Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Světlo v temnotě

05.05.2009 (21:00) • tilo21 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1811×

PROLOG

Píše se rok 18O9 a mě se chce umřít. Je mi osmnáct let a musela jsem opustit sirotčinec. Hrůza, kam se teď poděju, co budu dělat?

Vklouzla jsem do postraní uličky. Tohle město neznám, ale lístek s adresou mám v ruce. Je tu tma. Viděla jsem už hodně bídy, ale i když tahle část města je chudá, zde je jiná atmosféra. Stahuje se mi žaludek, slzy se derou do očí. Proč pokaždé pláču. Na vše reaguji pláčem. Tichým, jen dva malé potůčky od mých očí.

Je mi zima, na dlažební kostky padají velké kapky vody. Mraky na obloze zakryly hvězdy a měsíc. Kdy tahle ulička skončí, chci pryč. Skláním hlavu, příliš se nerozhlížet. Slyším kroky. Tiché, jakoby to ani kroky nebyly. Zvedám hlavu. Přede mnou stojí člověk v dlouhém černém plášti. Je to muž, obličej má jak anděl. Ještě nikdy jsem neviděla nikoho tak krásného. Přibližuje se. Mám z něho strach. Chci utéct, ale nohy stojí na místě, oči nemohu odtrhnout od těch jeho.

Vztahuje ruku k mému hrdlu. Už zase ty slzy. Pomalým pohybem odhrnuje mé vlasy. Tiché šššš vychází z jeho úst. Najednou mu rty zvlní úsměv, který odhaluje perfektní bílé zubi.

Nehýbu se. Slabé bodnutí mi trhá kůži na krku. Necítím bolest. Jsem jen omámená. Tak takhle vypadá smrt. Zdá se mi, že letím. Nemám pojem o čase. Padám, slyším hlasy. Co je to? Neuvěřitelná bolest svírá mé srdce.

1. NAROZENINY

,,Lucil, měli bychom už jít. Proč ti to vždy tak dlouho trvá?“

Proč, proč. Samá otázka. Stojím před zrcadlem. Vidím se, ale i po 2oo letech si nějak nemohu zvyknout na ten obraz. Pamatuji se na sebe dobře. Měla jsem kratší vlasy, baculatější obličej, baculatější všechno. Bylo mi 18 let a chtěla jsem si vzít život. Byla jsem rozhodnutá, že zemřu. Chtěla jsem to. Odejít , utéct od všeho.

Zemřela jsem, to ano, ale zemřela jen část mě. Jiná část se zrodila. Ale jaká to je část? Teď tu stojím, dívám se na svůj zamlžený obraz v zrcadle. Jsem stejně vysoká, mám dlouhé hnědé vlasy a v nich červeno černé pramínky. Můj obličej je bledý, ale krásný. Vysoko postavené lícní kosti karmínové rty a oči. Mé oči často mění barvu. Někdy jsou modré při absolutním štěstí. Někdy černé při zlosti. Jindy hnědé v různé intenzitě. Bývaly zelené před dvěma sty lety.

,,Už jsi hotová?“ Anna nahlédla do místnosti. Ano dokonalá jako vždy. Dlouhé blond vlasy, stejná barva kůže jako ta má v korzetových šatech vypadala úžasně. Měla jsem ji ráda, byla mi matkou . Ona jediná měla pochopení pro mé výstřednosti. Ujala se mě, když můj stvořitel dílo nedokončil.

,,Už jdu Anno.“

,,Poběž.“ Trilkovala zvesela. „Čeká tě překvapení, vím, že nerada slavíš narozeniny, ale zkus se usmívat.“

Mé narozeniny. Tedy ty v nové identitě. Na mé lidské si už nevzpomínám. Nemám ráda překvapení. A co mi vlastně má rodina chce dát, když všechno mám. O takovémhle luxusu se lidem může jen zdát. Ale pro mě to až tak moc neznamená. Mám rodinu, to je mnohem důležitější. V mých lidských letech jsem ji neměla, vyrůstala jsem v sirotčinci.

Ruku v ruce jsme sešli po točitém schodišti dolů do haly. Náš dům měl historii, byl historií. Bývalý maják na skalistém poloostrově, okolo lesy.

Všichni již byli v hale. Anna mě pustila a přidala se k nim. Chytla za ruku svého druha a pro mne otce. A mí dva bratři. Ti si našeho života užívali, jak mohli. Oba byli krásní, každý jiným způsobem, ale krásní. V očích nebezpečí a radost. Všichni byli oblečeni slavnostně v černém. Nemít světlou pleť, skoro by nebyli vidět pro obyčejného smrtelníka. Pro nás vampíry, ale byli viditelní dost. Smysly se vám po přeměně zbystří.

Hala byla potemnělá, ozářená jen nesčetnými svícemi. Milují světlo svic. Čekali tam uprostřed té krásy plamínků a usmívali se na mě. Má rodina. To byl pro mne ten největší dar.

„Všechno nejlepší sestřičko.“ Oba dva ke mně přispěchali, zvedli mě do náručí, zatočili a políbili. Mám je moc ráda, oba ty rebeli a chápu, proč jsou z nich dívky celé paf. Mají své kouzlo a když přimyslíme tu skutečnost, že jsou upíři prostě neodolatelní.

„Náš dárek stojí venku sestřičko.“

Oba dva mě vzali za ruce a spěchali se mnou ven. Před hlavními dveřmi stála ohromná krabice převázaná rudou stuhou.

„Rozděláš to nebo se na to budeš jen koukat?“ Ptal se Eric, James se jen usmíval a pokyvoval hlavou. Zatáhla jsem za rudou mašli. Celá krabice povolila. Stál tam . Harley Dawidson v rudo černé barvě. Krása. Objala jsem oba bratry, měla jsem takovou radost. Nemohla jsem se dočkat, až se na něm svezu. Muselo mi to být vidět na očích, protože bratři se začali chystat na projížďku. Byli jak malí, tak bezprostřední, proto jsem je milovala.

Zakročil však Carl:,, A co náš dárek, nejsi zvědavá?“

Další dárek, jak mi toho mohli dát ještě víc. Ta otázka se zračila v mých očích, teď modrých jak průzračná voda. Ano byla jsem šťastná.

„Lucil náš dárek není tak ohromující, ale taky se ti bude líbit. Alespoň doufám.“ Carl mě vzal za ruku a odvedl do zadní části domu, kde se posledních několik dní pracovalo a podle jeho slov tam měla být další garáž.

Vešli jsme do místnosti. Nebyla to garáž. Celá jedna stěna byla prosklená. Bylo vidět na moře a les. Uprostřed místnosti stál malířský stojan a ještě vedle klavír. Byl to ateliér. Krásný ateliér. Jak dobře mě znali. Jak dobře věděli, čím mě potěšit. Děkuji, že v tom co mi můj stvořitel vzal, mi dal tuto rodinu. Nemohou mi téct slzy, ale v očích mě pálilo, jakoby tam byli.

Autor: tilo21 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Světlo v temnotě: