Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Svět za zrcadlem ~ 13. kapitola

10.06.2011 (20:45) • alfa • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1226×

Edit: Článek neprošel korekcí.

13. kapitola ~ Cenná vzpomínka

Alice:

„Neboj, to bude dobrý,“ objala mě Hannah. Normálně bych se jejímu chabému pokusu mě utěšit alespoň usmála, ale dnes ne. Upínala jsem se až přespříliš k naději, že těhotenský test selhal. Jistí si přece můžete být až po vyšetření gynekologa. Jenže asi před hodinou mi doktor oznámil pravdu a já se znovu zhroutila. Je mi osmnáct, jsem těhotná a nevím, kdo je otec. Proč mám pořád takové okno? Proč si nedovedu vzpomenout, co se stalo?

„Nic nebude dobrý!“ obořila jsem se na ni a začala brečet ještě usedavěji. „Celý můj život je v háji! Táta mě vyhodí z domu, až to zjistí. Nikdy mi to neodpustí!“

„On se s tím smíří,“ tvrdila. „A navíc si to dítě nemusíš nechat. Přemýšlela jsi už o potratu nebo dalších možnostech?“

„Ne.“

„Vážně?“

„Nepřemýšlela jsem nad tím, protože není o čem. Samozřejmě, že si to nechám vzít. Nemůžu být matkou, prostě nemůžu! Nedokážu se ještě postarat ani sama o sebe!“

„A jsi si tím jistá? Sice by to bylo pro tebe nejjednodušší, ale je to vražda. Můžeš dát dítě třeba hned po porodu k adopci.“

„Ale já to dítě prostě nechci!“ vybuchla jsem, což Hannah dost vyděsilo.

Znovu jsem se stáhla do sebe. Jenom děsím lidi kolem sebe a přináším jim starosti. Nikdo mi nerozumí, nikdo toho nezažil tolik, co já. A přestože si nic nepamatuju, něco postrádám. Nebo spíš někoho. Možná je to otec mého dítěte... Moje dítě, jak divně to zní. Pořád si připadám, jako v nějakém hodně špatném snu. Chci se probudit, ale to bohužel nejde. Tohle je realita a já mám pocit, že už jí nedokážu dál čelit. Jsem proti ní sama. Jsem obklopená spoustou lidí, ale přesto sama.

„Mám pro tebe něco udělat?“ zeptala se Hannah najednou, až jsem sebou trhla.

„Běž pryč,“ zamumlala jsem.

„Opravdu? Chceš vážně...“

„Běž pryč! Žij! Jdi na rande s nějakým Paulem, nebo jak se jmenuje. Nezahazuj svůj život se mnou. Nechci tě tady, rozumíš?!“

„Dobře.“ Okamžitě vstala. Byla naštvaná, to mi bylo jasné, ale jinak to nešlo. Musela jsem ji od sebe odehnat. Nemůžu ji tady držet a nutit ji dívat se na můj zatracený život. Ona si zaslouží všechny ty obyčejné věci, které zažívají normální osmnáctileté holky. Mezi ně já už bohužel nepatřím. Kam vůbec patřím?

„Alespoň se podívej na ten snímek,“ poradila mi těsně předtím, než odešla.

Podívala jsem se na noční stolek, kde ležel ultrazvukový snímek. Vztekle jsem ho smetla na zem.

Nevědomky jsem přejela rukou po kapse džínsů a nahmatala malý hrbolek. Byla to zmačkaná jízdenka s telefonním číslem Jareda. Jared... Milý, okouzlující, upřímný a měl o mne zájem. Dokonce jsem uvažovala nad tím, že by mezi námi časem mohlo něco být. Ale co teď? Určitě by si nechtěl nic začít s těhotnou holkou trpící ztrátou paměti. Ani já už o to „přátelství“ nemám zájem. Jared je tak... mladý. To, co se teď děje mně, je mu na hony vzdálené. Nikdy by to nemohl pochopit.

Povzdechla jsem si a melancholicky sledovala, jak kousky roztrhané jízdenky pomalu klesají do koše. Sbohem, Jarede…

„Alice! Oběd!“ zavolala máma zezdola. Pomalu jsem zavřela a zase otevřela oči. Jen silou vůle se mi podařilo přinutit ztuhlé nohy dojít až do kuchyně. Měla jsem v plánu mámě konečně všechno povědět.

Ona přede mě postavila talíř s polévkou, sedla si ke stolu a pustila se do jídla. Já hlad vůbec neměla. Jenom jsem nepřítomně zírala do talíře a přesunovala jeden kousek mrkve sem a tam.

Musím jí to říct. Musím.

Zhluboka jsem se nadechla.

„Mami, musím ti něco...“ promluvila jsem, ale přerušil mne zvonek u dveří.

„Kdo to může být. Tvůj otec má dojít z práce až navečer,“ podivila se a nevěnovala mé předešlé řeči pozornost. Okamžitě to téma bylo smeteno ze stolu ještě dřív, než jsem o tom stihla něco bližšího říct.

„Melanie! Vedu návštěvu!“ zavolal táta z předsíně. Povzdechla jsem si. Oběma najednou to určitě říct nezvládnu. Bude to muset počkat.

Máma se hned zvedla a odešla do předsíně. Slyšela jsem nějaké mumlání. V jednom z hlasů bylo jasně patrné rozčílení. Potom se máma do kuchyně vrátila a oznámila mi, že by bylo lepší, kdybych na chvíli odešla.

Ochotně jsem se zvedla ze židle. Po ničem jsem momentálně netoužila míň, než se teď setkávat s nějakou návštěvou, která s mezitím přesunula do obýváku.

Úlevně jsem za sebou v pokoji zaklapla dveře a lehla si na postel. Jenže to nebyl zrovna nejlepší nápad. Opět mě zachvátil známý pocit samoty. Hlavou se mi začaly honit ty zoufalé myšlenky. Miliony otázek bez odpovědí. Jak budou naši reagovat? Smíří se s tím táta, nebo mě vyhodí z domu? Jak moc mne mají rádi? Budou mi vůbec věřit?

Asi bych jim měla ukázat ten ultrazvuk, blesklo mi hlavou. Hned jsem se zvedla a rozhlédla se okolo, jenže snímek nikde nebyl. Začala jsem zmatkovat. Pak mě naštěstí napadlo podívat se pod postel. Byl tam. Popadla jsem ho a otřepala z něj prach, který se tam stihnul za tu chvíli usadit.

Konečně jsem se na snímek odvážila podívat.

„Alice! Už můžeš jít dolů!“ zakřičel někdo. Nepoznala jsem hlas, protože mi to bylo jedno. V tu chvíli jsem se jen dokázala soustředit na to malé nepatrné nic na fotce.

Náhle se mi před očima zjevila vzpomínka. Byl to jen záblesk, ale trval dostatečně dlouho na to, abych si to stihla zapamatovat. Před očima jsem jako na živo viděla jasně modré oči. Něco mi říkalo, že bych si je měla pamatovat, že už jsem měla co dočinění s někým, kdo má přesně takové oči.

„Alice!“

„Už jdu!“ křikla jsem a rychle nacpala fotku do kapsy. Cesta dolů mi tentokrát trvala mnohem kratší dobu. Spěchala jsem. Byla jsem opravdu zmatená, co se týče pocitů, ale tohle mi prostě připadalo správné. Byla jsem připravená to povědět klidně i oběma rodičům naráz. Nicméně, ani tentokrát to nevyšlo.

Jakmile jsem vešla do obýváku, jako první jsem si všimla postavy stojící u okna, která byla ke mně otočená zády. Byl to nějaký muž s trochu delšími blonďatými vlasy. Při pohledu na něj mě píchlo u srdce. Je to on? Je to ten s modrýma očima?

„Ehm... Zlatíčko?“ oslovil mě táta. Zneklidněla jsem. To neobvyklé oslovení nevěstilo nic dobrého.

„Děláme si o tebe starosti, takže jsem ti sehnal psychologa. Neboj, s tímhle si budeš rozumět. Je jen o pár let starší a před nedávnem dokončil studium psychologie. Jeho otec je můj doktor, takže mi ho vřele doporučil. Patřil mezi nejlepší studenty ve svém oboru. Tohle by pro něj mohla být velmi cenná zkušenost.“

„Psycholog?! Slíbili jste mi, že k žádnému nebudu muset jít!“ obvinila jsem je a právě v ten okamžik se blonďák rychle otočil a překvapeně se na mne podíval. Pocítila jsem zklamání. Jeho oči měly zvláštní zlatou barvu. Žádná modrá. Ale přesto mě něco nutilo mu pohled oplácet.

„Já... jsem si teď na něco vzpomněl. Musím jít. Zavolám vám,“ vychrlil ze sebe neuvěřitelnou rychlostí a vystřelil z místnosti. Nechápavě jsem zavrtěla hlavou.

„Vypadá to, že by můj psycholog potřeboval psychologa,“ ušklíbla jsem se.

„Nebuď drzá!“ okřikl mě táta. Nevěnovala jsem mu pozornost. Po dlouhé době se mi vrátila dobrá nálada a ani on mi ji nemohl zkazit. S úsměvem na rtech jsem odešla do svého pokoje.

Dnes už poněkolikáté jsem si lehla na postel. Avšak tentokrát byl na mé tváři úsměv. Neustále se mi v mysli vybavovaly ty jasně modré oči. Možná jsem si to jen namlouvala, ale byla v nich láska. I když oči nepatřily tomu blonďákovi, byla jsem spokojená. Měla jsem svou cennou vzpomínku.

Takhle jsem vydržela ležet několik hodin. A na konci dne jsem si byla jistá jedním. To dítě si nechám.

Kapitola je tentokrát trochu kratší, ale znáte mě. Miluju takové konce. :D A opět se omlouvám za menší zpoždění. Ve škole se uzavírají známky + schvalování článků teď trvá docela dlouho. :)

← 12. kapitola x 14. kapitola →

Autor: alfa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět za zrcadlem ~ 13. kapitola: