Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sunrise (svítání) - 12.nový život

11.09.2009 (18:00) • aAnGeLl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1406×

12.NOVÝ ŽIVOT:

Edwardův pohled:

Bella seděla uprostřed malé mýtinky. Jemný větřík si pohrával s jejími dlouhými vlasy a slunce se jí odráželo od bledé kůže. Po malých doušcích vdechovala okolní vůně a krásně se usmívala. Koukala na mě svýma zlatýma očima broukajíc si nějakou píseň. Tak krásná, skutečná.

Po návratu z Voltery se toho hodně změnilo, hladně kvůli Loganovi. Bella mi vyprávěla, co všechno se tam dělo. Ale já? Nezlobil jsem se ani na něj, ani na Bellu. Chtěl jsem na dobro uzavřít tuhle kapitolu naší existence, nechtěl jsem to rozebírat, ani se k tomu vracet.

Jen jsme tam tak seděli a dívali se jeden na druhého. Snažil jsem si vtisknout si její tvář hluboko do paměti.

,,Vezmeš si mě?‘‘ vyhrkl jsem bez rozmyslu a hned na to se zářivě usmál.

,,Co… cože?‘‘

,,Vezmeš si mě?‘‘ zopakoval jsem znova svou otázku.

,,A ty bys mě ještě chtěl? Po tom všem?‘‘ řekla s hlavou mírně nakloněnou. Vypadala tak roztomile. Její tváře sotva viditelně zrůžověly, nebo se mi to spíš jen zdálo, ale byl jsem rád. Právě ten neodolatelný ruměnec se mi na ní vždy líbil.

,,Jistě. Copak jsem ti neřekl, že mi na tom nezáleží. Miluju tě a vždy budu. Minulost nechme být.‘‘ Znova jsem se na ni usmál a vřele ji políbil.

,,No tak… ano… ano vezmu si tě,‘‘ vypískla nadšeně.

Když jsme asi po hodině přiběhli domů, všichni seděli v obývacím pokoji jako vždy, ale někdo chyběl.

,,Kde je Alice?‘‘ Nikdo mi nemusel odpovídat, protože zrovna proběhla kolem mě. Ani ne za vteřinu byla zpátky a v rukou nesla bílou látku.

,,Alice?‘‘

,,Áá… už jste tady. Bello pojď se mnou. Jdeme šít šaty. V obchodě nemají žádné hezké, ani jedny by ti neslušely.‘‘ jakmile to dořekla, popadla Bellu za ruku a táhla ji za sebou nahoru. Ta se na mě jen smutně usmála a neochotně klopýtala za Alicí. Tak to bude na dlouho.

,,Jdeme,‘‘ prohlásila Rosali a strkala mě z domu.

,,Cože? Kam?‘‘

,,Přece se nechceš ženit v tomhle?‘‘ odpověděla naštvaně. Zřejmě ji popudilo, že o tom nevěděla dřív. Všechna slova se mi zadrhla v krku. Rozhodl jsem se neprotestovat.

Asi po dvou hodinách zbytečného běhání po všemožných obchodech jsem toho začínal mít dost.

,,Rose, co vůbec hledáš? Všechny obleky jsou stejné.‘‘  Rosali se na mě zamračila, ale nepřestávala běhat po obchodě.

,,Mám to,‘‘ zajásala. V rukou držela obyčejné černé sako a kalhoty a bílou košili se zlatavou kravatou.

,,Půjde vám k očím,‘‘ zamávala mi kravatou před obličejem a usmála se.

,,Vyzkoušej si ho,‘‘ řekla, ještě než jsem začal protestovat a vrazila mi oblek do rukou. Nevím kolik obleků jsem si za dnešní den vyzkoušel, ale tenhle se mi dokonce líbil a perfektně seděl.

,,Tak co?‘‘ Vyšel jsem z kabinky.

,,Krása,‘‘ vydechla zasněně. Teď už snad konečně pojedeme domů. Vyšel jsem z obchodu a zamířil si to k autu.

,,Pojedeme?‘‘ otočil jsem se na Rosali.

,,Ty jeď, já mám ještě sraz s Alicí,‘‘ mrkla na mě, otočila se na podpatku a zmizela.

Bellin pohled:

S Alicí to bylo k nevydržení, ostatně jako vždy. Musela jsem si stále opakovat, že jde o naši svatbu, abych se nesebrala a neutekla co nejdál od té bílé látky a od Alice. Ale když skončila, sotva jsem popadala dech. Ještě že už nemusím dýchat. Bílozlatavé šaty se leskly v záři slunce a po pokoji tančili drobná světýlka. Vzpomněla jsem si na den, kdy mě Edward poprvé požádal o ruku. Po jeho pokoji tančila podobná světýlka vrhané svíčkami. Stejně jako tehdy mě i teď zaplavila vlna štěstí.

Stála jsem bez pohnutí zírajíc na své krásné šaty. Jejich hustá nabíraná sukně mě obklopovala v širokém kruhu. Její stříbřitěbíla barva mě ujistila v tom, že se opravdu vdávám. Korzetový vršek šatů měl zlatavou barvu. Na posteli ležel dlouhý závoj s bílou růží. Musím uznat, že i ta se Alici povedla. Vypadala jako živá a ne jako by byla ušitá z obyčejné látky. Celé šaty bez krajek a vzorů vypadaly tak nějak jednoduše a přitom byly tak nádherné.

,,Alice, děkuju, jsou překrásné,‘‘ vysoukala jsem ze sebe a odejmula ji.

,,Neděkuj, Bello, to je přece samozřejmost,‘‘ zašvitořila mi vesele do ucha a vyprostila se z mého sevření. Na malou chvíli se zakoukala do prázdna a pak začala rychle sbírat všechny zbytky látek.

,,Měla bys ty šaty sundat. Přece nechceš, aby je Edward viděl ještě před svatbou,‘‘ usmála se a odtančila z pokoje. Šaty jsem bezpečně uložila do skříně. Sotva jsem zavřela dveře  přiřítil se do pokoje Edward.

,,Ahoj, lásko, tak co? Jak jsi na tom s šatami?‘‘

,,Skvěle, však uvidíš.‘‘

,,Já to snad ani nevydržím. Týden je dlouhá doba. Co když mi zase utečeš,‘‘ řekl s obavami v hlase.

,,Nikdy,‘‘ ujistila jsem ho svými polibky.

,,Jedu za Rosali do města. Mějte se, hrdličky,‘‘ objevila se Alice mezi dveřmi a tajemně se usmála. Pak jen mávla rukou a byla zase pryč.

Musím uznat, že tak dlouho Alice  s Rose ještě nenakupovaly. Když se vrátily, obtěžkané několika taškami, měli na tvářích široký úsměv. Zřejmě byly spokojené s úlovky. Dvě tašky odnesla Alice do svého pokoje a zbylých šest nechala v obývacím pokoji.

,,Tááák,‘‘ vydechla Alice, když se konečně posadila.

,,Koupili jsme něco na výzdobu,‘‘ ukázala na tašky ležící uprostřed místnosti.

,,Myslím, že svatba by mohla být tady, jak jsme plánovali… ehm poprvé,‘‘ pokračovala trochu miň nadšeně.

,,Jistě, to bude skvělé,‘‘ podpořila jsem ji. Alice se na mě nejistě usmála a pomalu odcházela z místnosti. Přitom si polohlasně, spíš pro sebe mumlala a kontrolovala svůj nákup.

Tentokrát mi raději dovolila pomáhat s přípravou výzdoby. No spíš pomáhali všichni i když Emmett  většinu toho času stál se založenýma rukama a rozdával rozkazy.

,,Edwarde, stejně tě  nechápu, proč se do toho manželství tak ženeš. Si přece táák mladý a znáte se táák krátkou dobu,‘‘ vyprskl Emmet ze sebe mezi dalším svým záchvatem nicnedělání.

,,Zato ty si jen nejmíň dvacetkrát ženatý, Emmette,‘‘ odpověděl mu Edward s neproniknutelnou maskou na tváři.

,,Hochu, chtěl jsem si to nechat pro sebe, ale budiž,‘‘ vysoukal ze sebe Emm a ztišil hlas, tak že ho stejně slyšel celý dům.

,,Rosali mě totiž donutila. Víš, vyhrožovala, že mi utrhne hlavu, nebo i něco mnohem důležitějšího. Jen se na ni podívej, jakou já mám proti ní šanci. Žádnou.‘‘ Edwardovi mírně zacukaly koutky, jak přemáhal smích. Podívala jsem se na Rose. Stála mezi dveřmi, ruce bojovně překřížené a z očí ji sršely blesky.

,,Proč zrovna já musím mít za manžela takové pako. Co jsem komu udělala?‘‘ Přeběhla místnost, popadla Emmetta za ruku a táhla ho za sebou do pokoje. Než zmizela za rohem, otočila se a vesele na mě mrkla. Potom znovu nasadila naštvaný výraz a dál pokračovala v cestě.

Pak na Emmetta ještě dlouho křičela a pak se dlouho usmiřovali, až jsme museli vypadnout z domu.

Znova je tady můj svatební den. Snad konečně budu Cullenová, Edwardova žena na věčnost. Musím říct, pokud to teda je ještě možné, výzdoba byla snad ještě hezčí než poprvé. Možná proto, že se zapojila celá rodina. Za domem stál opět stan, ale tentokrát mnohem větší. Vevnitř bylo něco kolem padesáti židlí. Pozvali jsme totiž i Jakoba se smečkou. Bílé růže se zlatými stužkami dokonale ladily s mými  šaty. Nevím jak se tam vzalo, ale za stanem se choulilo menší jezírko plné leknínů. Podle malé plastové ropuchy jsem usoudila, že to nejspíš bude Emmettova práce. Okolní vzduch byl provoněný vůní květin. Alice s Jasperem byli sladění do modra, Rosali s Emmettem do červena a Carlisle s Esme do zelena. Všichni vypadali naprosto dokonale, ostatně jako vždy. A i všechno kolem bylo prostě dokonalé.

Oblékla jsem si své krásné svatební šaty a čekala na Alici. Ta přišla během několika minutu a hned se začala přehrabovat ve šminkách. Měl v plánu mě nalíčit a učesat. Do obřadu zbývalo asi ještě pět hodin, ale pro Alici pravý čas začít. Jak ji znám, bude mě tady mučit nejmíň tři hodiny. A opravdu. Za nekonečné čtyři hodiny jsem uslyšela to vytoužené slovíčko.

,,Hotovo,‘‘ prohlásila hrdě Alice a tvářila se spokojeně. Podívala jsem se do zrcadla. Vlasy jsem měla vyčesané do pevného uzlu, do kterého byla vpletená bílá růže se závojem. Rty jsem měla natřené na můj vkus křiklavě rudou rtěnkou a oči orámované černou tužkou se zlatavými stíny. Na řasách jsem cítila pořádnou vrstvu řasenky. Na krku se mi leskl náhrdelník s drobných perliček. Náušnice byly rovněž s perel a několik jich bylo vpletených i ve vlasech. Nebyla jsem schopná slova. Výsledek byl opravdu nádherný. Obula jsem si boty na příšerně vysokém podpatku a děkovala bohu za alespoň trochu zlepšenou rovnováhu. Dnes byl opravdu překrásný den, nepršelo a obloha slibovala i možnost, že uvidíme slunce. No jo, přece jen máme v rodině jasnovidku.

Postavila jsem se ke dveřím. Tam už na mě čekal Carlisle, který mě měl dovést k oltáři. Při pohledu na něj mě bodlo u mého mrtvého srdce. Teď tady měl stát Charlie, jenže s ním jsem se neviděla už sedm let a s mámou také. Chybí mi, moc, ale takhle je to lepší. Pevně jsem semkla víčka, abych z hlavy zaplašila ty chmurné myšlenky a usmála se na Carlislela.

,,Můžeme?‘‘ opětoval mi usměv a nabídl mi rámě.

,,Ano.‘‘ Naposledy jsem se zhluboka nadechla a vyrazila vstříc novému životu.

Autor: aAnGeLl, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sunrise (svítání) - 12.nový život: