Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sunset - 3. kapitola

18.12.2010 (08:00) • james • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1045×

3. Austrálie

S Rosalií jsme nasedli do našeho černého Peugota 308 a vydali se nejkratší cestou na letiště. Cestou ani jeden z nás nemluvil, byli jsme si jistí, že máme málo času. Každou chvilku jsme očekávali, že nás Volturiovi začnou pronásledovat a my se budeme muset bránit. Celou cestu jsem Rose držel za ruku a nepouštěl ji, už jenom představa, že i my bychom se museli nakonec rozdělit, mě sužovala.

Dojeli jsme na letiště a vydali se vyzvednout naše letenky, které měla objednat Alice. Naše první cesta vedla do Austrálie. Let byl dlouhý, trval pomalu celou noc. Celou dobu jsme s Rose předstírali, že spíme stejně jako ostatní pasažéři, hlavami opření o sebe a každou chvíli se políbili.

Ráno jsme přistáli na letišti v Sydney a mezitím, co Rosalie šla obstarat auto, zavolal jsem Alici. Potřeboval jsem vědět, jestli nás už Volturiovi pronásledují.

„Ahoj, Alice!" pozdravil jsem svoji milovanou sestřičku a předpokládal, že víc nebude třeba říct, že už bude vědět, co po ní chci.

„Ahoj, Emmette," odpověděla ledabyle a moc se neměla k tomu, aby pokračovala, ale nakonec spustila dál. „Volturiovi se rozdělili, našli částečně naše stopy v Americe a pronásledují nás odděleně po všech koutech zeměkoule, buďte opatrní."

„O nás se neboj. Ještě mi řekni, jak moc lidí poslali a jde s nimi garda a Volturiovi?"

„Volturiovi se s gardou vrátili do Itálie, posílají jenom podřadný upíry. Emmette, nepodceňujte je i ty, co poslali, jsou poměrně silní. Buďte opatrní a pozdravuj Rosalii. Ahoj."

„Vy buďte taky opatrní a ty pozdravuj Jaspera. Uvidíme se za pár týdnů v Denali. Ahoj."

Pak už to položila. Jakmile jsem dotelefonoval, dorazila Rosalie konečně zpátky a měla s sebou červené Ferrari.

„Báječná volba, miláčku," pochválil jsem její výběr auta a políbil ji těsně před naší jízdou. Pak už vyrazili na naši okružní jízdu po této nádherné zemi. Každého upíra, co jsme našli, a který byl schopen postavit se Volturiovým (a že jich nebylo málo, kteří přišli o někoho blízkého při některém útoku Volturiových). Našla se jich spousta, ale ne každý z nich byl ochoten se přidat k útoku na Volterru s tak nejasným výsledkem, který ten útok mohl přinést.

Našlo se dvacet upírů, kteří přislíbili účast na pokusu o pád Volturiových, většina z nich už někoho v bitvě proti Volturiovým ztratila a jejich ztráta je hnala dál a podporovala v jejich rozhodnutí, dávala jim naději na lepší budoucnost a na lepší život ve světě.

Po dvou týdnech jsme se vraceli na letiště do Sydney a chystali se pokračovat do Asie. Jeli jsme zrovna pouští, když jsme po pravé straně uviděli stádo asi třinácti klokanů.

„Rose, zastav, prosím, měla jsi už někdy klokana? Alespoň jednou v životě bych ho chtěl zkusit."

„Emme, není čas. Musíme si pospíšit, v patách máme armádu Volturiových."

„Zastav, prosím, já už jsem taky žíznivý. Od té doby, co jsme měli ty čtyři koaly s Peterem, jsme neměli nic. Nechci to riskovat v letadle."

„No dobrá tedy, ale jen na chvilku. Musíme stihnout letadlo."

Byl jsem nadšen, nedovedl jsem si představit, jak bude klokan chutnat. S Rose jsme skočili po prvních, co stáli kus od ostatních a vysáli je. Ale to nám nestačilo. Vrhli jsme se na celou tlupu a osm jich vysáli a pět jsem jich jen tak kousl ve snaze zjistit, jestli zvládnou transformaci. Dva svůj boj o život hned prohráli, ale tři se drželi obstojně.

Bohužel Rose mě nenechala počkat, jak jejich transformace dopadne a táhla mě předčasně do auta, i když jejich přeměna byla nějak zrychlená. Probíhala asi šestkrát rychleji než u člověka, za chvilku by byl znám výsledek. Ale museli jsme pokračovat v naší cestě, letadlo mělo odlétat za pět hodin.

„Emme, nebuď naštvaný. Nestíháme letadlo a déle se tu vážně zdržet nemůžeme. Je mi to líto. I mě by zajímal výsledek."

Já jí na to neodpověděl, jen po ní vrhal zlostný pohled. Pak jsem vykoukl z okénka a to, co jsem viděl, mě zaskočilo. Vedle našeho auta poskakovali 180 kilometrovou rychlostí tři velcí klokani s červenýma očima. Zůstal jsem z toho úplně paf a Rose okamžitě dupla na brzdu. V tu ránu zastavili i klokani a vrátili se kousek k nám.

„Rose, že mě nešálí zrak?"

„Emme, ty jsi stvořil upíří klokany? To si ze mě snad děláš srandu. Jak jsi mohl?! Já myslela, že si ze mě děláš srandu, když jsi mi to říkal."

„Chtěl jsem to jen zkusit, nevěděl jsem, co to s nimi udělá."

„No, to se ti vážně povedlo. Co teď s nimi?"

„Pošleme je v bednách do Denali. Budeme mít proti Volturiovým moment překvapení. Budou se hodit. Rozhodně je tu ale nemůžeme nechat pobíhat volně po Austrálii."

„Teď si to s nimi vyřiď. Já je nikam nepovezu."

„Stačí, když poběží vedle našeho auta, na pokraji Sydney je tam přístav, pošleme je lodí." Pak Rose dupla na plyn a za hodinu už jsme byli u přístavu i s našimi klokany. Klokani naskákali do beden a dali jsme je nalodit. Snad si s nimi Carlisle a Esmé v Denali poradí.

Potom jsme nasedli do letadla a pokračovali do Asie. Celou cestu jsme mlčeli, Rose na mě byla děsně naštvaná za ty klokany. Vůbec nevím, jak mě to napadlo, ale když už existují, necháme je žít. Další ráno jsme se jako by probudili v letadle, které se už pomalu chystalo na přistání v Pekingu.

Na letišti Rose opět ukradla nové auto. Tentokráte to bylo černé BMW a vydala se postupně do všech států. Tentokráte to ale moc dobře nedopadlo. Nikdo z nás netušili, že ta malá armáda Volturiových, co se za námi vydala, že se rozdělila. V Číně jsme potkali pokaždé dva upíry od nich, kteří se nás pokusili zabít. Naštěstí, jak říkala Alice, byli dost slabí. Snadno jsme je přemohli, ale nyní jsme věděli už jediné. Armáda je nám v patách. Už žádné zastávky musíme rychle posbírat upíry a zmizet. Naši australští přátelé měli dnes dorazit do Denali. Zanedlouho se s nimi znova setkáme.

Jak jsme se mohli v Austrálii loudat, tady se to nedalo. Už to bylo příliš nebezpečné se někde potulovat. Rose vytáčela co nejvíce motor a spěchala, aby už byla zpátky.

Celou Asii jsme prošmejdili za neuvěřitelný týden. Nebylo proč otálet. Už nadále nebylo bezpečné se potulovat rozděleně.

„Rose, to se na mě pořád ještě zlobíš kvůli těm klokanům?" zeptal jsem se jí po jejím třídenním mlčení. Odmítala mi na cokoliv odpovědět.

„Jo. Neměl jsi tohle dělat, bude nebezpečné s nimi cokoliv podnikat. Nikdy nevíš, co se jim honí hlavou. Nemuseli by jít pouze proti Volturiovým, ale mohli by taky zaútočit na nás. Je to velké riziko cokoliv s nimi dělat. A není to riziko jen pro nás, ale i pro všechny upíry. Nemůžeš jim nijak vysvětlit, že nesmí vraždit lidi před očima dalších lidí."

„Já vím, že jim nemůžeš jen tak vysvětlit pravidla, ale když je necháš celou dobu v těch bednách, tak se nic nestane. Nemají ruce jako my, aby si mohli otevřít bedny. Pak až budou ve Volteře třeba, jednoduše je vypustíme, a ať udělají, co umí."

„No dobře. Ale příště mi tohle nedělej, ano?"

„Slibuju," řekl jsem, abych uklidnil situaci, ale v duchu jsem myslel na něco jiného.

Od té doby se Rose chovala normálně a byla s ní zase sranda. Ještě víc byla šťastná, když jsme procestovali po čtrnácti dnech celou Asii a chystali se na letiště do Bagdádu. Cesta byla úmorná až na jeden okamžik, kdy Rose zabočila na jednu z polních stezek, které jsme míjeli.

Zastavila kousek v lese a vrhla se na mě. Po těch čtrnácti dnech strachu a schovávání se před těmi čtyřmi upíry, kteří zbyli, to bylo více než příjemné odreagování, které jsem už pomalu ani nečekal. Byl to večer plný vášně, který jsme si oba užívali plnými doušky až do rána. Věřili jsme, že jsme je setřásli a doufali, že si budeme moc taky trochu užít se navzájem, než se spojíme s ostatními.

Ráno nás ale čekal šok. Ne že by sex v autě neměl něco do sebe, ale toto auto naše řádění neustálo. Interiér vozu byl značně zničený a nebylo možné dál auto ovládat. Ruční brzda, řazení i volant byl urvaný. Nezbylo, než sehnat něco nového. V kraji, co jsme právě byli, jsme ale měli smůlu. Žili zde hodně chudí lidé a auta podle toho taky vypadala. Nejrychlejší auto, co měli v obci, jelo maximální rychlostí padesát kilometrů v hodině. Rose šílela. Cesta, která by nám ve starém autě trvala den, nám v tomto zabrala celé dva dny, než jsme přijeli do Bagdádu.

V celé Asii se našlo okolo třicet upírů, kteří přislíbili účast v boji proti Volturiovým. Mise byla splněna a my mohli s klidným svědomým jít na letiště.

Na letišti jsme ještě ke všemu museli čekat na další let do Ameriky, jelikož nám letadlo, kterým jsme měli letět, o dvě hodiny uletělo. Další noc jsme strávili v letištní hale a další den nasedli do letadla a po měsíci se konečně vraceli domů.

I když domů? To se dalo stěží říct, nikdo z nás nevěděl, jestli náš dům ještě stojí, nebo jestli ho postihl stejný osud jako Tanyin. Prostě vraceli jsme se do Denali, kde už na mě čekali moji dvounozí miláčci, o kterých Rose samozřejmě nechtěla ani slyšet. Byla celá natěšená, že konečně uvidí znova celou rodinu. Ale na to si musí ještě půl dne počkat.

Autor: james (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sunset - 3. kapitola: