím. Prosím já sem velmi unavený. Ale nechci, abys odešla. Zůstaň tu. Slibuji, že budu hodný. Ale zůstaň tu, ať tě mohu objímat. Taky si mě žádala o laskavost. A já tě žádám o tuto.“

Podívala jsem se mu do očí. Touha se pomalu vytrácela a vkrádala se tam únava. Jemně jsem přikývla. Lehl si a přitáhl si mě na hruď. Když mě hladil po vlasech, řekl jen:,,Hezky chladíš.“

Trvalo to jen chvíli a jeho dech byl pravidelný.

Autor: tilo21 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Světlo v temnotě 10. část: