Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stopy vraha - I. část

11.04.2011 (20:00) • Rock • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 4972×

I. část

V postraní uličce ležela žena. Tiše naříkala a prosila, aby ji už nechal být. Kolem ní se rozezněl jeho úlisný smích, když se k ní naposledy sklonil a jeho dech ovanul její tvář.

„Neboj se, bude to bolet jen trošku,“ zamumlal a sklonil hlavu ještě níž, dokud jeho rty nepřejely po jejím hrdle. Otevřel ústa a odhalil tak pár bělostných špičáků. Poté se zaleskly v matném světle pouličních lamp a zakously se ženě do krku.

Ani nestačila vykřiknout a byla mrtvá. Její tělo se sesunulo po zdi budovy a dopadlo na kamennou zem.

Muž se zvedl, otřel si stékající krev z koutků úst a stejně jako se objevil, tak i zmizel ve stínu noci.

Další mrtvá mladá žena, další nevysvětlitelná vražda - takhle to vždy končilo, tedy alespoň pro něj. A ostatní. Pro ni to bylo vždy teprve začátkem...

Mladá vyšetřovatelka se sehnula k tělu oběti a potlačila svíravou bolest v hrudi. Tohle byl zrovna ten výjev, který ji už nějakou dobu pronásledoval. Mrtvá těla bez kapky krve, občas pořádně zohavené, aby nešla provést identifikace. Vždy to byly stejné známky i stejný výsledek - odloženo do složky nevyřešené.

Jenže tohle pro ni byla svým způsobem osobní záležitost. Kdo jiný by dokázal zmizet beze stopy, přesně tak, aby nebyly žádné důkazy? A ke všemu ty mrtvoly…

Zhluboka se nadechla a společně se znečištěným vzduchem ulice jí do plic vnikl ten tolik známý pach. Známý a přesto cizí.

Rozhlédla se kolem, jestli náhodou neuvidí něco podezřelého.

Místo toho, pár metrů od těla, uviděla malou černou kabelku. Když vytáhla potřebné doklady, aby zjistila jméno a bydliště, její zrak padl na vizitku jednoho uznávaného lékaře. Lékaře, jehož jméno znala už nějakou dobu.

Nenápadně si vizitku strčila do kapsy svého kabátu a otočila se k jednomu z policistů.

„Jmenuje se Samantha Dawisová. Bylo jí jednadvacet. Někdo by měl zajít za její rodinou. Já jedu do kanceláře,“ řekla kolegovi a podala mu doklady i kabelku.

Počkala, dokud nepřikývl, a potom zamířila ke svému autu. Nikdo ji nesledoval, a tak nikomu nepřišlo divné, když místo do své kanceláře zamířila do nemocnice najít majitele oné vizitky.

Doktor Cullen seděl za svým pracovním stolem a četl složku jednoho ze svých pacientů, když v tom ho vyrušilo zaklepání na dveře. Překvapeně zvedl hlavu. Proč neslyšel bít srdce?

„Dále,“ zamumlal.

Vyšetřovatelka se zhluboka nadechla a vzala za kliku. Netušila, že ji její minulost dožene tak brzy a ona se s nimi bude muset opět setkat. Tohle totiž otevíralo staré rány, které jí způsobovaly nesnesitelnou bolest.

„Dobrý den, doktore Cullene,“ pozdravila doktora formálním hlasem nepodbarveným emocemi. „Jsem Isabella Harissová, vyšetřovatelka z oddělení vražd.“ Upřeně mu hleděla do očí. Přitom vytáhla svůj policejní průkaz a ukázala mu ho.

Carlisle překvapeně otevřel ústa, a aniž by si to uvědomil, vyskočil na nohy. Převrhl židli, ale nevnímal to. „Bello?“

Isabella ignorovala jeho výraz i překvapení a pokračovala dál formálním způsobem.

„Doktore, vyšetřuju vraždy, které se staly tady v okolí. Chtěla jsem se vás zeptat na pár věcí ohledně Samanthy Dawisové,“ odmlčela se, aby se zhluboka nadechla a mohla pokračovat. „Měla u sebe vaši vizitku.“

„Bello, co tady děláš? Jak je možné, že jsi -“

Bella mu nevychovaně skočila do řeči: „Mám pár otázek k případu. Takže,“ začala a přistoupila blíž k němu.

Carlisle byl zmatený situací a tím vším kolem, ale i tak jí pokynul, aby si sedla. Sám pak vrátil svou židli do původního stavu.

„Mohl byste mi poskytnout její zdravotní záznamy?“ zeptala se a schovala průkaz zpátky do kapsy.

Zatřepal hlavou. „Ehm, jistě,“ řekl a zvedl se. „Jsou ve vedlejší místnosti, hned je přinesu.“ S tím opustil kancelář.

V hlavě mu létaly myšlenky jako ve včelím úlu, a přestože se je snažil utišit a vymyslet další postup, nešlo to. Místo toho došel do pokoje, kde byly složky s údaji o pacientech a zcela automaticky našel kartu té mrtvé dívky.

***

Bella nervózně zaklepala na dveře a poté, co jí tiché Dále. Vyzvalo dovnitř, vstoupila. Připadala si stejně, jako když tu byla naposledy. Když ho viděla po té dlouhé době znovu, naprosto stejného jako o jejích osmnáctých narozeninách.

Přeci jen ale bylo něco jinak. Tentokrát tam totiž Carlisle nebyl sám. U stěny nervózně pochodoval mladý muž, a i když k ní byl zády, poznala ho.

„Co tady dělá on?“ Kývla bradou k Edwardovi a nepatrně se zamračila.

„A co tady děláš ty?“ zamumlal Edward upíří rychlostí. Protočila oči a naprosto nezúčastněně mu odpověděla:

„Hledám vraha.“

Carlisle vstal od stolu a přešel mezi ně pro případ, že by si chtěli skočit po krku. A to jakýmkoli způsobem.

„Proč zrovna tady?“ zeptal se Carlisle, a když po něm vrhla nechápavý pohled, dodal: „Mám na mysli proč zrovna tady - v mé kanceláři.“

„Protože oba můžete být tím vrahem. Ani jediná z obětí neměla v sobě kapku krve. Na jejich krku byly dvě malé ranky jako po útoku upíra.“ Když na ni Edward vyvalil oči, nechápavě nakrčila obočí. „Neříkejte, že jste si toho nevšimli? Vždyť se to děje tady v okolí! Přeci nejste tak hloupí, jak teď vypadáte... Obzvlášť ty, Edwarde.“ Bella sladce zamrkala a přešlápla z nohy na nohu.

Chvíli bylo ticho, které přerušil až Carlisle: „Bello, mohli bychom jít k nám a celé to probrat? Vymyslet strategii, jak ho dopadnout.“

Isabella chvíli přemýšlela nad věrohodnou výmluvou, a když jí došlo, že stejně žádná nebude ta pravá, vzdala to a poraženecky svěsila ramena.

„Dobře, jen si doma něco vyřídím. Kde bydlíte?“

Carlisle jí nadiktoval adresu a s příliš nadšeným rozloučením z jeho strany opustila kancelář. Edward mezitím stál jako pařez a sledoval dveře, za kterými zmizela jeho dávná láska. Cože se to teď stalo?

Bella zaparkovala svoje auto na příjezdové cestě a s nadšením malého dítěte vešla do domu. V kuchyni se svítilo, a tak se vydala právě tam. Seděl u jídelního stolu a četl noviny. Přestože k ní byl zády, vypadal božsky. Černé vlasy rozházené do všech možných stran, ramena samý sval a dech beroucí postava. A jako už tolikrát ji hlavou proletěla myšlenka, jak mohla kdy milovat Edwarda.

Potichu, jako by byla jen vítr, k němu přistoupila a objala ho.

„Ahoj, lásko,“ zašeptala a políbila ho na krk. Ian se napřímil, a než se Bella vzpamatovala, seděla mu na klíně, jeho paže ji majetnicky objímaly.

„Tak jak ses dneska měla?“ zašeptal jí do ouška, zatímco jeho rty jí zlehka objížděly hranu čelisti. Zhluboka se nadechla - teď nedokázala vymyslet smysluplnou větu.

A tak se nechala ještě chvíli objímat a rozmazlovat polibky jejího manžela, dokud nebyl čas vyřešit ty méně milé věci.

„Zjistila jsem, že jsou tu Cullenovi,“ podotkla jen tak mezi řečí, načež Ian ztuhl.

„Jdeme na lov upíří rodinky?“ zeptal se jen tak mimochodem, rty stále na jejím krku. Potichu se zasmála.

„Ne, i když bych ti ráda řekla, že je můžeš všechny zabít... Ale zdá se, že budeme potřebovat jejich pomoc.“ Neochota a znechucení bylo z jejího hlasu více než jasně slyšet. Ani Ian z toho nebyl dvakrát odvázaný, ale co mohli dělat? Nic.

A tak o chvíli později seděli společně v autě a mířili ke Cullenům. V kufru jeho auta byly pečlivě uložené zbraně pro případ, že by se něco vymklo kontrole a on je musel použít.

Po pár minutách už parkovali na štěrkové cestě před jejich domem. Byl až moc podobný tomu ve Forks.

Bella se zhluboka nadechla a zaštítila svého manžela proti jejich vlastnostem. Počkala, dokud jí neotevřel dveře od auta, a následně spolu vyšli schody k domovním dveřím.

Ani nemusela klepat nebo zvonit, dveře se otevřely do vteřiny. Stála v nich Esme, stejně milá a usměvavá, jak si ji pamatovala. Než stačila Bella nebo Ian cokoli říct, už je zvala dovnitř.

Esme byla zaskočena přítomností obyčejného člověka, ale neptala se, protože věděla, že se to určitě brzy dozví.

Ian stiskl Belle povzbudivě ruku a s Esme v závěsu vstoupili do obývacího pokoje. Všichni přítomní ztuhli a vyměnili si zmatené pohledy. Člověk? Jako by říkaly jejich výrazy.

Bella se škodolibě usmála. „Tohle je Ian, můj manžel.“ Následovalo ticho, které přerušila nečekaná rána a rozbití střepů. Všechny pohledy v místnosti střelily na Edwarda. Kdyby mohla, vycházela by mu pára z uší doplněna zrudnutím obličeje. Ale jelikož toho nebyl schopný, pouze rozmlátil jednu ze starožitných lamp.

„Můžeš si za to sám, Edwarde, tak se uklidni,“ promluvila Alice.

Esme už otvírala pusu, aby mu vyhubovala, když ji Carlisle zastavil rukou. „Tohle vyřešíme později,“ řekl tvrdě a pohled stočil opět na Bellu a toho… muže.

Ian se samolibě ušklíbl a přitáhl si Bellu blíž k sobě. „Doufám, že moc nežárlíš,“ nadhodil k Edwardovi a pokračoval: „Mimochodem, těší mě.“

„Nás taky,“ zamumlala Esme a pokusila se vytvořit na tváři milý úsměv.

„Mohli bychom to probrat rychle, aby už tihle dva vypadli?“ ozval se hlas dalšího dítěte Cullenů. Carlisle ji zpražil nepříjemným pohledem.

„Souhlasím tady s blonckou,“ kývl Ian hlavou k Rosalii. Z hrudi jejího manžela se ozvalo tiché, varovné zavrčení.

„Takže… co máte v plánu?“

„Najít ho a zabít,“ pokrčil ledabyle rameny Jasper, jako by to byla jejich každodenní činnost. Bella se hystericky uchechtla.

„A jak ho jako chcete zabít? Vždyť nám uniká už tak dlouho.“

Na tohle nikdo nic neřekl, a tak si unaveně povzdechla, a společně s Ianem přešla k sedačce. „Tak to probereme, ne?“

A tím začala debata, která trvala několik hodin. Když už i Ian začal být unavený a podrážděný, rozhodli se sezení ukončit.

Bella s Ianem se zvedli a s rozloučením se vydali ke dveřím. Ian se naklonil k Belle a zašeptal: „Můžeš ze mě stáhnout štít?“ Přestože Bella nechápala, proč to po ní chce, udělala to.

A že to nebyl nejlepší nápad, jí došlo ve chvíli, kdy Edward přeletěl místnost mrknutím oka a srazil jejího manžela tvrdě k zemi. Ian se ale hned vyprostil z jeho sevření a vyskočil na nohy. Přitom stačil vytáhnout dýku, kterou měl schovanou, a škrábnout Edwarda po předloktí.

„Sakra, co to -“ Nestačil to ani dopovědět a už ho Bella přerušila:

„Tak co ručička?“ zeptala se výsměšně. „Snad ti můj jed moc neublížil?“

Edward se nechápavě podíval na svoji ruku a pak na ni. Jeho tvář změnila výraz na znechucený a téměř zavrčel, když se zeptal: „Tohohle sis vážně vzala?“ Hlavou kývl k Ianovi, aniž by z ní spustil oči.

Sladce se usmála a zvedla do úrovně jeho očí levou ruku, přičemž dala jasně najevo, kam by se měl podívat. „Ten snubák nenosím pro nic za nic a navíc… já se nebojím milovat člověka.“

Pozdě večer, když už Bella ležela v posteli v objetí svého manžela a on si ji pevně tiskl na hruď, potichu zamumlala: „Pamatuješ na naše první setkání?“

Jeho hruď se zachvěla pod náporem smíchu. „Samozřejmě. Jak bych mohl zapomenout? To bylo poprvé, když jsem zaváhal s vraždou upíra.“

Bella se s mírně hysterickým podtónem zachechtala. „Ovšem, že… můj šarm tě naprosto odzbrojil.“

„To teda. Jsi prostě jedinečná.“ Políbil ji do vlasů a po chvíli byl slyšet jen jeho pravidelný dech. A Bella mohla nerušeně vzpomínat…

Šla jsem tmavou ulicí, v okolí nebylo slyšet ani živáčka. A přesto tady někdo byl. Potichu, schovaný za tmavou zdí, čekající na svoji kořist. Kdyby jen věděl, jak riskuje svůj život. Naprosto zbytečně.

Plícemi mi proběhl chladný noční vzduch a přinesl sebou i tu nasládlou vůni. Jeho vůni. Přesně jsem dokázala odhadnout vzdálenost mezi námi, ale to nebylo podstatné. Čekala jsem na něj - na to, co udělá.

Přibližoval se. Každou vteřinou, každým metrem.

Nečekaně mi skočil na záda a já spadla společně s ním na zem. Než jsem stačila cokoli udělat, nějak mu ublížit, převrátil mě k sobě čelem. Ruce mi chytil jednou rukou nad hlavou a přiložil něco ostrého ke krku. Cítila jsem, jak mě to škráblo. Podivně to šimralo, skoro až pálilo.

Natočila jsem obličej jeho směrem, oči automaticky vyhledaly ty jeho. Byly modré jako rozbouřené moře. Viděla jsem, jak soustředěně zatíná čelist. Jak se soustředí na svůj další krok.

Ale během okamžiku se jeho tvář změnila. Najednou jako by si něco uvědomil, jako by se jeho mysl probudila k životu po dlouhém spánku.

„Kdo jsi?“ zeptal se šeptem a nepatrně přiblížil obličej k tomu mému. „Jak je možné, že máš zlaté oči?“ Jeho hlas byl zmatený - stejně jako jeho oči.

I když mě ta otázka mírně vykolejila, hned jsem se dala dohromady a využila jeho nepozornosti. Vysmekla jsem se mu a tentokrát to byla já, kdo koho přišpendlil k zemi.

Nezáleželo na ničem, co říkal. Byl hlupák, když si myslel, že mě může zabít. Na druhou stranu jsem ale nabyla dojmu, jako by to nedělal poprvé.

Jiný upír by ho na místě zabil, ale já nemohla. Nebyla jsem vrah.

Naklonila jsem se k jeho uchu a potichu zašeptala: „Když už jsi tak troufalý, aby ses pokusil zabít upíra, dám ti jednu radu: Nikdy neváhej.“ A s tím jsem se zvedla a rychle utekla pryč.

Celé dny po tom incidentu jsem na něj pořád musela myslet. Co byl zač? A jak věděl, kdo jsem já? A ta jeho narážka na moje oči? Byla naprosto… nemožná. To jeho oči stály za obdiv!

Bože, ty modré oči! Jeho oči. Sakra ho.

Zavrčela jsem.

A za pár dní na to ho viděla znovu...

Bylo poledne a já, jako vždy v tuto dobu, byla zalezlá v malé kavárničce kousek od policejní stanice. Chodila jsem tam každý den. A stejně jako vždy se snažila přemoci a něco sníst. Nemohla jsem si dovolit, aby někdo z kolegů, nebo kdokoliv jiný věděl, kdo jsem. Nebo spíš čím jsem.

Ale přesto -  jeden člověk to věděl. A ten právě v tu chvíli vešel do kavárny. Jeho oči zabloudily ke mně a já nepochybovala o tom, že nejen ví, kdo jsem, ale ví i všechno ostatní.

Bez zaváhání, nebo alespoň náznaku strachu, vyšel ke mně a sedl si.

„Chvíli mi trvalo něco o vás zjistit, policistko Swanová... No teda! Upírka a je polda. Navíc jak tak koukám,“ řekl a prohlídl si mě, jak nejlépe mohl, „docela sexy.“

Ušklíbla jsem se a najednou zalitovala, že jsem tomuhle arogantnímu blbci nezakroutila krkem hned tu první noc. „Mohl bys být potichu?“ zasyčela jsem.

„Jo, ták!“ řekl a omluvně se plácl do čela. „Já zapomněl. To tvoje upírství asi není věc, se kterou se člověk chlubí na potkání.“

Zavrčela jsem. „Koukej, nevím, co jsi zač, ale začínáš mě pěkně dopalovat. Tobě zjevně nedochází, že během vteřiny bych ti mohla utrhnout hlavu, co?“

„Musím říct, že když se tak ježíš, jsi ještě kouzelnější.“ Moji předešlou poznámku ignoroval.

Naštvaně jsem bouchla do stolu - pravděpodobně moc silně, protože se pár lidí otočilo naším směrem. Rychle jsem vytáhla pár dolarů, hodila je na stůl a popadla toho otravného člověka za límec.

„Odcházíme,“ zašeptala jsem k němu a vytáhlo ho ven z kavárny.

Hned vedle byla úzká ulička poskytující soukromí. Neváhala jsem a zatáhla ho tam. Na chvíli jsem čekala nějakou trefnou poznámku typu: „Jestli si to chceš rozdat, znám lepší místa.“, ale nic nepřišlo.

Lehce jsem ho přirazila ke zdi a až pak mi došlo, z jak přehnaně velkou lehkostí to dělám.

Podívala jsem se mu do očí. Bože, už zase ty jeho modré oči!

Chtěla jsem mu zuby zabořit do krku. Chtěla jsem mu jedním z mých pohybů zlomit vaz, ale něco mi našeptávalo, že by to nebylo nejlepší.

A tak jsem jen tiskla svoje tělo na to jeho, a vychutnávala si ten pocit nadvlády nad někým tak obyčejným, jako je on.

Nechtěla jsem – snažila se, aby nevyčetl v mé tváři ty emoce, co se ve mně právě bouřily, jenže se to asi nepovedlo.

Arogantně zvedl jeden koutek a otevřel pusu, aby něco řekl. Jenže místo toho jen nepatrně zavrtěl hlavou, a aniž bych to nějak postřehla, přitáhl si moji hlavu ke své.

Jeho rty se lehce otřely o ty mé.

Tím jsme odstartovali sled událostí, které nám tak trochu změnily život.

Ze vzpomínek ji vytáhly Ianovi rty, které se dožadovaly pozornosti. Belle nedělalo žádný problém mu podlehnout. Přeci jen – byl to její manžel. Milovala ho.

II. část

Rock X martisek

Autor: Rock (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stopy vraha - I. část: