Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sunrise (svítání) - 5. Nic netrvá věčně

01.09.2009 (16:30) • aAnGeLl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1867×

5.NIC NETRVÁ VĚČNĚ

Bellin pohled:

,,O čem přemýšlíš, Edwarde?''

,,Ale, o ničem. Jen si užívám to ticho,'' usmál se na mě svým překrásným úsměvem. Ano, zrovna se mi znova podařilo zastavit jeho schopnost. Bylo to sice jen po třetí, ale i tak to byl úspěch, zvlášť u mě.

,,Bello, proč si vlastně nechtěla, abych slyšel Emmettovy myšlenky?''

,,No... víš mě.. mě neučila bojovat Alice, ale... ale oni dva. Vůbec mi to nešlo a nechtěla jsem , abys slyšel, jak se mi Emmett v duchu posmívá a taky jsem věděla, že by ses zlobil.'' Vykulila jsem na něj psí očka a když se chystal něco říct, zavřela jsem mu ústa polibkem. Chvíli zkoušel odporovat, ale nakonec mé polibky opětoval.

Ten den jsme se k tomu už nevraceli. Všichni mi pomáhali zdokonalovat mou schopnost. Za pár týdnů jsem ji už dokonale ovládala. Edward ještě častěji, pokud to tedy jde, vyhledával mou přítomnost. Bylo na něm poznat, že si to ticho užívá jak jen to šlo. Míň se hádal s Emmettem, jeho vtípky bral víc ''sportovně'' a dokonce mi po čase dovolil s ním trénovat boj. Někdy přihlížel mým zoufalým pokusům Emmetta přeprat. Šlo na něm poznat, že bojuje s touhou mi pomoci. Trvalo mi docela dlouho, než mě Emm naučil všechny bojové triky a přidal k nim dokonce i pár z vlastní sbírky.

Vypadá to, že k úplnému štěstí mi už opravdu nic nechybí. Člověk by si řekl, co s věčností? Po chvíli se to musí omrzet a začne být nuda, stereotyp. Jenže já mám svého Edwarda, svou jedinou životní ne existenční lásku. Mám nejlepší rodinu ze všech. Milující rodiče Carlislea a Esme, střelené bratry Emmetta a Jaspera, krásnou sestru Rosalin a nákupy posedlou sestru Alici. Všichni při sobě stojí, ať se děje cokoli. Rodina je pro ně pro všechny na prvním místě. Je pravda, že se mi stýská po mé biologické rodině, po Charliem po René i po Philovi. Ale s mou novou rodinou se smutek zdá snesitelnější, stesk menší a bolest vzdálenější. Všichni mě zaměstnávají natolik, aby ani jedna uplynulá sekunda nezbyla na vzpomínky. Na vzpomínky šťastné a smutné. Když jsem se zrovna nezdokonalovala ve své schopnosti nebo v boji, tahala mě Alice po nákupech, chodili jsme lovit a hráli baseball. Nikdy jsem si život tolik neužívala jako s nimi. Jako s mojí rodinou, s rodinou Cullenů, do které jsem téměř patřila i já. Téměř... chtěla bych už konečně, na věčnost a oficiálně patřit do této rodiny. Ale přitom nechci Edwarda do ničeho nutit. Miluji ho. Miluji ho víc než svůj život, než cokoli na tomto světě. Nic a nikdo mě nemůže donutit se ho vzdát, zapomenout, zapomenout na ně na všechny, ať se stane cokoli.

,, Co takhle vyrazit si na malý výlet?'' přišel ke mně Edward a políbil mě na čelo.

,,Podívám se do diáře, '' usmála jsem se. Chtěla jsem chvilku protestovat, ale když jsem si všimla jeho černých očí, raději jsem souhlasila.

,,Tak dobře, kdy?''

,, Třeba hned, jen si pro něco skočím a můžeme jít,'' vykouzlil další ze svých nádherných úsměvů. Ani ne za pár vteřin byl zpátky a mohli jsme vyrazit.

Alicin pohled:

Před očima se mi začal zjevovat rozmazaný obraz. Cítila jsem, jak se mi rozšiřují zorničky. Obraz se každou vteřinou zaostřoval, až jsem nakonec jasně rozeznávala dvě postavy.

EDWARD SI ZROVNA KLEKAL PŘED BELLU A VYTAHOVAL MALOU SAMETOVOU KRABIČKU. VE VNITŘ LEŽEL DROBNÝ LESKÝ PRSTÝNEK.

Když vize skončila, přistihla jsem se, jak se usmívám. Můj úsměv se ještě víc protáhl. Takže Bella bude konečně Cullenová. Edward se konečně rozhoupal. Vím jistě, že neodmítne, bylo jí to vidět v očích. Nadšení, štěstí, láska...opravdová, velká láska.

,, Co si viděla, Alice?'' zeptal se Jasper, když si všiml mého blaženého úsměvu.

,,Asi... asi budeme mít dalšího člena rodiny.'' Nechápavě na mě civěl.

,, Nemám čas ti to teď vysvětlovat. Mohl bys Emmetta někam vytáhnout, třeba... třeba na lov. Carlisle je v práci a já s Rosalin můžeme vzít Esme nakupovat. Jo to by šlo, Růže, svíčky...''

Edwardův pohled:

Zrovna jsem sváděl vnitřní boj. Kdy? Teď? A jak vůbec? Proslov jsem měl připravený už týdny, možná i měsíce. Jenom jsem nevěděl kdy ho použiju. Ale teď už jsem si jistý. Víc než kdy dřív a víc než s jakýmkoli jiným rozhodnutím.Snad.

,,Ehm, Bello?''

,,Poběžíme?'' otočila se na mě s úsměvem na rtech ignorujíc můj chabý pokus o rozhovor. Jemný vánek jí pročesával její dlouhé vlasy. Okolní vzduch se nasákl její sladkou vůní a když vyklouzlo slunce, ještě víc se rozzářila. Ano, dnes se jí už musím zeptat.

Když jsem neodpovídal, rozběhla se. Po chvilce se na mě otočila.Její krásné zlaté oči zářily štěstím. Stále jsem ji sledoval i když se znova rozběhla, prostě jsem z ní nemohl spustit oči.

,, Pozor!'' Jen o chlup jsem se minul s Jasperem, ale srážce s Emmettem jsem se už nevyhnul. Ozvala se hromová rána a oba jsme odletěli několik metrů. Emmett se naštvaně sbíral ze země a Bella se smála svým nádherným smíchem.

,, Koukej přece na cestu a přestaň Bellu hypnotizovat.''

,,Kam jdete?'' přeskočil jsem Emmettovu narážku a otočil se na Jaspera.

,,Znáš to. Emmett se vsadil, že dnes skolí grizliho dřív než já. Drž mi palce,'' mrkl na mě a zmizel mezi stromy. Ve dveřích jsem potkal Alici s Rose a po chvilce vyšla i Esme.

,, Jdeme nakupovat. V Port Angeles mají letní slevy,'' zašvitořila Alice. Paráda, alespoň budu mít klid.V pokoji máte připravené menší překvapení, tak to nezpackej. Varovala mě ještě Alice v myšlenkách. Ach ne zapomněl jsem na její vize. Takže už to ví. Rozhodl jsem se jí věřit. Vzal jsem Bellu za ruku a vedl jí do svého pokoje.

Když jsem se vzpamatoval z počátečního šoku, vstoupil jsem do pokoje, který byl proměněn k nepoznání. Byl pokrytý okvětními plátky růží. Červené i růžové lístky se povalovaly všude. Po stěnách se mihotal drobná světýlka a stíny tvořené desítkami svíček.

Klekl jsem si před Bellu a nepřestával jsem držet její ruku. Opatrně jsem vytáhl malou sametovou krabičku.

,, Bello, miluji tě. Miluji tě nadevšechno na světě. Chci, abys patřila do naší rodiny, abys byla konečně jenom moje, abys byla navždy šťastná, a proto, Issabello Marie Swanová, vezmeš si mě?'' Pokud jsem před chvílí v jejích očích viděl štěstí, tak co je tam potom teď? Doslova z nich sálo nekonečné štěstí a nadšení, plápolaly v nich plamínky radosti.

,,Ano! Ano... ano... ano!'' vykřikla a vrhla se mi nadšeně kolem krku. Hladil jsem ji něžně po vlasech. Zrovna mi spadl obrovský kámen ze srdce. Připadalo mi, jako by znova začalo být. Nepopsatelný pocit tak dokonalého štěstí. Můj anděl bude navždy jenom můj. Nevím jak dlouho jsme byli v tom pevném objetí, jak dlouho jsem vdechoval tu nádhernou vůni a užíval si ten vzácný okamžik. Okamžik, který už nikdy nezažiju.

Závoj, určitě bude mít závoj a taky vlečku. Bude z ní nádherná nevěsta. Musel jsem se zasmát. Alice, zase všechno ví a zase je až přehnaně aktivní.

,,Čemu se směješ?'' podívala se na mě Bella nechápavě.

,, Ale, Alice už plánuje tvoje svatební šaty,'' znova jsem se usmál a navlékl jí prstýnek.

Bellin pohled:

A je to tady. Můj velký den se blíží. Už zítra budu paní Cullenová. Issabella Culenová. Alice se vážně činí. Dům pod jejíma rukama celý rozkvetl. Všude kolem byly rozvěšeny bílé lilie a rudé růže. Spolu tvořily dokonalý kontrast. Za domem stál velký bílý stan se zlatými stužkami a uvnitř bylo asi patnáct židlí. Okolní stromy také znova rozkvetly pod nánosy květů. Nádhera. Alice je prostě úžasná, i když musím uznat, že posledních pár dní je tady opravdu zmatek. Musím vypadnout, jinak se asi zblázním. Čas jako by se zastavil a odmítal se opět rozeběhnout. Já se snad nedočkám.

,,Alice, půjdu se projít,'' houkla jsem na ni ještě mezi dveřmi. Nevím, kam půjdu, ale musím alespoň na chvilku opustit toto prostředí a broukající si Alici. Ona je snad ještě víc nadšená než já!

Kluci se ''loučí se svobodou ''. Ti mají alespoň o zábavu postaráno, ale já, já musím jen sedět a čekat. Čekat, až se čas konečně uráčí znovu rozeběhnout. Jen... ou ne. Krev. Okolí se nasáklo vůní té sladké neodolatelné tekutiny. Ale ne té krve, která koluje v žilách. Někdo tady krvácel. Zapomněla jsem na svou schopnost, na sebeovládání i na veškerou vůli. Vůně se mi pomalu dostávala do každého kousku mého těla a já zareagovala instinktivně. Znovu se objevil instinkt lovce, instinkt monstra. Moje tělo se napnulo a vyrazilo kupředu, absolutně neposlouchalo mozek. Přede mnou se objevila drobná postava zkoumající své poraněné koleno. Ještě jednou jsem nasála tu sladkou vůni a rozeběhla se k dívce. Pod mým nárazem její tělo odletělo několik metrů a s hlasitým žuchnutím dopadlo na zem. Omdlela a mě se znova vybavila vzpomínka na Jacoba. Jak jsem před pár měsíci byla v podobné situaci. Tělo mě opět začalo poslouchat. Ne, já nechci být monstrum. Dívka přede mnou se pohnula. Její srdce pravidelně bubnovalo do okolního ticha. Dýchala klidně , nic jí není. Ale já musím zmizet.Nemůžu dopustit , aby se to opakovalo, abych je prozradila.

Rozběhla jsem se. Zase nevím na jak dlouho, kam, ale musím odejít, protože je miluju. Aktivovala jsem štít, aby mě nenašli, už nikdy a aby zapomněli, už navěky. Budu si to vyčítat. Nejraději bych se schoulila do Edwardovy náruče a tiše vzlykala. Jak ráda bych se rozbrečela, aby ten příval slz odplavil alespoň část smutku, část viny. Ale musím dál.

Autor: aAnGeLl, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sunrise (svítání) - 5. Nic netrvá věčně: