Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sunrise (svítání) - 3.proměna

27.08.2009 (08:30) • aAnGeLl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1367×

3.PROMĚNA

Bellin pohled:

Asi dva roky jsme spolu vedly relativně normální život. Přece jenom žiji s upírem. I když mi vadilo, že byl někdy až přehnaně opatrný, a že jsme se často i týden neviděli kvůli lovu. Většinu toho času jsem chodila jako tělo bez duše a Alice se mi vždy snažila zvednout náladu. Bez Jaspera jí to ale šlo jen velmi těžko. Většinou mě tahala po různých nákupních centrech. Ale když se Edward vrátil, snažil se mi čas, který jsme nestrávili spolu vynahradit.

Jednoho dne se ale všechno změnilo. Měly jsme zrovna po maturitě a Alici napadlo, že bychom si mohly zajet koupit nějaké nové šaty na ples. Navíc na to byla docela vhodná doba. Edward byl zrovna na lovu a na mě zase dolehla ta špatná nálada. Cesta do nějakého nového nákupního centra nám zabrala jenom pár minut, protože Alice řídí ještě zběsileji než Edward. Prošli jsme snad všechny obchody a Alice mě donutila vyzkoušet i šaty, které bych si sama v životě nevybrala. Tak jsme strávily celé dopoledne. Konečně se Alice vyřádila. Už mě vážně bolely nohy, když jsme se vraceli s rukama plnýma tašek k autu. Měla jsem snad deset párů bot a patery šaty. Přišlo mi to zbytečné, ale věděla sem, že Alici nepřemluvím. Najednou mi v kapse zazvonil mobil. S myšlenkou, že mi volá Edward jsem ho nadšeně vytáhla, ale jakmile jsem koukla na display, poznala jsem Charlieho číslo. Zklamaně jsem přijala hovor.
„Hmm?''
„Bello, kde kruci tak dlouho jste?! Každých pět minut mi volá Jacob, že s tebou potřebuje nutně mluvit.''
„Jacob?'' Co po mě sakra zase chce! Když jsem se podívala na Alici, všimla jsem si jejího ustaraného výrazu.
„Jasně už jedem. Jenom se stavím na chvíli u Alice a jsem tam.'' Charlie jen souhlasně zamumlal a zavěsil. Cesta ke Cullenům nám trvala snad ještě kratší dobu než ráno. Jen co jsem zahlédla dům vyběhla ze dveří netrpělivá Rosalie. Alice ještě ani nestihla vypnout motor a Rose už ji tahala z auta.
„Konečně jste tady, Alice, musíš mi okamžitě s něčím pomoct.'' Jen jsem se usmála a vešla do domu. Zřejmě potřebuje poradit s barvou rtěnky, nebo s podobnou zbytečností. V obývacím pokoji na mě čekala Esme.
„Mám tě zavést domů?'' Přikývla jsem a odšourala se zpátky k autu. Po celou dobu jsem přemýšlela, co po mě asi Jacob chce. Esme měla strach jít se mnou dovnitř, zřejmě proto, že ucítila Charlieho krev a tak jsem tam zůstala sama.
„Jacob na tebe čeká za domem,''vyhrkl na mě Charlie bez pozdravu. Byl na mě naštvaný, protože jsem poslední dva roky trávila víc času s Cullenovými než s ním. Zítra mu to musím vynahradit. Vyšla jsem tedy za dům. Jacob už netrpělivě přešlapoval mezi stromy nedalekého lesa.
„No sláva, už jsem si myslel, že kvůli těm pijavicím zapomeneš na starého kamaráda.'' Otočil se a šel hlouběji do lesa. Pokynul mi, abych šla za ním. Vůbec jsem nechápala jeho chování. V jeho hlasem jsem slyšela nenávist. Co se to s ním stalo?
„Pijavicím?''
„No tak, Bells, nedělej, že o ničem nevíš. Já nejsem blbec! Určitě ti to řekli a nebo si na to přišla sama!''
„O čem to pořád mluvíš? Koho myslíš tím oni?'' stále jsem ho nechápala.
„Bells, netvrď mi tady, že nevíš, že ti tvoji kamarádíčci jsou krvelačné bestie. Copak si vůbec neuvědomuješ, že by tě mohli kdykoli zabýt!? Nenechám je, aby ti takhle ničili život. Ty si zasloužíš někoho lepšího, než je ta odporná pijavce!'' poslední slova na mě dokonce zařval. Štvalo mě jeho chování, ale i on se jen tak tak ovládal - celý se třásl.
„Kdo si myslíš, že si, když mi tady dáváš takové kázání. Myslím, že sama nejlíp vím co mám a nemám dělat. Vybrala jsem si tenhle život a ty se s tím budeš muset prostě smířit Jacobe. Já Edwarda miluju. Nic a nikdo na světě mě nedonutí se ho vzdát.'' Bylo na něm poznat, že ho sebeovládání nadobro opustilo. V ten moment jsem nevěděla, co se děje. Najednou skočil. Slyšela jsem trhání oblečení a ucítila tupou ránu na hlavě. Poslední co jsem viděla, byla Alicina zděšená tvář.
,,Bello, proboha, co se stalo? Je ti něco?'' a v ten moment jsem nejspíš upadla do bezvědomí.

Alicin pohled:

Jen co jsme přijeli domů, vytáhla mě Rosalie do jejího pokoje.
„Alice kterou?'' postavila přede mě dvě téměř stejné rtěnky. Byla jsem tak zaskočená z jejího nečekaného náletu, že jsem téměř zapomněla na Bellu.
„Alice vnímáš mě?''
„Kde je Bella?'' Za normálních okolností bychom s Rosalin probíraly všechny pro a proti obou barev nejmíň hodinu, ale teď tady byl problém.
„Esme ji odvezla domů, proč? Stalo se něco?''
„Její budoucnost, zmizela.''
„Cože? ...Co? ...jak... jak je to možné?'' V Rosalině hlase se objevily obavy.
„Jacob'' vzpomněla jsem si na Bellin rozhovor s Charliem.
„Co s tím má společného Jacob?'' Rosalin to stále nechápala.
„Když jsme byly s Bellou v centru zvolal jí Charlie, že s ní chce mluvit Jacob. Neměli jsme ji pouštět. Neměla jít za ním sama. Co když se jí něco stane.''
„Myslíš, že by Jacob Belle ublížil?'' Rosalin konečně pochopila závažnost situace.
„Já nevím. Přece jenom se přeměnil docela nedávno, nevím, jestli se umí ovládat.'' Musíme něco udělat. Já musím něco udělat. Edward by mi nikdy neodpustil, kdyby se Belle něco stalo. Dál už jsem nečekala ani minutu a vyběhla z domu. Když jsem uviděla Bellin dům na chvíli jsem musela zastavit. Uvnitř byl jen Charlie. Zhluboka jsem se nadechla. Bella s Jacobem byli někde v lese. Znovu jsem se rozběhla.

„...a ty se s tím budeš muset smířit Jacobe. Já Edwarda miluju. Nic a nikdo na světě mě nedonutí se ho vzdát.'' Už mi zbývalo jen pár desítek metrů. Uslyšela jsem trhání oblečení a uvědomila jsem si, že jdu pozdě. Když jsem konečně doběhla k Belle, byl už Jacob pryč. Ležela mezi stromy a kolem ní se rozlévala kaluž krve.
„Bello, proboha, co se stalo? Je ti něco? Bello, tak sakra slyšíš?'' ale ona nereagovala. Nevěděla jsem, co mám dělat. Můžu s ní hýbat? Jak mám zastavit to krvácení? Ještě že se dokážu ovládat, ať už kvůli její schopnosti, nebo ze strachu. Carlisle! Zvedla jsem tedy telefon a v rychlosti jsem vyťukala jeho číslo.
„Doktor Cullen, přejete si?''
„Carlisle tady Alice. Něco se stalo. Jacob on... on napadl Bellu. Ona krvácí... já... já nevím co mám dělat.''
„Alice! Uklidni se! Kde jste?'' Jeho hlas mě opravdu trochu zklidnil.
„V lese. Někde za Belliným domem. To najdeš, ale hlavně rychle.''
„Dobře, už běžím!'' zavěsil. Asi po minutě na mě znovu dolehla panika. Kaluž krve se stále zvětšovala a Bellino srdce občas vynechalo pár úderů. Začínala jsem být opravdu zoufala, když se konečně objevil Carlisle. Po chvilce jsem konečně mohla mluvit.
„Já... já přišla jsem pozdě, neviděla jsem ji. Je to moje vina.''
„Ne Alice! Takhle nemluv. Nemohla jsi ji vidět. Krvácení jsem zatím zastavil, ale nevím jestli neztratila už moc krve. Měli bychom ji odnést do nemocnice.'' Carlisle, obvykle ledově klidný, mluvil s obavami v hlase.
„Kkde.. kde je Edward... Já... nechci do nemocnice...nechci.''
„Bello hlavně nemluv. Vezmeme tě teď k nám domů, ano?'' Jen přikývla a znovu upadla do bezvědomí. Bála jsem se o ni. Tak strašně jsem se bála.
„Alice, já ji vezmu. Ty zavolej Edwardovi. Nic mu zatím neříkej a hlavně ne o Jacobovi. Jenom ať se vrátí. Všichni.''
„Dobře.'' Na Carlisleovi bylo vidět, jak se mu ulevilo, když se Bella na chvilku probrala. Edwardovo číslo jsem vyťukala snad ještě rychleji než před tím Carlisleovo. Dlouho to nebral. Už jsem myslela, že zkusím Jaspera, když se konečně ozval.

Edwardův pohled:

Přede mnou stál velký medvěd. Chtěl jsem si s ním chvíli pohrát, než ho zabiju, ale vyrušilo mě zazvonění telefonu. Medvěd se polekal a utekl. Kdo jen může otravovat!? Znejistil jsem, když se na display ukázalo Alicino číslo. Zapomněl jsem na medvěda, přece jenom co když měla nějakou důležitou vizi.
„Alice? Co se stalo, něco si v...''
„Edwarde?! Edwarde rychle se vraťte domů! Prosím. Jen se na nic neptej. Všechno ti vysvětlím až se vrátíš. Hlavně rychle!'' Vychrlila na mě v rychlosti a zavěsila. Vrátit se? Proč? Viděla něco, něco se stalo? V jejím hlase jsem slyšel strach. To bylo snad poprvé, kdy měla Alice z něčeho strach.

Edwarde? Co se děje? Kdo volal? Slyšel jsem zmatené myšlenky svých bratrů. Konečně se vynořili mezi stromy.
„Nevím co se stalo, ale vracíme se. Hned!'' Nečekal jsem, až něco řeknou a rozběhl se. Za chvilku sem je nechal daleko za sebou, ale stejně jsem si připadal pomalý, zoufale pomalý. Trvalo to snad celou věčnost, než jsem konečně uviděl náš dům. Carlisle byl doma, to bylo divné. Pokud vím měl mít službu v nemocnici. Tak co se sakra stalo?! Tohle nebylo normální. V ten moment mě nenapadl nikdo, kdo by potřeboval jeho pomoc. Ale pak jsem to ucítil. Krev, tak sladká krev. Bella! Nečekal jsem na nic, podle vůně její krve jsem poznal, že jsou u mě v pokoji. V rychlosti jsem vyběhl schody a rozrazil dveře tak prudce, že jsem je málem vylomil. To co jsem spatřil, už asi nikdy nevymažu ze své paměti. Přede mnou ležela Bella, celá pokrytá krví s velkou ránou na hlavě. V prvním momentě jsem nebyl schopný pohybu. Celý pokoj i okolí bylo nasáklé vůní její sladké krve. Nad jejím tělem se skláněl Carlisle a v rohu se krčila Alice.
Pozdě. Příliš pozdě. Jak jen jsem to mohla dopustit. Nerozuměl jsem jejím zmateným myšlenkám. Z šoku mě probral až Emmett, který do mě s ohlušující ránou narazil. Těsně za ním dorazil Jasper. Když si všiml Alice, přiběhl k ní a začal ji utěšovat svojí schopností.
„Carlisle? Co... Co se stalo? Co je s Bellou?''
„Zřejmě má otřes mozku. Možná bude mít pár zlomených žeber a taky nemůžu vyloučit vnitřní krvácení. Víc ti toho neřeknu. Potřebné přístroje k bližšímu určení jejího stavu máme jen v nemocnici.''
„Bello!...'' nepřestával jsem opakovat její jméno.Po chvilce do pokoje vběhla Esme s Rosalin za zády. Do té chvíle jsem si ani neuvědomil, že tady nebyly. Opatrně začaly omývat její zakrvácené tělo.

„E...Edwarde?'' z přemýšlení mě vytrhl její oslabený hlas. Bylo vidět, že ji každé slovo bolí. Nechtěl jsem se na ni dívat, jak trpí.
„Ne Bello. Nemluv. Zbytečně se nevysiluj.''
„Edwarde, jen mi něco slib.''
„Cokoliv.''
„Slib mi, že kdyby... kdyby se něco stalo... přeměníš mě... já... nechci o tebe přijít. Nechci tě nikdy ztratit.'' Zhrozil jsem se nad jejími slovy.
„To po mě nemůžeš chtít.''
„Prosím, řekl si cokoliv.'' Nemohl jsem odmítnout. Taky ji nechci ztratit.
„Dobře. Slibuju.'' Z posledních sil se na mě usmála a znovu upadla do bezvědomí. Pohladil jsem ji po její bledé tváři.
Edwarde? Uslyšel jsem své jméno v Carlisleových myšlenkách. Musíme vymyslet, co řekneme Charliemu.
„Vy už něco vymyslíte, já tady s ní zůstanu.'' Nevím co nakonec Charliemu řekli, ale bylo mi to upřímně jedno. Momentálně mě zajímala jenom moje Bella. Kdo jí to udělal? Sama si takhle ublížit nemohla. A obyčejná nehoda? To těžko.

Seděl jsem u ní několik dní. Carlisle ji chodil pravidelně kontrolovat, ale její stav se neměnil. Moje oči za tu dobu úplně zčernaly. Nevěnoval jsem té spalující žízni pozornost. Bella je důležitější než já. Ona bude pro mě vždy na prvním místě. Už jsem přestal počítat dny a noci, které se vystřídaly za oknem. Přemýšlel jsem co bych bez ní dělal. Neuměl bych bez ní žít. Nesmí mi odejít. Je a vždy pro mě bude tím nejcennějším, vším co mám.

Kolem zavládlo podivné ticho. Bellino srdce občas vynechalo pár úderů a pak se začala dusit. Z pusy ji začal vytékat drobný pramínek krve.
„Carlisle!'' Co se to děje!? Začínal jsem panikařit.
„No tak Carlisle!'' konečně se objevil ve dveřích. Dlouho nic neříkal, byl jsem zoufalý.
„Nejspíš jí žebro propíchlo plíci. Do nemocnice to asi nestihneme. Musíš to udělat Edwarde! Už to odkládáš dost dlouho.'' Nedokázal jsem se pohnout ani nic říct. Jen jsem na ni mlčky hleděl. Jeho hlas zněl jakoby z velké dálky.
„Edwarde! Udělej to. Ona umírá!'' Poslední dvě slova mě nejspíš přesvědčila. Ona si to přála! Musel jsem si to stále opakovat. Přišel jsem k jejímu tělu. Byla tak křehká, nechtěl jsem jí zkazit život a už vůbec ne kvůli mně. Ale ona si to přála! Klekl jsem si k ní a zvedl její bezvládnou ruku. Vůně její krve mě praštila do nosu. Víc než kdy před tím jsem děkoval za její neobvyklou schopnost. Chce proměnu! Chce to! Pomalu jsem se přibližoval k jejímu zápěstí. Každá další vteřina jí způsobovala větší a větší bolest. Věděl jsem, že když to udělám, způsobím ji bolest stokrát, tisíckrát horší než je tahle, ale budeme spolu navěky. Bude žít.

Ještě chvíli jsem se díval na její poslední spánek a hladil ji po teplé kůži. V ten moment ze sebe vydala bolestný sten a já se zakousl. Moje zuby pronikly její křehkou kůží docela snadno. Neměl jsem problém přestat. Ještě několikrát jsem vpustil jed do jejího těla a pak mi nezbývalo nic, než čekat. Bolelo mě sledovat její drobné tělo, jak se svíjí v mučivých křečích a brání se upířímu jedu. Nemohl jsem se dívat na to, jak trpí, ale nemohl, nechtěl jsem ji nechat samotnou. Jed pomalu prostupoval celým jejím tělem a pak začal působit naplno.

Bellin pohled:

Na chvíli jsem se probudila. Chtěla jsem se otočit za Edwardovým sametovým hlasem, ale to jsem zřejmě neměla dělat. Něco se stalo. Ucítila jsem bodavou bolest ve své hrudi. Nemohla jsem se nadechnout a v puse se mi hromadila krev. Ale ta bolest. Pořád se stupňovala. Nemohla jsem křičet, nemohla jsem se hýbat, nemohla jsem nic. Slyšela jsem dva hlasy, ale nerozuměla jsem jim. Bolest mi postupně mazala další a další vzpomínky. Nevěděla jsem za co musím tak strašně trpět.

Něco příjemně studeného mě hladilo po rozpálené kůži. Ten dotek mi připadal tak známý. Postupně uvolňoval napjetí v mém těle a vyvolával pocit bezpečí. Má ústa povolila pevný stisk a vydral se z nich zoufalý výkřik bolesti. V ten moment mě začalo pálit zápěstí. Myslela jsem si, že mi snad hoří ruka. Ta spalující bolest přiměla mé myšlenky k pochodu. Snažila jsem si vzpomenout kdo jsem, co tady dělám a proč tak strašně trpím. Až když se oheň postupně začal rozšiřovat do celého těla, vzpomněla jsem si. Jacob! Alice! Carlisle! Edward! Vlkodlak! Upíři! Jed! Jed? Edward mi přece přísahal. Umírala jsem a on mě přeměnil. Konečně budu jako on. Žádné zábrany, žádná opatrnost, žádná pravidla. Jenom já a má nová rodina.

Před očima se mi míhaly vzpomínky na všechny chvíle strávené v Edwardově přítomnosti. Na všechny nákupy s Alicí a Rosali a na Emmettovy vtípky. Vzpomínky se míhaly jedna za druhou v takovém tempu, až se z nich stala jedna rozmazaná šmouha.

Bolest se začala znova stupňovat. Vrátila mě zpět do reality. Teď už mi hořelo celé tělo. Znovu mě ovládla nesnesitelná křeč. Cítila jsem jak se mé tělo kroutí v mučivých bolestech. Teď jsem dokázala vnímat jen oheň, který se postupně stahoval do srdce. Nevím jak dlouho to trvalo. Jestli hodiny, dny nebo snad měsíce. Bolest se v pravidelných intervalech zvětšovala. Myslela jsem, že už to snad nikdy neskončí, když se konečně něco stalo. Cítila jsem, jak mé tělo chladne. V pokoji pode mnou se začaly ozývat nervózní kroky, vlastně všechno jsem vnímala jinak, lépe. Dokonce i oheň v mé hrudi se snad ještě stokrát zhoršil. Byla jsem si jistá, že to mé srdce nevydrží. Vynechávalo čím dál víc úderů, až s přívalem nesnesitelné bolesti bouchlo naposled.

Dusila jsem v sobě křik, který se mi každou vteřinu dral na jazyk. Přála jsem si, aby to už skončilo, i když kvůli Edwardovi bych to podstoupila klidně znovu. Myslela jsem na něj. Každý kousek mé mysli se snažil vybavit si jeho tvář, jeho hlas, všechny moje vzpomínky na něj. V ten moment jsem pocítila další změnu. Změnu, na kterou jsem tak dlouho čekala. Bolest začala ustupovat. Mizela pomalu a postupně se uvolňovalo i celé mé tělo.

„Bello? Bello řekni něco!'' ozval se Edwardův hlas. Uslyšela jsem několik nohou jak se snaží vyběhnout schody a pak se zastavit mezi dveřmi. Nemohla jsem mu odpovědět, i když jsem chtěla. Bolest ještě nezmizela.
„Je krásná...'' poznala jsem Alicin hlas. „... už se těším, až spolu zase vyrazíme na nákupy.''
„Alice! Nevíme jak přeměnu snese. Nemůžeš počítat s tím, že hned půjdete nakupovat.'' Carlisleův hlas zněl opět klidně a vyrovnaně. Dokonce mi připadalo, jakoby se smál.
„Alice, jak dlouho to ještě bude trvat?'' Teď promluvila starostlivá Esme.
„Ani ne hodinu'' řekla Alice a odtančila z místnosti. Nastala chvíle dlouhého ticha, během ní jsem si uvědomila další, pro mě zatím neznámé změny. Slyšela jsem každý pohyb venku a cítila spoustu nových vůní. Vůní tak sladkých a tak lákavých. Teď jsem se však chtěla soustředit jen na jednu. Vdechovala jsem Edwardovu krásnou vůni a snažila jsem si ji uložit do paměti napořád.

Bolest zmizela a já jsem mohla konečně otevřít oči. Vedle mě seděl Edward. Když se na mě podíval, jeho oči byly úplně černé. Došlo mi, jak dlouho asi u mě seděl a nechodil na lov.
„Bello... jak je ti?'' jeho hlas byl plný strachu, ale i úlevy.
„Celkem fajn, ale ty nevypadáš zrovna nejlíp!'' Chtěla jsem ho přesvědčit, aby se konečně přestal bát. Vykouzlila jsem tedy ten nejkrásnější úsměv jakého jsem byla momentálně schopná. Asi to zabralo.
„Já to přežiju'' odvětil s úsměvem na rtech. Neudržela jsem se a padla mu kolem krku. Ale ani tento vzácný okamžik nám nevydržel dlouho. Alice. Přiřítila se do pokoje jak tornádo a vrhla se na mě.
„Ach Bello. Je mi to tak strašně líto...'' vůbec jsem netušila o čem mluví. „...přišla jsem pozdě, ale hlavně že... že si tady'' usmála se.
„Alice o čem to...''
„Co takhle jet na nákupy? Strašně ses změnila, bude to chtít nové oblečení, vyměnit barvy.''
„Alice!'' zavrčel na ni tiše Edward.
„Jej... asi chcete soukromí. No nic, nebudu teda rušit. Tak asi zítra Belo?'' mrkla na nás a znovu odtančila z místnosti. Schoulila jsem se v Edwardově náruči. Na přeměnu jsem téměř zapomněla.
„Proč se ti omlouvala? Za co?“ Podívala jsem se na něj. V jeho výrazu šlo poznat, že se snaží číst mé myšlenky. Po chvilce to zřejmě vzdal.
„Tak to netuším.'' Zřejmě se spokojil s mou odpovědí a přitiskl si mě blíž k sobě.
„Jsem tak rád, že jsem tě neztratil'' políbil mě do vlasů. Kdybych byla ještě člověk, nejspíš by mi ve svém obětí zlámal kosti. Všechny zábrany mezi námi ale byly pryč.
„To já taky Edwarde''
„Co takhle vyrazit si na první společný lov?'' usmál se na mě s potěšeným výrazem.
„Proč ne'' nečekala jsem na něj a vyběhla z pokoje

Autor: aAnGeLl, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sunrise (svítání) - 3.proměna: