Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sunset - 5. kapitola

18.07.2011 (13:00) • james • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1006×

Mexiko

Jako všichni ostatní tak i já s Jasperem jsme nasedli do auta a vydali se k letišti. Jelikož každý musel na jiné, dohodli jsme se, že my vyrazíme do Seattlu. Cesta by ubíhala celkem rychle nebýt hned několika vidin, které jsem dostala. I když se mi Jasper snažil pomoci, abych byla v klidu, nepomáhalo to.

První vize přišla krátce poté, co jsme vyjeli s Jasperem z Denali. Ukazovala, co se stalo po příjezdu Volturriových do Forks. Pročesali náš dům, a když nikoho nenašli, vydali se po naší nejčerstvější stopě. Nyní jsem byla děsně ráda, že už jsme opustili Denali. Dům zůstal stát. To bylo první pozitivum, až všechno skončí a my zase budeme moct normálně žít, budeme se mít kam vrátit. Naštěstí mi vize nezmizela a já věděla, že vlkodlaci budou v pořádku, pokud se okamžitě nevydají do Denali.

Vzala jsem telefon a vytočila číslo toho psa, jelikož bych nesnesla pohled na zničenou Renesmé. „Ahoj, Jacobe.“

„Ahoj, Alice. Děje se něco?“

„Jo děje, nesmíte se vydat do Denali alespoň čtrnáct dní, nebude tam bezpečno. Když nás Volturiovi nenašli doma, viděla jsem je, jak se rozhodli vydat po naší poslední stopě, která směřovala právě tam. Zůstaňte, kde jste, a nejdříve za čtrnáct dní se vydejte do Denali, Renesmé tam dorazí za měsíc nejdříve.“

„Díky za varování. Ahoj,“ řekl a zavěsil.

„Ahoj,“ zamumlala jsem do němého sluchátka.

Když jsme přijížděli do Seattlu, přišla další. Tentokráte se odehrávala v Denali, když Aro zjistil, že už tam nejsme a že jsme se rozdělili. Jeho rozhodnutí bylo jasné, rozdělit smečku taky. Nejbližší garda a starci se vydají zpátky do Volterry a zbytek slabších jedinců půjde po nás. Není času nazbyt, musíme spěchat.

Potom, co jsem znovu viděla svýma zlatýma očima, se mě Jasper zeptal: „Co jsi viděla?“

„Aro rozdělil smečku, vrací se se starci do Itálie, zbytek smečky půjde po nás.“

Jenom kývl hlavou a pak už jsem pociťovala, jak mě obavy o moji rodinu začínají opouštět.

„Jaspere, mohl bys toho nechat, prosím? Rozhodně teď nepotřebuju uklidňovat, musím to dát vědět ostatním.“ Vzala jsem telefon a vytočila Carlisleovo číslo.

„Alice,“ ozvalo se ze sluchátka. „Co se děje?“

„Měla jsem vidění, ale nic dobrého to nebylo. Volturiovi se rozdělili.“

„Jak to myslíš, rozdělili?“ Jeho hlas zněl nyní vyděšeně.

„Aro se po návratu do Denali, kam je zavedla naše stopa, rozhodl, že se vrátí zpátky do Volterry se svojí hlavní gardou a ostatní pošle na nás. Rozdělili se a po každé naší skupině jdou čtyři upíři,“ sdělila jsem mu stručně.

„Děkuju za upozornění,“odpověděl a pokračoval. „Už jsi to volala Emmettovi a Edwardovi?“

„Ne, byl jsi první, komu jsem to zavolala, jim to zavolám hned pak. Mějte se a buďte opatrní. Ahoj.“ Rozloučila jsem se a nečekala na jeho odpověď.

Jasper řídil dál a už jsme přijížděli do Seattlu, když jsem začínala psát Emmettovo číslo, a on zrovna volal. Nechtěl nic jiného než to, co jsem právě zavolala Carlisleovi. Edwardovi už jsem to zavolat nestihla, ale u něj bylo tak nějak jasné, že jeho budou pronásledovat na každém jeho kroku, zvláště když se jim pohybuje po Evropě.

V Seattlu jsme nasedli do letadla a letěli do Mexika, odkud jsme se chtěli vydat lodí na ostrovy v Karibiku a pak dále po pevnině až k Ohňové zemi, nejjižnějšímu bodu kontinentu, který jsme měli prozkoumat.

Mexiko bylo krásné, jen mít více času, aby si ho člověk mohl v klidu projít. A těch obchodů s oblečením, co tu bylo. Škoda že nebyl čas podívat se po nějakém oblečení. Bellin šatník by potřeboval oživit.

„Jaspere, aspoň na chvilku,“ snažila jsem se ho přesvědčit, aby alespoň na chvilku zastavil a já se mohla podívat do jednoho z bohatě vybavených obchodů a přivézt Belle a Renesmé dáreček.

„Alice, víš, že to nejde, jsou nám v patách. Sama jsi to viděla.“ Chtěl jsem ji přesvědčit, ale ona si to rozmluvit nenechala. „No dobře, ale pouze jediný obchod.“

„Děkuju, neboj, budu spěchat.“ Usmála jsem se a znovu zářila tím úsměvem, který na mě Jasper neviděl už několik dní. I na něm bylo vidět, jak se mu ulevilo, když teď moje nálada byla tak bezstarostná.

Vběhla jsem do obchodu a koukala po všem možném, co by mohlo udělat Belle a Renesmé radost. Vybrala jsem jim každé jedny nové šaty a jeansy s tričkem. Když jsem šla platit, stalo se něco, co se nedalo vůbec předpokládat, jelikož jsem nevěděla, koho za námi Aro poslal. Do obchodu vešel upír s červenýma očima a celý byl zahalený v plášti s kapií. Bylo jasné, kdo to je. V klidu, jako by se nic nedělo, jsem zaplatila a chtěla vyjít ven. Vyšel před námi a čekal venku na nás. Naštěstí tam bylo tolik lidí, že si nemohl nic dovolit. Za to by ho Aro nepochválil, ale zabil, kdyby před takovou spoustou smrtelníků, zabil dva upíry. Já s Jasperem jsme šli do našeho auta a nasedli na zadní sedadlo, upíra jsme měli v patách. Zachovávali jsme navenek klid, jako ostatní lidé, ale uvnitř nás to vřelo. Nevěděli jsme, jak je silný, co všechno umí a hlavně co nás čeká?

Nezbylo mu nic jiného než si sednout na přední sedadlo. Jakmile zabouchl dveře, už jsme se po něm vrhli a trhali ho na kusy. Bylo vidět, že je přesně tak nezkušený, jako jsem to viděla v mé vizi. Nebylo těžké ho zabít, teď jsme ale museli hledat nové auto. Toto staré shořelo i s kousky těla.

„Jaspere, chtěla jsem se ti omluvit. Měl jsi pravdu, nemáme čas. Šlápni na to, už chci být s rodinou.“

„Alice, nevyčítej si to, nemohla jsi to vědět. Vždyť jsme ani nevěděli, koho za námi poslali, jen jsme věděli, že to není nikdo z bezprostřední gardy.“

„Ne, měla jsem ti víc důvěřovat. Už nikde nebudeme zastavovat kvůli kravinám, pojedeme přímo.“

Víc jsme se nebavili. Když tam ten upír nasedal do toho auta, bála jsem se. Měla jsem děsný strach. Co kdyby to byla poslední chvilka s Jasperem, co kdyby tam nebyl sám, kdyby s sebou měl někoho, jako byla například Jane? Kdyby to tak bylo, už nikdy bych Jasperovi nemohla říct, jak moc ho miluju, že bez něj nemůžu být, že bez něj by můj svět už nyní nemohl existovat. Ale to on vše vyčetl z mých pocitů, nebylo třeba to říkat, ale já to prostě musela udělat. „Miluju tě, Jaspere.“

„Lásko, já tebe taky.“ Pak mě políbil a já mu to začala oplácet, i když stále řídil. Procestovali jsme celou střední Ameriku a celou cestu se drželi za ruce. Já se snažila zjistit, co nás čeká od Volturiových, ale moc dobře mi to nešlo, jako kdyby si někdo pohrával s mými myšlenkami. Zaměřila jsem se na jiné, hledali jsme nomády, Amazonky a v neposlední době taky Nahuela. Snažila jsem se je vyhledávat v hlavě už teď, abychom poté věděli, kam se vydáme, až se projedeme lodí po ostrovech v Karibiku.

Ostrovy byly nádherný, ale moc nám nepomohly. Našlo se tu málo upírů a ještě méně bylo ochotno zapojit se do bojů s Volturiovými. Byli jsme zklamaní cestou sem, ale alespoň jsme to zkusili. Na druhou stranu jsme ale zase Volturiovým poskytli nápovědu. Kdokoliv z upírů, se kterými jsme mluvili, může dát vědět Volturiovým a budeme mít problém.

Nejvíc ze všeho jsem se ale těšila do Jižní Ameriky. Poté, co se Bella stala upírkou, jsme jednou navštívili ostrov Esmé a to byla naše jediná návštěva Jižní Ameriky, při které jsme splnili jeden ze slibů a zastavili se na chvilku za Zafrinou, i když tomu předcházelo dlouhé hledání.

Poslední ostrov, na kterém jsme byli, byla Kuba. Odtud jsme letěli letadlem do Kolumbie, kde jsem nám opatřila nové auto, zatímco Jasper vyzvedával naše zavazadla na letišti. Nejlepší auto, které jsem byla schopna sehnat, bylo černé Mitsubishi starší výroby, ale rychlost, kterou bylo schopno jet, nám stačila.

Hledat Amazonky se ukázalo jako zábava. Už dlouho jsem se tak skvěle neproběhla po deštném pralese, nezalovila si exotická zvířata a nenasytila se jejich krví. Bylo to, jako kdyby to bylo poprvé, ale já už tohle zažila nespočítatelně krát, když jsem tu byla. Bylo to příjemné odlehčení už tak napjaté situace. Po dni hledání jsme je konečně našli ještě s dalšími jejich druhu. Přišli jsme ale v nevhodnou dobu.

„Zafrino!“ křikla jsem na ni. „Ahoj, jak se máte?“

Pomalu se ke mně otočila. Kdyby upíři mohli brečet, byla by nyní jednou z nich.

„Alice?“ řekla mi hlasem plným nářku a smutku. „Jak to že žijete?“

„Jak to myslíš?“ zeptala jsem se jí, jelikož jsem nepochopila její otázku.

„Říkalo se, že jste se stali další obětí čistky Volturiových. Jane nám to před čtrnácti dny tvrdila, když se s Alecem vracela z Jižní Ameriky do Itálie. Tvrdila, že v tu chvíli, co ona nám to vypráví, to právě Volturiovi vykonávají ve Forks.“ Nevěřícně se na mě podívala.

„Netvrdila nic než téměř pravdu. Skutečně jsme se měli stát obětí čistky Volturiových, ale stihli jsme utéct do Denali, ale tam nás čekal šok. Věděli, že se tam vydáme a pozabíjeli je dřív, než jsme dorazili. Přežila jen Kate a Eleazar, ale to nevím, kde jsou teď. Teď organizujeme něco jiného, pomstu. Hodláme pomstít všechny, kteří se stali jejich oběťmi.“ Poté jsem se na chvilku odmlčela, jelikož Zafrina měla v tváři divný výraz, ale po chvilce jsem si dodala odvahu pokračovat.

„Před pár lety, když byla Renesmé malé dítě, byli jste ochotní bojovat za to, aby mohla žít dál. Přicházíme s prosbou. Čas bojovat proti Volturiovým se nachýlil. Všichni členové naší rodiny se vydali do různých koutů světa, aby sehnali co nejvíce lidí ochotných bojovat, my s touto otázkou přicházíme za vámi. Zafrino, byli byste schopni bojovat za nás jako za starých časů?“

„Alice, pro vás my budeme schopni bojovat vždycky. Vždycky jsme vás brali jako rodinu a na tom se nemění nic, i když je to boj proti Volturiovým. A není to jen kvůli ostatním a kvůli Denaliovým, vy totiž ještě něco nevíte.“

„Co se stalo?“ vyhrkla jsem na ni okamžitě a napjatě čekala, co mi tu ještě uniká.

„Když nám Jane tohle oznámila, Senna se neudržela, zavrčela na ni a pak na ni kvůli tomu, že nám tu chce lhát ohledně vás, skočila. Jane ji samozřejmě zadržela a společně s Alecem zničila. Nejde už jen o pomstu Denaliových a ostatních, ale už i o její pomstu.“

„To je nám líto,“ vyhrkl Jasper. „Jane jsme nesledovali, považovali jsme za samozřejmost, že bude s nimi.“

„Za to nemůžete, neměla se nechat tak vytočit. I když na druhou stranu, její smrt je pro nás tím, co nás žene do boje proti Volturiovým, všichni Amazonky jdou s vámi do války proti nim.“

„Děkujeme Zafrino, Carlisle tě určitě rád zase uvidí a Renesmé taky. Až budete chtít, můžete se vydat na cestu. Carlisle čeká na všechny, které pošleme, v Denali. Volturiovi Ameriku opustili, poslali jen pár lidí, aby pátrali po nás a donášeli do Volterry, ale ti nejsou nijak silní, snadno je porazíte. Budeme se na vás těšit v Denali, teď ale musíme pokračovat v naší cestě. Sbohem, Zafrino.“

„Ahoj, Alice. Nebojte se, hned se vydáme na cestu. Pomůžeme Carlisleovi udržet se v Denali.“

Pak už jsem se k nim otočila zády a pokračovala s Jasperem v úkolu, jenž nám byl dán. Vrátili jsme se k autu a pokračovali po státě a poté do dalších států jižní Ameriky. Po čtrnácti dnech od rozloučení se Zafrinou, přišlo uvolnění, na které jsme oba dlouho čekali. Procestovali jsme poslední stát a nyní jsme směřovali k letišti v Buenos Aires. Cesta byla krátká díky rychlému autu, které jsme si vypůjčili.

Bilance byla docela dobrá. Za celou cestu jsme sehnali třicet upírů, kteří byli ochotní jít s námi proti společnému nepříteli. Bohužel většina upírů, kteří si drželi svoje vlastní novorozené pro obranu měst, jako tomu bylo od dávných dob, byla Volturiovými vyvražděna a tvoření novorozených pro udržení měst bylo zakázáno. Většina upírů nám byla dobře známá, dvacet upírů bylo z amazonské smečky, potom jsme našli Garretta, Mary, Petera a Charlottu a Randalla. Jinak to byli upíři, kteří se k nám přidávali, protože přišli o někoho blízkého a jejž jsme ani neznali z dřívějška.

Mně i Jasperovi se ulevilo, když jsme seděli v letadle, které nás unášelo do bezpečí naší rodiny a přátel, kteří, jak už jsme zjistili, jsou schopni za nás položit život. Konečně budeme opět všichni spolu. Už jsem se nemohla dočkat, jak se bude Bella a Renesmé tvářit na dárečky z Jižní Ameriky, i když, jak znám Bellu, tak mě zase hnedka vynadá, že žádný dárek nechce, ale já se na ně tak těšila, že jsem nemohla připustit jim nic nepřivést, ale to věděl jenom Jasper.

Autor: james (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sunset - 5. kapitola: