Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stupeň od věčnosti 1. kapitola

09.05.2010 (20:15) • LuCcKa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 935×

Prolog

Je začátek školního roku a do střední školy ve Forks se hrnuly davy lidí. Jako úplně poslední přijelo krásně nablýskané, stříbrné Volvo a z něj vystoupilo 5 čarovně krásných lidí. Všichni okolo se doslova otáčeli a ohlíželi se. O chvilku později, na druhém konci parkoviště zaparkoval starý, červený náklaďáček a za doprovodu vrzání z něj vystoupila dívka. Když její noha dopadla na chodník, všichni ti krásní lidé se po ní jako na povel otočili, všichni zůstali stát, až na jednoho, který šel rychlým krokem přímo k ní. Všichni okolo si mohli ukroutit krky, aby jim nic neušlo.

1. kapitola

Bella

Včera večer jsem se až nerada rozloučila s Edwardem s tím, že se uvidíme ráno ve škole.

Když jsem ráno vstala, už jsem se nemohla dočkat, až budu zase s ním. Rychle jsem šla do koupelny, trošku se zkulturnila, seběhla dolů a nasnídala se.

Když jsem dorazila do školy, zaparkovala jsem na 1. volném místě, co jsem uviděla. Ihned, jak jsem uviděla Edwarda, tak sem rychle vypnula motor a otevřela jsem dveře. Jakmile dopadla moje noha na chodník, Edward se ke mně začal přibližovat. Všichni se na něj koukali, jako by chtěli vidět něco vzrušujícího, až jsem málem začala žárlit.

Když byl u mě, začal mi povídat ty jeho sladké řeči: „Už jsem se tě nemohl dočkat,“ a podobně. Po chvilce (a že to byla dlouhá chvilka) mě objal a začal líbat. Já mu to i s úroky oplácela.

Když mi začal docházet kyslík, Edward položil svojí hlavu na mé čelo a zašeptal jednoduchou a mě známou větu „Miluji tě,“ která vždy mé srdce rozbuší, jako bych běžela maratón.

Stále jsme se drželi v obětí a nehodlali se pouštět. Když se vedle nás najednou objevila Alice, dokonale jsme jí ze začátku ignorovali.

Po chvilce si ale odkašlala a řekla: „Nechci vás rušit, ale jestli vám to nevadí, tak za 3,2,1…zvoní!"

A celým pozemkem školy se rozlehl ohlušující zvuk otravného zvonku.

Ač neradi, museli jsme se přesunout do třídy Chemie, kde začalo naše dnešní vyučování. Edward byl tak hodný, že u všech učitelů domluvil, abychom seděli spolu v lavici. A mě by se to určitě nepovedlo.

„Začátek dalšího nudnýho dopoledne,“ řekla jsem sarkasticky. I na Edwardovi bylo znát, že ho to nebaví. Je ale fakt, že strávit X let jenom na střední, to by nebavilo nikoho, pokud by se musel pořád učit. I když, je pravda, on se vlastně učit nemusí a to mu závidím.

„Proč zrovna Chemii musíme mít jako první hodinu? Lepší by byla třeba Biologie nebo Angličtina. Ty mě baví a umím to.“ Postěžovala jsem si mu. On se ale zatvářil, jako že ho žádný předmět nebaví. Jediná výhoda v Biologii a Angličtině je, že si můžeme aspoň trochu povídat, to na nás učitelé tolik nekoukají a nechaj nás volně pracovat.

Do třídy jsme dorazili značně pozdě. Když jsme procházeli před lavicema, všichni na nás koukali, jako bychom právě prošli zdí nebo by nás přinesli marťani. Pro jistotu jsem se ohlédla, ale všechno bylo v pořádku. Dveře se pomalu zavíraly.

Rozhlédla jsem se po třídě a zjistila jsem, že všechna místa vzadu jsou naneštěstí už zabraná. Se zděšením jsem se podívala na jedinou volnou lavici před katedrou. Učitel se potěšeně usmíval. S provokativní úsměvem ukázal na jedinou volnou lavici a dodal „Vidím, že jediné volné místo je přímo přede mnou.“ Když viděl, že nehodláme do lavice dobrovolně jít, ještě dodal „Posaďte se.“ Celou dobu na nás spolužáci koukali, jak na vyoraný myši, a tak se Edward raději odebral k lavici a já za ním.

Potichu jsem zakňučela, k mému neštěstí to slyšel i učitel, ještě víc se usmál a podíval se na mě pohledem, který říkal, že si nás bude pečlivě hlídat. Edward se naopak na něj podíval zle a chytil mě ochranitelsky za ruku. Sice jsem to nechápala, ale vůbec mi to nevadilo.

Když se učitel otočil na třídu se slovy „Budeme se muset seznámit…” já jsem mu nevěnovala pozornost a nechápavě jsem se otočila k Edwardovi, který mne stále držel za ruku.

„Po hodině.” Odpověděl a já jsem se mu na chvíli zadívala do očí. On ale pozoroval učitele a tak jsem neměla jinou možnost, než ho začít také poslouchat.

Jakmile zazvonilo, Edward sbalil oběma všechny věci a vyšel ze třídy. Když jsem vyšla za ním, chytil mě kolem pasu a vytáhl mě ven z budovy. Ihned, jak jsme vyšli z pozemku školy a nikdo nikde nebyl, vzal mě do náruče a běžel se mnou asi 2 minuty lesem. Nechápala jsem to, nic mi neřekl, jako nic v dnešním dopoledni.

Pak zastavil. Zadíval se hluboko do mých zmatených očí a po chvilce řekl “Já vím, že jsi velice zmatená, ale musel jsem tě sem odvést. Dávej si na toho učitele pozor.. Nebo, bude lepší, když já od tebe nebudu odcházet ani na krok.” Nakrčila jsem čelo, poněvadž jsem to stále nechápala. “Proč?”

„Bude lepší, když to vědět nebudeš.”

„Edwarde, prosím, řekni mi to. Proč si na něj mám dávat pozor?”

Autor: LuCcKa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stupeň od věčnosti 1. kapitola: