Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Světlo mého (ne)života Kapitola 12.

24.02.2011 (17:30) • Dakota • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1559×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Jsou to už dva měsíce, co jsem ve Volteře. Za tu dobu jsem zjistila, že to tu není zas tak strašný.  S Demetrim, Felixem a Alecem jsme byli nerozluční. Počáteční nevraživost mezi mnou a Alecem naprosto zmizela a já zjistila, že je v pohodě. Jediné, co nezmizelo, byla Janina nenávist ke mně. Pořád vyhledávala konflikty a dokazovala mi, že je lepší. Snažila jsem se ji vyhýbat, ale ona mě vždy našla. Ale stávalo se to čím dál tím míň. Nevěděla jsem, čím to je, proč přestává se do mě navážet... Radši jsem to neřešila.

Většinu času jsem trávila v zahradě. Zjistila jsem, že umím kreslit, čehož jsem často využívala. Bavilo mě to. Po pokoji jsem měla spousty výkresů, nejčastěji květin. Když jsem necvičila boj, který už mi šel o mnoho lépe než předtím, nebo svou moc, tak jsem byla buď v zahradě, nebo s klukama.

Právě jsem se procházela chodbami, když jsem proti mně zpozorovala Ara. Nepřestávala mě udivovat jeho chůze. Jako by spíše plul vzduchem, než aby chodil. Mírně jsem sklonila hlavu a chystala se kolem něho rychle projít, ale on mě chytla za zápěstí.

„Mohla bys jít se mnou do pracovny? Potřebuji něco probrat.“ Nemohla jsem mu odporovat a tak jsem šla s ním. V pracovně se opět posadil za velký stůl, sepjal ruce a pozoroval mě. Byla jsem nejistá, ale snažila jsem se to na sobě nedat znát.

„Alec mi říkal, že svou moc už ovládáš. To je zvláštní, některým trvá roky, než se to naučí, tobě pouhé dva měsíce. Jsi ojedinělá. Měla bys být ještě stále neovladatelná, a nebezpečná, jako novorozená, ale ty se chováš jako normální upír. Stále v tobě přetrvávají pocity člověka. Jako by tvá přeměna neproběhla úplně. A tvé oči, nejsou čistě rudé. Začínají mít fialový odstín. Propojení s tvou mocí je velmi silné. Avšak, tvá moc není užitečná v boji. Umíš sice ovládnout upíra, ale je to jen velmi slabé. V zápalu boje naprosto nepoužitelné. Mám pro tebe jiný úkol, možná se ti bude zdát méněcenný, ale nikdo jiný na to není ten pravý,“ odmlčel se.

„Tvůj úkol je jasný. Někteří nemají čas chodit na lov, takže… Jak bych to řekl, budeš lovit místo nás. Jsi chodící návnada, nebude to pro tebe těžké. Budeš vodit lidi sem do hradu. Jako zámiňku můžeš použít prohlídku hradu. Když souhlasit nebudou, použiješ svou moc. Bude to stačit tak jednou za týden. Pochopilas?“ Přikývla jsem. Tak toto pro mě celou tu dobu plánoval. Ne že by mi to vadilo, ale čekala jsem něco jiného. Nevím přesně co, ale… Budu plnit tento úkol. Nechtěla jsem se vzepřít rozkazu nebo vyhledávat problémy. Stanu se otrokem, abych byla svobodná. Slovní hříčka, ale pravdivá.

Za ty dva měsíce jsem se naučila neodporovat velké trojce. Ti jediní mi tu mohli rozkazovat. Oni a potom ještě jejich manželky. Ani mezi ostatními platila jakási rovnocennost, i když někteří z ní vybočovali. Já se snažila být nenápadná. Vadila mi příliš velká pozornost.

Aro ke mně natáhl ruku. Už automaticky jsem se ho dotknula. Svou mocí se mi začal přehrabovat ve vzpomínkách. Po chvíli ruku stáhl.

„Dobrá, můžeš jít.“ Sklonila jsem hlavu a šla zpět ke dveřím. Vyšla jsem z jeho pracovny a málem jsem do někoho narazila. To jsem musela být asi hodně mimo, když se svými dokonalými smysly někoho přehlídnu. Podívala jsem se, do koho že jsem to málem narazila. Nebyl to nikdo zvlášť důležitý, takže s ticho omluvou jsem se chystala odejít. Ale tak lehké to být nemohlo, chytl mě za ruku a zastavil. Co je to dnes za den? Všichni mě zastavte a já budu ráda?

Otočila jsem se na dotyčného a chtěla odseknout, aˇmě pustí, ale předběhl mě.

„Sulpicia si tě žádá,“ řekl jednoduše. „Pojď za mnou,“ rozešel se směrem do západní části hradu. Tam jsem ještě nebyla. Ta část hradu je zakázaná všem, kromě několika vyvolených. Procházeli jsme v, mě neznámých, chodbách, až jsme došli k cíli. Zaklepal na dveře a ustoupil. Ozvalo se tiché vstupte, neznámý otevřel dveře a já váhavě vešla dovnitř. Byla to opět velká místnost, zařízená stejně jako Arova .

„Můžeš jít Stefane,“ řekla na toho, kdo mě sem přivedl a pak se obrátila na mě. Byla stejná, jak jsem si jí pamatovala. Pokynula mi, ať si sednu do křesla naproti. Sice bych raději stála, ale nechtěla jsem říkat nic, co by mohlo vyznít hrubě. Posadila jsem se a čekala, až něco řekne. Prohlížela si mě, ale nic nedávala najevo.

„Vidím, že jsi se nezměnila, ani vzhledově, až na tvé oči, ani povahově. O tobě tu koluje spousta věcí, ale vidím, že ne moc je jich pravdivých. Ale některé věci, bych chtěla vidět opravdu, a ne jen v představách. Ale ne dnes, máme na to celou věčnost.“ Všimla jsem si záblesku v jejích očích.

„Určitě jsi si všimla, že Jane je teď poněkud... Zaneprázdněná.“ Tato situace se mi přestávala líbit. To, jak to vše říkala a ten pohled... To nedopadne dobře. Mírně jsem přikývla. Pousmála se.

„Udělala jsem, jak jsem řekla, a za to, by jsi ty mohla udělat něco pro mě.“ Je to tady, já to tušila už od té chvíle, co začala se svým proslovem. Jsem bezbranná...

„A... Co by to mělo být?“ zeptala jsem se nejistě, když dlouho nic neříkala. Ne, to se mi rozhodně nelíbilo. Ten její pohled, ten výraz... Všechno bylo až moc strašidelné.

„Už dlouho, moc dlouho jsem čekala na někoho se schopností, jako máš ty... Už dlouho sleduji, jak nám vládne trojice upírů, z niž je jeden zahloubaný do sebe a na nic nereaguje a ten druhý, je příliš svérázný. Jediný vůdce, je Aro. Vždy to tak bylo a ostatní ho neohrožovali, jenže Caius něco tuší. Chce se ujmout vlády a to já nesmím dovolit. Chci se jich zbavit, a ty mi v tom pomůžeš.“

Nemohla jsem uvěřit vlastním uším. To po mě nemůže chtít. Ale může, je Neviděná, Nejmocnější upírka a kdo ví co ještě. Stavit se jí do cesta by nepřineslo příliš štěstí. Být s ní? Za cenu že se to provalí... Odporovat jsem ji nemohla a tak jsem opět jen přikývla. Usmála se.

A já si právě podepsala trest smrti.

Kapitola 11. << Shrnutí >> Kapitola 13.

Nazačátek bych chtěla poděkovat... Komu jinému než opět Deedee. Za její nápad, takže jsem už podruhé překopala děj povídky, bude to teď trochu akčnější. Posoudíte sami. Děkuji ti, Dedelíno ;)

A nakonec jedno malé oznámení. Nakoukla jsem do starých bájí a pověstí a přečetla si tam toto: A můzy jim při tom hráli... Takže, má tam je taky. Proto budu písat kratší kapitoly, ale doufám snad častěji. Děkuji za pochopení, vaši přízeň a komentáře, které tu někteří z vás zanechávají. ;)

Autor: Dakota (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Světlo mého (ne)života Kapitola 12.: