Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Substitution - 3. kapitola

08.05.2013 (07:45) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 1774×

3. kapitola – Škola

(pohled Belly)

Renesmee, nebo spíš Nessie, jak jí všichni říkali, byla ten večer vcelku unavená. Moc jsem se jí nedivila, byla to jen poloupírka a měla za sebou náročnou cestu. Nevyptávala jsem se, aby to nebylo nápadné, ale z toho, co jsem měla tu možnost vyslechnout, jsem pochopila, že byla se svými přáteli snad až někde v nějakém kanadském městě, kam jeli za zábavou. Výlet se asi vydařil vzhledem k tomu, jak spokojeně se tvářila.

„Dobrou, Beth,“ usmála se jízlivě, než se odebrala na kutě.

„Hezké sny,“ odvětila jsem klidně a sledovala její překvapený výraz. Naštěstí už potom nic neřekla a odešla k sobě.

„No vidíš, tohle je správný přístup,“ usmála se Esmé.

„A ne jen samé hádky,“ přidala se Alice a uvelebila se ve křesle naproti mně.

„Tak si tak říkám, co za tím je,“ zauvažovala Rosalie a natáhla se na pohovku. Esmé nad námi stála jako stráž.

„Co by za tím mělo být?“ nadzvedla jsem obočí.

„Není v tom nějaká další bouda, jak té malé ublížit?“ přimhouřila oči ta namyšlená blondýna.

„Nemám v úmyslu Renesmee ubližovat,“ zavrtěla jsem hlavou. Rosalie mi nevěřila, bylo to na ní vidět. To mě znovu nutilo zamyslet se nad tím, co si asi Beth s Nessie provedly.

„No tak, děvčata, nechte Beth být, snaží se jenom napravit jejich vztahy,“ zastala se mě Esmé a já jí věnovala vděčný úsměv. Potom jsem vstala.

„Kam jdeš?“ zajímala se Alice.

„Nahoru, chci si číst. Dobrou noc,“ popřála jsem jim a vydala se po schodech do Bethina pokoje.

„Je divná,“ zamručela Rose potom, co jsem odešla.

Četla jsem si celou noc. K ránu jsem zaznamenala mužské hlasy z přízemí. To se asi Emmett, Carlisle a Jasper vrátili z lovu.

Kolem sedmé ráno jsem se převlékla do oblečení, které mi přišlo vhodné do školy. Už jsem tam nechodila nějakou dobu, nebyla jsem si jistá, co se tudíž do školy nosí a proto jsem si vzala obyčejnou bílou sukni ke kolenům, modrou blůzu s přiměřeným výstřihem a modré balerínky. Byla jsem celkem spokojená, když jsem vyšla z pokoje a neuslyšela od Alice, kterou jsem potkala na chodbě, žádná slova kritiky.

„A kabelka?“ nadzvedla obočí.

„Málem bych zapomněla,“ přikývla jsem a vrátila se pro bílou kabelku. Nad tím Alice jen zakroutila hlavou, ale nic na to neřekla.

Dole už čekal Jasper, Rosalie s Emmettem přišli až po nás s Alicí.

„Jedem mým zlatíčkem?“ zeptal se Emmett s nadějí v hlase.

„A co nám zbývá?“ povzdechla si Rose a políbila ho. Nemohla jsem si pomoct, musela jsem  je sledovat. Ve Volteře nebylo moc místa pro projevování emocí. I manželé se k sobě chovali chladně a s odstupem. Tihle dva… byli přesný opak.

Pak jsem se podívala na Alici a Jaspera. Ti dva nedávali svoji lásku tak moc najevo jako Rosalie s Emmettem, ale stačilo mi podívat se na ně. To, jak hledí jeden na druhého. V jejich očích bylo tolik lásky, že se mi z toho málem zatočila hlava. Oni nepotřebovali slova, mohli si to říct jinak.

„Beth, hodláš si tu dál hrát na ledovou sochu nebo vyrazíme?“ otočila se na mě naštvaně Alice. Trhla jsem sebou a vyrazila za nimi do garáže. Tam jsem vyskočila na obrovský jeep a Emmett nastartoval. U školy jsme byli během pěti minut.

Téměř se mi ulevilo, když na mě nikdo nečekal a všichni vyrazili na své hodiny. Mohla jsem si tak bezpečně vytáhnout z kabelky plánek školy a rozvrh hodin, který jsem ráno našla v pracovním stole, což bylo mé jediné štěstí.

Díky tomu jsem zjistila, že moje první hodila je španělština v budově C, učebna číslo 111. Podívala jsem se ještě do plánku, rychle se zorientovala a vyrazila. Doufala jsem, že projdu nepozorována, ale cestou se ke mně přidala nějaká dívka.

„Beth, ráda tě zase vidím, co že jsi tu tak dlouho nebyla?“ zeptala se.

„Já… potřebovala jsem si vyčistit hlavu,“ odpověděla jsem váhavě.

„Další hádky s Edwardem a sourozenci?“ nadzvedla obočí.

„Já, no…“

„Ne, nic neříkej, to je dobrý,“ mávla nad tím rukou. „Umím si to představit.“

„Jessico, už zase strkáš nos do něčeho, do čeho ti vůbec nic není?“ ozvalo se za námi. Přidal se k nám nějaký chlapec, mohlo mu být tak osmnáct, devatenáct maximálně.

„Drž klapačku, Mikeu,“ vyplázla na něj Jessica jazyk.

„Neboj, Beth, já tě nedám,“ ujistil mě Mike a poplácal mě po rameni. To mě dost překvapilo. Lidé se od nás většinou instinktivně drželi dál, ale tihle… tihle dva ne. Možná že to byli Bethiny přátelé. Rozhodně to vypadalo, že s nimi vychází lépe, než s vlastní rodinou.

„Děkuju, Mikeu,“ usmála jsem se a Jessica vyplázla jazyk i na mě. Čekala jsem, kdy se odpojí, ale nakonec jsem zjistila, že měli španělštinu tak jako já. Třída už byla naštěstí plná a mně bylo tudíž jasné, že musím sedět s Jessicou, která vyrazila k poslední prázdné lavice ve třídě. Mike si sedl před nás.

Potom se ještě otočil a začal se o něčem bavit s Jessicou. Moc jsem se nechytala, tak jsem se raději jenom usmívala a občas něco zabručela. Ulevilo se mi, když do třídy vešel profesor.

Profesor byl zvláštní. Nebo alespoň já si takhle středoškolského profesora rozhodně nepředstavovala. Byl to vysoký, svalnatý a pohledný indián.

„Dobré ráno, třído. Takže zaprvé, opravil jsem vám vaše slohové práce a musím říct – žádná sláva,“ začal a sjel nás pohledem. Všimla jsem si, že u mě se na chviličku zastavil, ale nepovažovala jsem to za nic důležitého. My upíři se zdáme lidem přece pohlední, ne?

Potom začal přecházet po třídě a rozdávat nám je. Když přišel ke mně, zastavil se a řekl: „Slečno Brandonová, vy jste mě opravdu zklamala. Velice jste se zhoršila. Stavte se za mnou po vyučování, musíme si promluvit o vašem prospěchu.“

„Dobře, pane profesore,“ zamumlala jsem a podívala se na práci, kterou mi podával. Bylo to zvláštní. Upíři mají dobrou paměť, Beth by stačilo přečíst si látku v sešitě nebo v učebnici jednou. To vůbec nestudovala? Já ve Volteře nedělala nic jiného…

„Z toho si nic nedělej,“ utěšovala mě Jessica.

„Příště to bude lepší,“ ujistila jsem ji a ona si mě pochybovačně změřila.

Jak ale den pokračoval, zjistila jsem, že španělština není jediný předmět, ze kterého mám špatné známky. Moje sestra snad nemohla dávat pozor ani ve škole, jinak si to neumím vysvětlit. Když došlo na oběd, měla jsem na kontě už tři pětky.

„Sedíš s námi?“ ptal se Mike, když jsme mířili do jídelny.

„Já nevím… možná bych si měla sednout s rodinou,“ zaváhala jsem.

„I když je tu Nessie?“ nadzvedla obočí Jessica.

„Ona je ve škole?“ podivila jsem se. Ráno jsem ji neviděla jet s námi ani před námi.

„Dorazila pozdě, jako obvykle. Vlastně se dost divím, že vůbec dorazila,“ vysvětlila mi a ukázala na opačný konec jídelny, kde se právě Nessie oddělovala od nějaké jiné dívky a šla si sednout ke stolu svojí rodiny.

„O důvod víc jít si sednout tam,“ zamračila jsem se.

„Zajímalo by mě, kdy už ty vaše věčné souboje o Edwarda skončí,“ ušklíbl se Mike. Nevím, jak to myslel. Možná si lidé v téhle škole mysleli, že se ho obě snažíme získat. Nessie k němu měla blízko, byl to přece její otec. A Beth byla jeho žena.

„Brzy,“ přikývla jsem a vyrazila k nim.

„Smím si přisednout?“ zeptala jsem se Alice.

„Dost se divím, že jsi nezůstala u té svojí party,“ divila se.

„Nemám na ně dnes náladu,“ pokrčila jsem rameny a začala poslušně přežvykovat plátek pizzy. Kvůli Arovi jsem musela jíst jídlo mnohem častěji, tohle mě nezabilo, ale Emmett si mě pobaveně změřil.

„Dobrovolně to jíš, Beth? Nestalo se ti nic? Nejsi nemocná?“ ušklíbl se.

„Nevím o ničem,“ odtušila jsem. Nessie si mě změřila pohledem.

„A co že jsi nás ani nepomlouvala jako jindy?“ zašklebila se.

„Jak už jsem řekla, nemám na ně náladu,“ zopakovala jsem důrazněji a potom dodala: „Dneska s vámi domů nejedu, zůstávám tu déle. Profesor Black si se mnou chce promluvit o mém prospěchu.“

„To není žádné překvapení,“ uchechtl se Jasper. Alice se zamračila.

„Jak se dostaneš domů?“ usmála se jízlivě Rosalie. „Když tu nemáš žádné auto.“

„Projdu se.“ Po téhle větě si mě všichni měřili pohledem.

„To chci vidět,“ vyprskl Emmett.

„Ráda se projdu,“ trvala jsem si na svém a pak se podívala na hodinky. „Bude zvonit, uvidíme se večer.“ Potom jsem vstala, odnesla vyhodit zbytek oběda a vyrazila na další hodiny.

Po škole jsem potom znovu vytáhla plánek školy a vyhledala kabinet profesora Blacka, který trval na tom, že si se mnou promluví o mém zhoršujícím se prospěchu. Neměla jsem nic proti, chystala jsem se zlepšit. I kdybych nechtěla, tak nebudu schopná nadále psát tak příšerné slohy, jako psávala Annabeth.

Došla jsem ke kabinetu číslo 317 v budově A a zaklepala.

„Dále,“ ozvalo se zevnitř. Schovala jsem plánek a vešla. Kabinet byl pouze profesora Blacka. Dalo se to odvodit z pouze jednoho pracovního stolu a počítače. Přesto byla místnost dost velká a prostorná. Byla tu pohovka, stůl, dvě křesla a lednice. Z velkého okna byl krásný výhled na školní pozemky.

Profesora Blacka jsem ale nikde neviděla. Slyšela jsem sice jeho tlukot srdce, ale byl rychlejší a tišší než u normálních lidí. Vešla jsem dál a zmateně se rozhlédla.

„Profesore?“

Vtom se zabouchly dveře. Lekla jsem se a otočila se.

„Už jsem si myslel, že nepřijdeš,“ řekl profesor, zamkl a přistoupil ke mně.

„Co to –“

Šanci dopovědět to už jsem nedostala. Profesor se ke mně sklonil, přitáhl si mě k sobě a začal mě vášnivě líbat.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Substitution - 3. kapitola: