Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Svět za zrcadlem ~ 17. kapitola

10.07.2011 (15:30) • alfa • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1656×

17. kapitola ~ Život jde dál

Jasper:

Neslyšně jsem kráčel neosvětlenou ulicí. Na moment jsem se zastavil a zhluboka se nadechnul. Do nosu mě udeřil nasládlý pach, při kterém se bouřily všechny mé smysly. Věděl jsem, co to znamená – někde tu je další upír. Konečně jsem ho našel.

Rychle jsem se vydal po jeho stopě, dokud byla ještě čerstvá, a po pěti minutách jsem stanul před nevelkým domem. Potichu jsem došel ke dveřím a vzal za kliku. Bylo odemčeno. Prošel jsem několik místností. Všude byla tma a ticho, ale já přesto věděl, že tu je. Cítil jsem jeho pocity.

Instinktivně jsem zamířil ke dveřím vedoucím do sklepa. Dveře při otvírání zavrzaly a zezdola se ozval jeho hlas.

„Kdo je tam?!“

Nenamáhal jsem se s odpovědí a vydal se po schodech dolů. Se zkracující se vzdáleností mezi námi se zesilovaly i jeho pocity plné strachu, a zároveň touhy po boji. Pořád byl ještě novorozený. Sice mladší než já, ale neuměl se ovládat, čímž mi to celé usnadnil.

Stanuli jsme proti sobě. Jeho jasně rudé oči mě propalovaly pronikavým pohledem.

„Kdo jsi?“ zeptal se.

Neodpověděl jsem a udělal tři kroky k němu.

„Kdo jsi?!“ zeptal se znovu. V jeho hlase nebylo po strachu ani stopy, ale mě oklamat nemohl. Až příliš dobře jsem vnímal jeho čím dál větší strach.

„Odpověz, sakra!“ zavrčel. „Kdo jsi?!“

„Ten, kdo tě zabije,“ prohlásil jsem a jedním prudkým pohybem ho srazil k zemi. Než se stačil vzpamatovat, utrhnul jsem mu obě ruce a on zařval bolestí.

„Co po mně chceš?! Nic jsem ti neudělal!“ zakřičel.

„Ale ano, udělal. Zabil jsi mou matku a ublížil Alice!“

„O čem to mluvíš?! Kdo je Alice?!“

„Nepamatuješ si?!“ Pevně jsem ho chytil pod krkem a zatřásl s ním. „Alice je ta dívka, kterou jsi tu věznil!“

V jeho očích se zablesklo poznání. Pochopil.

„Nevěděl jsem, že patří tobě. Potkal jsem ji v noci na jedné z ulic. Proč jsi nechal svou večeři jen tak pobíhat venku? A navíc jsem ji nezabil. Ta mrcha mi utekla.“

Při jeho slovech mě zachvátil vztek. Jak se vůbec opovažuje o ní takhle mluvit?!

„Alice není k jídlu!“ zařval jsem téměř nepříčetně a bez dalších průtahů mu utrhnul hlavu. Potom už jen stačilo škrtnout sirkou a jeho tělo okamžitě vzplálo. Spokojeně jsem se usmál a dal se na odchod, než se oheň stihnul rozšířit.

„Jaspere! Jaspere!“ vytrhnul mě ze vzpomínek Edwardův hlas.

„Co se děje?!“

„Co se děje?! To řekni ty mně! Proč sedíš na schodech tady před domem a nejdeš dovnitř? Vždyť prší!“

Teprve v ten moment jsem si všimnul zatažené oblohy a mého úplně promáčeného oblečení.

„Trochu jsem se zamyslel,“ zamumlal jsem.

„No, to vidím,“ zasmál se Edward a odemknul dveře. Neochotně jsem vstal a následoval ho dovnitř. V obýváku už čekala Esmé a starostlivě si mě prohlížela. Nejspíš chtěla něco říct, ale já záporně zavrtěl hlavou a odešel nahoru do svého pokoje, kde jsem se svalil na postel, aniž bych se vysvléknul z toho mokrého oblečení. Onemocnět stejně nemůžu, tak proč se obtěžovat? Dokonce i ta postel je zbytečná, když je pro upíra stejně pohodlné stát i ležet. Všechno je zbytečné! Všechno, včetně mé snahy promluvit si s Alice o nás, protože... Ona si mě nepamatuje! Dnes jsem ji byl navštívit a zjistil jsem, že ztratila paměť. Zapomněla na období svého života strávené „za zrcadlem“. Jsem pro ni někdo naprosto cizí. Dokonce mi teď vyká. Tolik jsme toho spolu prožili a ona nevěděla ani moje jméno!

Sice jsem jí mohl říct pravdu, ale takhle je to možná lepší. Možná to tak má být. Co bych jí vůbec řekl?! Že prošla zrcadlem do roku 1888, kde jsme se seznámili, když mou matku surově zavraždil jeden upír, který ji pak mimochodem věznil, ale naštěstí se jí podařilo utéct?! Ne, nemůžu jí to povědět, nevěřila by mi. Zní to absurdně, i když si to říkám jen sám pro sebe... Navíc Alice sama přiznala, že vlastně zapomenout chtěla, a proto se to stalo. Teď alespoň může žít plnohodnotný lidský život. Najde si muže, který ji bude milovat, a se kterým bude mít děti. Něco takového jí já dát nemůžu. Jsem upír, krvelačné stvoření noci. Nejspíš nám prostě není souzeno žít spolu...

„Proboha, kdo má ty myšlenky poslouchat!“ zavolal zezdola rozzlobeně Edward a vzápětí odešel z domu s hlasitým prásknutím dveří. Nedivím se mu, ale nemůžu si pomoct. Tolik Alice miluju, a přestože jsem ji konečně našel, musím ji opustit. Musím ji nechat žít.

Povzdechl jsem si a sebral z nočního stolku vedle postele náčrtník a tužku. Vážně potřebuju přijít na jiné myšlenky a čmárání „ničeho“ mě vždycky uklidňovalo... Vlastně už je to hodně dlouho, co jsem to naposled dělal.

Nalistoval jsem volnou stranu v náčrtníku a začal kreslit, jenže po chvíli mi došlo, že místo náhodných linií a tvarů kreslím Alice. Plné rty, drobný nos, hluboké oči olemované řasami, havraní vlasy...

Vztekle jsme ten list vytrhnul, zmuchlal a vyhodil otevřeným oknem ven do deště.

„Zatraceně, Jaspere! Co to sem házíš!“ zakřičel zvenku Edward, který se mezitím nejspíš vrátil. „Okamžitě přijď dolů! Musíme si promluvit!“

Rychle jsem vstal z postele, převléknul si stále ještě vlhké oblečení, a sešel do obýváku, kde už před televizí seděl rozzuřený Edward. Pokynul na místo vedle sebe a já se raději posadil, abych ho ještě víc nerozčílil.

„Jaspere, takhle to už dál nejde! Musíš se vzpamatovat! Buď na Alice zapomeň a přestaň na ni myslet, nebo za ní zajdi a řekni jí pravdu! Pokud ti neuvěří, tak za to prostě nestála a život jde dál!“

„Možná máš pravdu...“ zamumlal jsem.

„To si piš, že mám! Takže se zvedni a jeď za ní!“ prohlásil, čímž ve mě vyvolal další vlnu otázek. Vážně mám jet za ní? Má náš vztah ještě nějakou šanci? Možná bych to měl zkusit, protože když to neudělám, mám celou věčnost na to, abych si to vyčítal...

„Víš co? Udělám to. Díky, Edwarde.“ Krátce jsem ho objal, což ho rozesmálo, a vytáhnul jsem z kapsy klíče od auta.

Najednou můj mobil začal zvonit. Zvednul jsem to a než jsem stihnul cokoliv říct, začal mluvit otec Alice.

„Dobrý den, tady Bill Brandon. Promiňte, že vás obťěžuju, ale moje dcera Alice krátce po vašem odchodu utekla z domova. Já a moje žena jsme už úplně bezradní, ale ještě nechceme volat policii, kdyby se dcera vrátila, a tak vám volám, jestli se Alice o něčem na vašem sezení nezmínila. Nevíte, kde by mohla být?“

„Je mi líto, to opravdu nevím. Raději přijedu k vám domů a pomůžu vám ji najít.“

„To je od vás milé, ale nemusíte to dělat. Nechceme vás nějak obtěžovat...“

„Ne, to je v pořádku. Jestli Alice utekla kvůli mně, tak vám přece pomoct musím.“

„Ehm... Myslím, že došlo k nedorozumění. Jsem si stoprocentně jistý, že neutekla kvůli vám, ale kvůli mé ženě.“

„Opravdu? Co se stalo?“ divil jsem se.

„Neměl bych o tom mluvit s někým cizím, ale vy jste psycholog a můžete nám poradit, co dělat. Po vašem odchodu Alice oznámila, že... že je těhotná a navíc kvůli té ztrátě paměti neví s kým, a moje žena se k ní nezachovala zrovna dobře. Vynadala jí a potom odešla z domu.“

Kdyby upír mohl mít zástavu srdce, tak bych ji právě dostal, ale takhle jsem jen ztuhnul na místě neschopný jakékoliv reakce. Jak jsem mohl být tak pitomý a nepomyslet na to, že by Alice mohla otěhotnět! Sakra, copak všechno musí být tak komplikované?! Kde může teď být? Co když se jí něco stane? Co když -

„Haló, jste tam?“

„Jistě, promiňte. Na moment jsem se zamyslel. Nezleží na tom, čí je to vina, pomůžu vám ji najít. Za chvíli jsem u vás.“

Položil jsem telefon, vzal si ze stojanu deštník a spěšně vyběhnul z domu.

„Hodně štěstí!“ zavolal za mnou ještě Edward, který si samozřejmě všechno přečetl v mé hlavě.

„Kéž by,“ zamumlal jsem a nastartoval auto.

Opět všem děkuju za komentáře a byla bych moc ráda, kdyby jste mi sdělili svoje názory na to, jakým směrem se teď povídka vyvíjí. Myslím, že už se pomalu blížíme ke konci. :)

← 16. kapitola x 18. kapitola →

Autor: alfa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět za zrcadlem ~ 17. kapitola: