Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stopy vraha - V. část

09.08.2011 (16:30) • Rock • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 4227×

V. část

Věděla, že nemá šanci. Jeho lidské tělo nedokázalo snést tak velkou ztrátu krve a tolik zranění. Přesto u něj seděla každý den, držela ho za ruku a tichým hlasem ho uklidňovala, povzbuzovala k dalšímu boji.

Carlisle tady byl před chvílí. Zkontroloval všechny životní funkce Iana bez monitorujících přístrojů a pak i s nimi. Ani jednou nepromluvil.

Bella jeho slova totiž slyšet nechtěla. Zezačátku se pokoušel komunikovat, ale po slovech útěchy z jeho strany a křiku a nadávek z té její tu snahu vzdal.

Teď už kolem ní chodil po špičkách a tvářil se profesionálně. Nic víc, nic míň.

S povzdechem stiskla Ianovu ruku a zvedla se na nohy. Začínalo být nápadné, že pořád sedí zavřená v jedné místnosti u svého manžela, aniž by potřebovala jíst nebo pít. Potichu za sebou zavřela dveře jeho pokoje.

Pomalým krokem se vydala nemocniční chodbou dál, až k toaletám. Uvnitř nikdo nebyl, a tak nemusela nic předstírat. Udělala pár kroků k umyvadlům a párkrát zamrkala na svůj odraz v zrcadle. Takhle teď vážně vypadám? ptala se sama sebe. Její bledá kůže svítila do dálky ještě víc. Kruhy pod očima ukazovaly na několikadenní spánkový deficit. Tedy v případě člověka – u upíra to byla jasná známka hladu.

Přestože na lovu nebyla už dost dlouho, nemocniční pachy jí nijak nevadily. Nebo se na ně spíše nedokázala soustředit.

Sehnula se těsně nad umyvadlo a otočila kohoutkem. Z rukou si udělala kalíšek, do kterého nechala vodu natéct. Poté si ji chrstla na obličej. Nemělo to žádný účinek, ale aspoň si pak připadala trochu normálně.

Vodu zastavila a natáhla se pro ubrousky.

Mračila se na automat, když čekala na objednanou kávu. Představa, že ji bude muset vypít, jí nedělala moc dobře, ale co nadělá.

S povzdechem se pro ni sehnula, a když ji pevně uchopila do rukou, otočila se.

Jen díky jejím skvělým reflexům ho, nebo sebe, nepolila. Edward Cullen stál jako socha kousek od ní a tvářil se... jako obvykle. Jen těžko dokázal zamaskovat tu jeho šíleně přehnanou starostlivost a strach. Isabella se ušklíbla.

Kdysi by mu to možná sežrala i s navijákem, dnes ale ne. To on ji opustil a... Ne, nechtěla na to myslet.

„Ahoj,“ zamumlala a oči sklonila ke kelímku.

„Ahoj.“ Čekala, jestli něco dodá, ale on byl ticho. Pomalu zvedla pohled a podívala se na něj. Rentgenoval ji pohledem, jako by se snažil zjistit, na co myslí. Pousmála se, stále to nedokázal.

Otevřel pusu, ale hned ji zase zavřel, jako by si to, co chtěl říct, rozmyslel. A pak to zkusil znovu: „Bello... Je holé bláznovství tady jen tak sedět...“ Když ho spražila nehezkým pohledem, ustoupil a zvedl ruce jako obranu před sebe. „Jen se tím snažím říct, že bys možná měla jít na lov. Během hodinky budeš zpátky... on se do té doby stejně neprobere.“

Odvrátila od něj hlavu a skousla si ret. Věděla, že má pravdu, potřebovala krev, ale bála se ho opustit – i kdyby to měla být jen hodina, jak říkal Edward.

Nakonec ale přikývla a nechala se odvést k němu do auta.

Nejeli dlouho, ale to ticho panující uvnitř vozu bylo nervydrásající.

Byla ráda, když mohla vystoupit na lesní cestě a zhluboka se nadechnout čerstvého vzduchu. Chystala se zrovna rozběhnout, když Edward promluvil: „Mám jít s tebou, nebo chceš být sama?“ Zarazila se. Chtěla být zase sama a mučit se ve svých myšlenkách, nebo bude jeho přítomnost menším zlem?

A tak sklonila hlavu, a aniž by se na něj otočila, zašeptala: „Nechci být sama.“

Ušli pár kroků v tichosti.

„Mrzí mě, co se stalo. Měl jsem líp reagovat, ochránit ho, ale...“

„Nebyla to tvoje chyba,“ povzdechla si. „Mělo mi dojít, že on neodejde, ani když ho o to poprosím. Měl svoji hlavu, byl tvrdohlavější než já...“ Trhaně se nadechla. Víc mluvit nedokázala, místo toho se čelem opřela o Edwardovo rameno a párkrát vzlykla. Proč o něm mluvila v minulém čase? Vždyť on neumřel, ne?!

„Sakra!“ vykřikla, a než se Edward nadál, stála u stromu a pěstmi do něj bušila, díky kterým zůstávaly ve kmeni otisky. Bella si z toho nic nedělala, a kdyby neměl Edward tak dobré reflexy, padající strom by ho jistě zabil.

Chvíli na ni jen vyjeveně zíral a přemýšlel, jak by jí mohl pomoci.

Jenže než stačil udělat cokoli, byla fuč. Nadechl se a ucítil to taky. Severovýchodně se páslo stádo jelenů. Rozběhl se za nimi.

Jen co auto zastavilo na jednom z parkovacích míst, vystoupila. Pohybovala se rychleji než člověk, ale nějak se na to teď nedokázala soustředit. Periferním pohledem celou cestu zpět viděla jeho obličej – nevypadal stejně, jako když pro ni přišel do nemocnice. Teď jeho oči podivně zářily, i když se to zdálo nemožné.

Myslel si snad, že má u mě naději, když Ian umírá? Měla chuť řvát, mlátit všechno a všechny kolem sebe, kdyby jí to pomohlo.

Edward se mezitím přemístil vedle ní. Jako by náhodou se jeho ruka lehce dotkla té její.

„Edwarde!“ napomenula ho a o krok ustoupila. Nic víc neřekla, a tak se nezastavil. Překonal prázdný prostor mezi nimi a tentokrát ji za ruku opravdu chytil, aby mu nemohla utéct.

„Vím, že jsem udělal chybu a ublížil ti. Nechtěl jsem, aby z tebe byl někdo jako já... Snažil jsem se tě jen chránit.“

Její oči kmitaly po okolí - hlavně, aby se nemusela dívat na něj. Cukla rukou k sobě, aby ji pustil, ale bylo jí to k ničemu. „Proč to teď řešíš?“ Bellin hlas hystericky přeskakoval.

„Chci, abys věděla, že... Že pořád máš někoho, o koho se můžeš opřít... I kdyby se Ian už nikdy ne-“

„Mlč! Nic neříkej, jo? Už jsi napáchal dost škody!“ Veškerou svou silou, jakou měla, mu vytrhla svoji ruku a rozběhla se ke dveřím nemocnice. K Ianovi.

Když dorazila do nemocnice, hned u Ianových dveří narazila na Carlislea. Ihned ji naplnil příval strachu, který jí na chvíli zabránil potlačovat svou přirozenost.

„Uklidni se, Bello,“ pronesl Carlisle a konejšivě jí stiskl rameno. „Ian je v pořádku.“ Na chvíli jí spadl kámen ze srdce, ale jakmile zaregistrovala jeho výraz, zbystřila znovu.

„Co se tedy děje?“ zeptala se, nejistá, jestli vůbec chce znát odpověď. Co se tak vážného mohlo stát? Byla pryč přeci jen pár hodin, jeho zdravotní stav se nemohl tak zásadně zhoršit. Navíc - neříkal Carlisle, že je Ian v pořádku?

Může být třeba navždy v kómatu, nebo se z něho stane mrzák, napadlo ji, ale hned se tu myšlenku pokusila zahnat. Bezúspěšně.

„Je to zázrak,“ pronesl Carlisle nadšeně a Bella se trochu uklidnila. „Jeho zranění se začala hojit a vypadá to moc dobře. Zatím nevím jistě, kdy se probudí, ale -“

Bella už ho neposlouchala; rychle vrazila do Ianova pokoje, přímo k jeho posteli. Chytila ho za ruku, a kdyby jí to její upíří podstata dovolovala, rozplakala by se.

„Iane, zlato, slyšíš mě?“ Věděla, že jí neodpoví, přesto doufala, že ji slyší, a dál na něho nepřestala mluvit.

V nemocnici strávila dalších pár dní, když si všimla, že na její slova reaguje. Nebo lépe řečeno - opětuje její stisk ruky.

Bylo to tak slabé, pouhými konečky prstů, že by ho normální smrtelník snad ani nezaznamenal, ale pro ni, která ho cítila, to bylo jako zázrak, i když na ně nikdy nevěřila.

Stiskla mu ruku více, ale ne natolik, aby mu ublížila, a naklonila se k němu.

„Lásko?“ zeptala se nadějně. Chvíli to vypadalo, že se nic nestane. Už si pomalu začínala myslet, že si to celé jen představovala, když se mu najednou lehce zatřepotala víčka a Ian po pár pokusech otevřel oči.

„Ach, Iane,“ vydechla Bella s úlevou a nemohla se vynadívat na svého manžela konečně s otevřenýma očima.

„Bell,“ řekl chraplavě. Vypadal, že se chystá říct ještě něco dalšího, ale Bella ho přerušila rychlým pohybem ke dveřím. „Jdu najít Carlislea, aby tě zkontrolovat.“

Když Carlisle odešel, nepřestávala se Bella usmívat. Nebyla schopna ani Ianovi vynadat za to, jak stupidně se zachoval tehdy v té uličce.

A když se k tomu náhodou dostala, mluvila jen o tom, jaký o něj měla strach. O Edwardovi se rozhodla nezmiňovat, co taky mohla říct?

Ian celou dobu mlčel a jen ji poslouchal.

Bella si nebyla jistá, proč jí neodpovídá, ale vzhledem k dlouhodobému bezvědomí to chápala. Nebo se o to alespoň snažila. Přála si, aby něco řekl - cokoli.

Když však konečně promluvil, proklínala se za svoje přání. V šoku nedokázala nic říct, jen zírala a tiše přihlížela Ianovo slovům: „Chci se stát upírem, Bello.“

Tímhle nám příběh Isabelly a Iana končí. Dále nás čeká už jen epilog s úplným koncem.

IV. část 2/2 --- Epilog

Rock X martisek