Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stůj, nebo střelím! - Prolog

07.09.2012 (20:30) • Krist • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 1584×

Crr… Crr… vyřvával a poskakoval budík ve tvaru spongeboba na nočním stolku vedle postele. Ještě ve spánku jsem ho bacila po hlavě a doufala, že konečně ztichne. Neztichnul. Místo toho začal zvonit ještě hlasitěji. To už jsem nevydržela, popadla ho a mrskla s ním o stěnu na druhé straně pokoje. To ho konečně umlčelo.

Spokojeně jsem se zachumlala do deky, až mi koukala jen hlava, a znovu usnula. 

 ...

„Bello. Vstávej.“ Někdo mnou třásl. Znechuceně jsem se otočila na druhý bok a snažila se znova usnout.

„Bello, okamžitě vstávej.“ Už jsem podle hlasu poznala mamku. To ji to vážně baví?

„Mami. Ještě pět minut,“ zkusila jsem usmlouvat aspoň další chvilku v peřinách a otevřela na ni jedno oko. Hm, to nebyl moc dobrý nápad. Její naštvaný výraz mluvil za vše.

„Fajn, už vstávám,“ vzdala jsem se a pomalu se posadila. Podle jejího výrazu, který zjihl, jsem usoudila, že mám na hlavě asi pořádný ptačí hnízdo.

„Za deset minut buď dole na snídani. Víš, že tatínek nemá rád, když musí čekat,“ připomněla mi, i když věděla, že na tohle se nedá zapomenout.

„Neboj,“ ušklíbla jsem se a zapadla do koupelny, kde jsem se rychle osprchovala, učesala a nalíčila.

Jen ve spodním prádle jsem se vrátila do pokoje a u otevřené skříně uvažovala, co si vezmu na sebe. Nakonec to vyhrály černé kalhoty s rozšířenými nohavicemi s bílou téměř průsvitnou košilí. Doladila jsem to černými lodičkami na nízkém podpatku a řetízkem s přívěskem pistole, který je posetý malými diamanty.

 ...

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem s úsměvem osazenstvo jídelny, které se skládalo z mamky, otce a jeho ochranky, jak rád říká dvojici goril v oblecích a slunečních brýlí.

„Jdeš pozdě,“ dostalo se mi odpovědi od otce, který měl na tváři nečitelný výraz. To nám ten den ale hezky začíná. Odevzdaně jsem se koukla na hodiny u stěny.

„Jsou to jen tři minuty,“ povzdechla jsem si a posadila se ke stolu, který byl dlouhý skoro stejně jako celá jídelna. Pohledem jsem zavadila o mamku, která se na mě nesouhlasně mračila.

„Víš, co se mohlo za ty tři minuty stát?“ A je to tu zase. Teď spustí triády o tom, jak jsem mohla být mrtvá, já nebo on. Tuhle písničku jsem slyšela snad už tisíckrát. Tak nemá být šéf zdejší mafie, když chce být v bezpečí.

„Ano, vím. Už jsi mi to říkal. Několikrát.“ Nedokázala jsem si pomoc a odpověděla jsem mu, přestože jsem věděla, že to není zrovna dobrý nápad.

Mezitím co vydýchával mojí drzost, jsem se natáhla přes stůl a nandala si na talíř slaninu s vajíčky. Mňam, tuhle snídani miluju.

„Isabello. To byla pouze řečnická otázka,“ procedil skrz zaťaté zuby, což naznačovalo, že se zlobí, přestože má naprosto kamenný výraz.

„Já vím,“ přikývla jsem rozverně hlavou a vložila do úst první sousto. Moje chuťové buňky zajásaly.

„Isabello. Nerozčiluj mě.“ Zhluboka se nadechl a snažil se uklidnit. Tak já ho rozčiluju? A to jako čím?

„Já rozčiluju tebe?“ Obočí se mi vyšplhalo do půlky čela. Tohle gesto jsem zdědila po něm. Občas to vypadá i děsivě. Teda aspoň v jeho případě.

„Víš, mě už nebaví, jak se mnou zacházíš. Chováš se, jako bych byla jeden z těch tvých pejsků, co tě na slovo poslechnou. Já jsem tvoje dcera a ne poskok.“ Pohledem jsem sklouzla k Jacobovi, který se při mých slovech celý napjal. Nevím, co mě to popadlo, možná pozdější puberta, ale zuřila jsem. Tohle jsem mu za celých sedmnáct let svého života nikdy neřekla. A pravděpodobně už nikdy ani neřeknu, protože dneska vyčerpám veškeré zásoby své odvahy.

„Omluv se,“ vzmohl se po chvíli, kdy mě tiše pozoroval. Jen jsem na něj zírala v němém úžasu. Copak neslyšel, co jsem mu právě řekla?

„Ne,“ vzdorovitě jsem se mu podívala do očí.

„Isabello, nepokoušej mojí trpělivost,“ zavrčel a pěstí ohýbal vidličku, kterou držel v pravé ruce. Stočila jsem pohled k mámě, ale její výraz mluvil za vše. Souhlasí s otcem.

„Přešla mě chuť. Jdu do svého pokoje,“  oznámila jsem jim bez jediného mrknutí oka a aniž bych čekala na jejich svolení jsem odešla. A to jsem si dala jenom jediné sousto. Jsem naštvaná a hladová. Vražedná kombinace.

 ...

Zabouchla jsem za sebou dveře a praštila sebou do postele. Tak tohle ráno se fakt nepovedlo. Ale zase jsem se mu postavila a to je pokrok. Normálně bych stáhla ocas mezi nohy, sklopila uši a vše mu odkývala. Teda, obrazně řečeno žádný ocas samozřejmě nemám.

„Jestli zůstaneš, zničí to tvojí osobnost.“ Prolítla mi hlavou jedna z Peterových vět na rozloučenou, když se stěhoval. Nejspíš měl pravdu. Jak se říká, měla bych změnit rajón.

S touhle myšlenkou jsem vyskočila z postele a přešla k šatníku. Ze dna jsem vylovila obří cestovní tašku, do které jsem začala házet všemožné oblečení. Džíny, trička, šaty, sukně, kostýmek… Pak přišel na řadu šuplík s prádlem, který do tašky vysypala celý. S námahou jsem tašku zapnula a přesunula se k další, která už ale nebyla tak velká. Do té jsem sbalila důležitou elektroniku a nabíječky. Pak jsem k tomu přihodila i pár knížek a sešity ze školy. Taška praskala ve švech. Potom jsem ještě do igelitky nacpala pár párů bot a bylo hotovo.

Hodinu jsem čekala, než jsem měla jistotu, že rodiče odešli a já měla čistý vzduch. Nanosila jsem tašky do auta a ujistila se, že jsem do gpsky naťukala správnou adresu. Na internetu jsem si totiž našla malý postarší domeček s bílou omítkou. Naposledy jsem si prohlídla dům, ve kterém jsem vyrůstala, a pak se rozjela vstříc novému životu. Vyjela jsem vstříc městečku Forks.

Takže... Moje první povídka/kapitola na tomto webu. Nevím, co mi na to řeknete, ale beru jak pochvaly, tak i kritiku. ;)

Autor: Krist (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stůj, nebo střelím! - Prolog: