Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sunset - Prolog + 1. kapitola

1. kapitola - Denali

EDWARD:

Byl krásný den úplně stvořený pro lov, proto jsme s Bellou a Renesmé neváhali a vyrazili. Lov byl báječný, každý jsme srazili párek pum a dosyta se napili. To, co nás čekalo po návratu, bylo méně příjemné.

Alice seděla na schodech, ruce skloněné v dlaních. Měla opět jednu ze svých vizí. Tahle byla ale děsivá, když jsem ji viděl v jejích myšlenkách, úplně jsem zkoprněl.

„Co se stalo, Edwarde?," zeptala se mě Bella s Nessie ve snaze dozvědět se víc.

„Volturiovi," procedil jsem mezi zuby, ale na víc jsem se nezmohl. To, že Volturiovi poslední dobou páchají tolik zla po světě a riskují odhalení, na to si všichni už zvykli, ale na tohle si nemohl zvyknout nikdo. Zvláště, když šlo o vaše známé, přátele nebo dokonce rodinu. Ano, Volturiovi poslední dobou zabíjeli lidi, kteří se na něj jen křivě podívali, nikdo nemohl odhadnout, kdo je další na řadě.

„Co je s nimi? Po kom jdou tentokrát?" ptala se Bella.

Podlomila se mi kolena a já padal na zem. Vše, co jsem miloval na místě, kde stál náš dům ve Forks, se pomalu začínalo rozplývat.

„Po nás," řekl jsem tiše a na víc jsem se nezmohl.

Ven dorazil i zbytek naší rodiny, bylo jasné, že déle tu zůstat nemůžeme. Musíme zmizet nejlépe ještě dnes.

„Alice, kolik máme času?" zeptal se jí Carlisle.

Chvíli zapřemýšlela, a pak smutně odpověděla: „Den. Zítra za soumraku jsou tady." A víc už za celý večer neřekla.

„Den? Jak tohle řeknu Jacobovi, a co s ním bude, až odjedu?" Dala se do vzlykání Renesmé. Nechtěla se od něj hnout ani na krok, jejich láska tolik zesílila, že spolu bok po boku bránili celou Quiletskou rezervaci a teď z ničehož nic by ho měla opustit? To nezvládne.

„V každém případě musíme pryč. Vezměte si to pouze to nejdůležitější, co potřebujete a večer odjedeme do Denali. Mohou nám poskytnout úkryt alespoň na pár dní," zavelel Carlisle a nikdo se mu nesnažil odporovat. Do večera zbývalo pět hodin.

Carlisle okamžitě popadl telefon, zavolal do Denali a vysvětlil jim naši situaci. Souhlasili, že nám budou nápomocni. Každý běžel do svého pokoje a chaoticky začal sbírat svoje nejdůležitější věci a nosil je do svého auta. Přidal jsem se k Belle a snášel tašky do jejího červeného Ferrari. Ostatní pracovali stejně rychle. Nejdříve z nás byla hotová Renesmé. Spěchala, aby se mohla jít rozloučit s Jacobem a varovat ho před Volturiovými, kdyby se totiž vlkodlaci o něco pokusili, nezbyli by z nich ani cáry oblečení.

RENESMÉ:

Běžela jsem lesem, jak nejrychleji jsem mohla. Už jsem chtěla být u něho, abych s ním mohla strávit co nejvíce času, který nám byl dán. Byla jsem u něj během půl minuty. Už na mě čekal venku před domem.

„Ahoj, Jacobe," pozdravila jsem ho a skočila mu kolem krku, jako jsem to dělala po každé. Vášnivě ho líbala, jak jsem to dělala stále a nechtěla se od něho odtrhnout, když jsem věděla, že je to na dlouhou dobu naposled.

„Ahoj, lásko," odpověděl mi mezi polibky.

„Jacobe, svolej smečku. Musíte pryč, stejně jako my," vybalila jsem na něho bez obalu.

„Proč? Co se stalo?"

„Víš, jak jsem ti říkala o Volturiových? Poslední dobou páchají mnoho zla po celém světě, zabíjí nevinné upíry pro nic za nic. A teď se rozhodli přijít a zabít nás. Za pár hodin odjíždíme, a proto s tebou chci strávit zbývající čas. Nemohu tu zůstat."

„Musíš, já bez tebe nemohu být."

„Nemůžu. Buď budu žít, ale budu utíkat, zůstanu a zemřu."

„Půjdu s tebou a smečka vám pomůže bojovat."

„Jacobe, vzpamatuj se, máš tu rodinu, kmen, který musíte s vlkodlaky chránit. Nemůžeš je v tom nechat. A co se týče boje, k žádnému nedojde. Neměli bychom nejmenší šanci vyhrát, táhne sem celá velká garda Volturiových včetně jich samotných. Odveďte lidi, schovejte se a neboj se o nás, my se vrátíme."

„To mi nedělej. Umřu bez tebe strachem, jestli jsi vůbec ještě živá. Chci jít s vámi a smečka půjde za mnou."

„Nejprve odveď svoje lidi do bezpečí. Pokud se chceš přidat, rozhodně ti nebudeme bránit, potřeba bude každá osoba. Ale odveď lidi, aby je Volturiovi nezabili a sejdeme se za šestnáct dní v Denali u našich známých. Čekej nás tam za úsvitu a neboj se o mne, s nikým bojovat nebudeme." Moc jsem ho tím neuklidnila, ale alespoň přikývl na souhlas. Hned mi bylo lépe, když jsem věděla, že se s ním opět shledám.

„Pojď se naposledy projít, chci s tebou strávit celý čas, který nám zbývá."

Podívala jsem se na hodinky. Přitom, jak odmítal přijmout moje rozhodnutí odjet, uběhly dvě hodiny. Za hodinku jsem musela být zpátky a sedět v autě.

Šli jsme směrem do lesa, ruku v ruce. Byla jsem ráda za každou minutu, která mi zbývala. Každou chvíli mě políbil, nebo já políbila jeho. Byli jsme šťastní, dokud mi nezazvonil v kapse mobil.

„Ano, co se děje, tati?"

„Okamžitě přijď, musíme ihned odjet a Jacobovi vyřiď, ať okamžitě vyrazí s lidmi pryč. Volturiovi přijdou už za šest hodin. Čekáme na tebe." A pak zavěsil.

„Musím jít. Prosím, nechoď se mnou. Zachraň svoje lidi, svoji smečku a taky sebe. Sejdeme se za šestnáct dní v Denali, cestu znáš. Sbohem, Jacobe." Naposled jsem ho políbila a rozběhla se, jak nejrychleji mohla domů.

„Sbohem, lásko," zašeptal za ní, ale nebyl si jist, zda to slyšela.

EDWARD:

Netrpělivě jsem přešlapoval před domem a čekal na Renesmé, až dorazí domů. Stály tu pouze už dvě auta, moje a Belly. Ostatní už vyrazili.

Přiběhla za minutu po tom, co jsem jí zavolal, nasedla do auta k Belle a já se rozjel. Ony mě následovaly. Jeli jsme stotřicítkou a stále to bylo pomalé. Byla před námi dlouhá cesta, která nám zabere čtyři hodiny. Za další dvě už Volturiovi budou prohrabávat náš dům. V Denali bude bezpečno, ale na jak dlouho?

Už teď každému bylo jasné, že takhle to dál nepůjde. Volturiovi už nejsou schopni zdravého úsudku a vraždí upíry pouze pro pobavení. Už nás je o patnáct procent míň než před dvaceti lety a náš počet stále klesá. Někdo je musí už zastavit, ale kdo? My? Sami to nikdy nezvládneme, devět proti tisícům upírů, kteří jim stále zůstávají věrní. To nejde, musíme najít další upíry, kteří by byli ochotni postavit se Volturiovým a bojovat s nimi za svoji svobodu a jistotu, že se jednoho dne Volturiovi neobjeví u jejich domu a nevyvraždí zrovna jejich rodinu.

Je jasné, že dlouho v Denali nezůstaneme. Budeme muset začít bojovat, nebo se věčně skrývat. Vydáme se hledat spojence a pokusíme se vyhrát.

Zatímco jsem přemýšlel o tom, co bude dál, dojeli jsme do Denali a první, co nás udeřilo do očí, byl tmavý kouř, který se valil celým městem a byl cítit po spáleninách šatů. Pokračovali jsme k domu Tanyi a ostatních. Přijeli jsme na místo, vyskočili z aut a zůstali stát s otevřenou pusou. Nikdo z nás nemohl uvěřit tomu, co vidí.