Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sunset - 4. kapitola

27.01.2011 (11:30) • james • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1085×

4. kapitola USA

Vyjeli jsme na letiště. Neubránil jsem se a musel jsem chytit Esmé za ruku. Sice jsem se snažil rozumně přemýšlet a zachovat chladnou hlavu, ale po pravdě řečeno měl jsem strach. Strach o celou svoji rodinu a to nejen o ty upíry, ale i o vlkodlaky, kteří do ní taky patřili.

Ted jsme měli namířeno na letiště do Seattlu, odkud letíme do Washingtonu D. C. Nevím, jestli tam někoho najdeme. Moc tomu nevěřím. Je to moc velké město na to, aby se tam někdo usadil.

Nicméně na Mezinárodním letišti jsme si obstarali auto. Bohužel jsme nenašli žádné jiné než stříbrný mercedes. Aspoň něco. Jelikož bylo něco málo po osmé hodině ranní, byly ulice hlavního města přecpané k prasknutí. Lidé se hrnuli z práce a do práce, hrůza. Nemůžu si představit, kdybych tu musel žít se svou rodinou. Snažil jsem se nějak vymotat s toho štrúdlu aut a odbočit k vedlejší cestě k hotelu. Po úmorné cestě jsme konečně zaparkovali před hotelem The Melrose kousek od centra. Rozhodli jsme se, že se sháněním spojenců začneme až večer, až se to venku trochu uklidní. Jakmile jsme vešli do pokoje a zavřeli dveře, rozezvučel se mi v kapse mobil. Určitě Alice.

„Carlisle!" ozvalo se ze sluchátka.

„Ahoj, Alice, co se děje?"

„Měla jsem vidění! A není to zrovna nic dobrého. Jde o to, že se Volturiovi rozdělili."

„Jak rozdělili?"

„Podle toho co jsem viděla, tak se Aro, Marcus a Caus s manželkami vrátili do Volterry a celá jejich armáda se rozdělila na jednotlivé skupiny, které po nás pasou."

„Sakra vypadá to, že se tam po nás museli vrátit a zjistit, že jsme tam byli. To je pro nás špatné! Volala jsi Edwardovi a Emmettovi?"

„Ještě ne, chtěla jsem, abys to věděl první ty."

„Dobře, Alice, kdybys viděla cokoliv i pouhý záblesk, tak volej."

„Ano, hodně štěstí a pozdravuj Esmé."

„Děkuju, Alice, ahoj!" Sklapl jsem stříbrný telefon a hodil ho na postel. Prohrábl jsem si unaveně vlasy.

„Zlato, je to zlé, viď?" přešla ke mně Esmé a vzala mi obličej do dlaní. Už jsem nevydržel a musel jsem ji obejmout.

„Ano, je to zlé, bojím se, co by se mohlo stát. Volturiovi, když začnou, neznají hranice."

Po chvíli jsme se začali pomalu líbat. Nedivím se, byli jsme oba tak plní strachu, že jsme byli šťastní za každou společnou chvíli, která nám zbývala.

Za okny se začalo stmívat. To byl signál. Ulice byly naštěstí už prázdné občas sem a tam nějaké zbloudilé auto, ale jinak klid. Na recepci v hotelu jsem zjistil, že mimo centrum se nachází jeden bar. Podle řečí se mu obyčejní lidé vyhýbají. Prý ho navštěvovaly různě podivné bytosti.

Auto jsme nechali v jedné postraní.uličce. Na pravé straně ulice stál mírně ošuntělý dům. Vchodové dveře měl polepené nejrůznějšími plakáty a letáky. Pomalu jsem přešel ulici a Esmé jsem držel pevně za ruku.

„Carlisle, víš jistě, že jsme tu správně? Nevypadá to moc reprezentativně."

„Adresa od recepčního sedí, bude to ono. Cítíš ten pach?"

„Ano, máš pravdu, není to ani upír, ani vlkodlak."

„Dobře teda, jdeme se kouknout, kdopak tady přebývá," zavelel jsem, stiskl její ruku pevněji a otevřel dveře.

Na první pohled to skutečně vypadalo jako obyčejný bar. Až po pohledu na jeho obsazení bylo jasné, že s ním není něco v pořádku. Stolů se to hemžilo démony všeho druhu. Nejmonstróznější byl asi zelený s červenými rohy, který to tu podle toho, jak se choval k barmanovi, řídil.

„Riley, Měsíční vánek je z grepovýho džusu, ne že tam naliješ tenhle odvar z ponožek, který si koupil! Kolikrát ti to mám vysvětlovat, používej mozek, chlape!"

Zrovna když jsem si chtěl odkašlat, abych na nás upoutal pozornost, se zelenáč otočil a přišel k nám.

„A upíři k nám zavítali, podívejme se! Vítejte v Carritas!" pronesl jako by nic.

„Zdravím, já jsem Carlisle Cullen tohle je moje žena Esmé. Chlápek z hotelu nás sem poslal za jistým Lornem, prý nám pomůže v jisté záležitosti."

„Tak to jste tu správně, já jsem Lorn, moc mě těší. Vím o vás, Frank už mi volal. Pojďte si sednout, dokud se neuvolní místo."

„Místo? Kde…?" vykoktal jsem a najednou mi to došlo, tohle byl karaoke bar.

„No, na podiu. Pokud chcete pomoc ode mě a od mého kamaráda, musím vědět, že vaše úmysly jsou čestné, jsme na zrádce od jisté doby trochu alergičtí. A ty poznám jenom tehdy, když přečtu jeho duši. Riley, nalij tady našim hostům, co si poručí. Omluvte mě, hned jsem tady, udělejte si pohodlí."

Tak to bylo překvapení. Zpívat! No, že bych na něco takového měl náladu. Hlavu jsem měl nacpanou k prasknutí všemi těmi starostmi ohledně Volturiových a následné bitvy. Vůbec mi to nedošlo, že budu potřebovat píseň, abych sehnal spojence. Zatímco jsem se děsil a psychicky připravoval, tak ten zelený rohatec jménem Lorn mi vrazil do ruky papíry s písničkovým výběrem a vystoupil na to příšerné „podium" a hned začal mluvit.

„Přivítejte, prosím, zde v Carritas poprvé olympijský upíry s jejich písničkou Never erase od Candace Choree a Joshse Leona. Přivítejte je potleskem."

Na to, že mi je už tolik let, se mě při jeho slovech zmocnila taková panika, až to bylo nenormální. Pomalu jsem s Esmé vyšel na podium a začal zpívat. Celkem to nebylo špatné, teda aspoň co se podle mého sluchu týče, samozřejmě Esmé byla úžasná. Když jsme skončili, publikum propuklo v bujarý potlesk. Upíří rychlostí jsme se přesunuli k Lornovi.

„Tak co, prošli jsme?"

„Ano, musím uznat, zlatíčka, za prvé jste byli úžasní, nikdy jsem nic podobného neviděl," začal se rozplývat a měl úsměv od ucha k uchu.

„Tak dost, k věci, máme docela na spěch," zavrčel jsem, neboť mě jeho pobavený výraz rozčiloval.

„Klid, chlape, prošli jste samozřejmě. A musím říct, že vás chápu, zachoval bych se stejně. Tady je vizitka Angel investigation. Je tam adresa, řekněte, že chcete mluvit s Angelem, já vám zatím zajistím audienci," opět se ušklíbl.

„Děkujeme, jsme vám zavázáni," pronesla Esmé svým milým hlasem.

„Vůbec nemáte za co, rád jsem vás poznal a doufám, že se uvidíme."

„Nashle a dík." Pořád jsem byl rozčílený z toho divadélka okolo, tak jsem se na nic nezmohl.

Jakmile jsme vypadli z toho baru, nasedli jsme do auta a vydali se do „Města Andělů", neboli Los Angeles.

Bohužel jsme letadlo z Washingtonu nestihli, tak jsme museli dvě hodiny přetrpět na letišti. Když už jsme konečně seděli v letadle, začalo znovu svítat. Tentokrát jsme se ovšem se nechtěli zdržovat sháněním hotelu. Ihned jsme si obstarali auto. Tentokrát jsme měli větší štěstí než minule. Nyní jsme seděli v Mustangu Shellby GT 500 a uháněli do centra k budovám bývalé právnické firmy Wolfram & Hart. Auto jsme zaparkovali ve stínu stromů před budovou.

Počkali jsme, až nikdo nebude v dohledu, a zahalení jsme přeběhli kus světla, který nás dělil od hlavních dveří. Vstupní hala byla obrovská, ale i když byla z několika stran prosklená, sluneční světlo nedopadalo do místnosti v takovém množství, aby napáchalo škody. Přešli jsme k pultu, za kterým seděla blonďatá upírka, nad její hlavou vévodil černá nápis Angel investigation, bezva, jsme tu správně.

„Dobrý den," pozdravila nás sekretářka s úsměvem.

„Zdravím, já jsem Carlisle Cullen, měl bych mít domluvenou schůzku s Angelem." Doufal jsem z hloubi duše, že sem ten zelenáč zavolal.

„Ano, jistě, pojďte za mnou."

Prošli jsme halou k výtahům, kterými jsme vyjeli do 23. patra. Chodby vypadaly jinak než hala dole. Stěny byly natřeny tmavě fialovou barvou. Přišli jsme k mohutným dřevěným dveřím.

„Vydržte, prosím, jen vás ohlásím." Potom vešla do dveří. Ani jsem nenapočítal do pěti a byla zpátky i s doprovodem. Byl to vysoký, svalnatý, tmavovlasý muž v koženém kabátu.

„Vítejte, pojďte, prosím, dál."

„Harmony! Dojdi říct Ilyrii, Gunovi a Spikovi, ať přijdou ke mně do kanceláře, děkuju."

Jeho kancelář měla stejný odstín stěn, jako chodba předtím. Na jedné straně vévodil velký dřevěný stůl se spoustou různých knih a pergamentů.

„Prosím, posaďte se. Lorn mě z části seznámil s důvodem vaší návštěvy. Ale i tak bych byl rád, kdybyste mi vypověděl všechno." Jen to dořekl, vešli dovnitř další tři lidi. No, lidi, jeden z nich, žena, měla modře zbarvené oči a vlasy. A její ostražitý pohled mi připomínal svou ostražitostí hada. Angel byl sympaťák, který je ochotný nám pomoct, to jsem poznal hned ve dveřích. Tak jsem se pustil do vyprávění. Díky své paměti jsem vylíčil všechno, co jsem viděl. Když jsem skončil, pohlédl jsem mu do očí.

„Je to vážnější, než jsem čekal. Je jasné, že nemůžeme zůstat stát stranou, jde tu o nevinné, které musíme chránit. Samozřejmě vám pomůžeme!"

„Spiku, Ilyrio, kolik máme v záloze lidí?"

První promluvil blonďák: „Šéfe, pokud počítáš i démony, upíry a různou jinou chátru, která je na naší straně, a připočítáš k tomu nás čtyři, mi vychází něco kolem 30."
„Výborně tedy, Carlisle, kde a kdy bude sraz spojenců?"

„Mělo by to být za dva týdny v Denali na Aljašce."

„Dobře, očekávej nás v plném počtu. Nenecháme vás ve štychu."

„Jsme vám moc vděční a hrozně si vaší pomoci ceníme."

„Doktore Cullene, jsme přeci jedna rodina, všichni máme něco společného a rodina musí držet pohromadě."

I když jsem po dvou týdnech čekal s Esmé na letadlo do Denali pořád sem tomu nemohl uvěřit. Celkem jsme v USA a v Kanadě našly 40 spojenců. Ale pořád jsem se nemohl vzpamatovat z té 30 jen díky jedné návštěvě v L. A.

Autor: james (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sunset - 4. kapitola: