Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stopy ve sněhu 13. kapitola

23.01.2010 (16:15) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 8957×

13.

 (pohled Edwarda)

Neklidně jsem stepoval kousek za Volterou. Kluci měli svůj plán vymyšlený do puntíku, jenže stát se mohlo cokoliv. Konečně kousek ode mě zapraskala větvička a já se za tím zvukem bleskově otočil.

Stála tam. Překvapeně na mě koukala a mlčela.

"Ahoj," zašeptal jsem.

"Ahoj. Měla jsem jít s dvojčaty na lov..." Přimhouřila oči v podezření: "O co jde?"

"Chtěl jsem tě pozvat na večeři."

"Večeří?" zeptala se nechápavě. "To mi jako chceš něco chytit?"

Potutelně jsem se na ni usmál.

"To zrovna ne. Pojď."

Kývl jsem na ni a čekal, jak zareaguje. Bylo vidět, jak váhá. Stále po mě podezřívavě koukala a přemýšlela, co mám za lubem. Její zvědavost nakonec vyhrála. Povzdechla si a vykročila ke mě. Došla až ke mně a její vůně mi rozjitřila smysly. Jen silou vůle jsem se odtrhl od pohledu jejích zlatavých očí a vyběhl.

Co chvíli jsem se po ní podíval. Běžela vedle mě a na čele se jí rýsovala drobná vráska, jak si stále lámala hlavu, co chystám. Doběhli jsme až k vysoké zdi.

"Dáma první," pokynul jsem jí rukou.

Sebevědomě se přehoupla přes zeď a já hned za ní. Doskočil jsem a s uspokojením sledoval její výraz. V očích se jí roztančily jiskřičky radosti a uličnictví. Těkala pohledem okolo, zatím co já sledoval její tvář.

K dokonalosti chyběla už jen drobnost.

"Je libo jídelní lístek?"

Zasmála se a zavrtěla hlavou na mapku, kterou jsem jí podával.

"Myslím, že nebude potřeba."

Nadechla se zhluboka nosem. Oči jí ztmavly žízní. Všude se tu míchaly pachy zvířat ze všech koutů světa. Zoo ve Volteře sice nebyla moc velká, ale i tak se dalo z čeho vybírat. Sledoval jsem její nadšení. Probíhali jsme mezi výběhy až jsme nakonec zůstali stát před klecí s tygry. Tiše spali, neuvědomujíc si svůj další osud. Voněli dokonce líp než pumy. Přesto si Bella jen povzdechla a odvrátila se od nich.

"Co se děje?" zeptal jsem ze zmateně.

"Nechci decimovat už tak ohrožené druhy."

"Aha." Na tohle jsem nepomyslel. Tedy dvojčata na to nepomyslela, protože to jediné na co jsem byl schopný se soustředit, byly jen ona.

"Ale ti kamzíci taky nevoní špatně," mrkla na ně.

Přikývl jsem. Udělal jsem však jen dva kroky a pod botou mi něco začvachtalo. Znechuceně jsem zvedl botu a od země až k podrážce se mi táhla růžová žvýkačka.

"Zatracený děcka," zavrčel jsem. Nešlo se toho zbavit. Bella se však výborně bavila. Tichou Zoo se rozléhal její zvonivý smích.

"Co takhle zařadit na jídelníček i jehněčí? Z dětského koutku." Podíval jsem se na ni prosebně. Aniž by se přestala smát, zavrtěla hlavou. Raději mě chytila za paži a táhla původním směrem. Nebránil jsem se. Její dotek byl tak jiný. Její dřívější horkost zmizela. Uvědomoval jsem si, že si zachovala sebe samu a zároveň se stala něčím jiným. Byli jsme stejní.

Jen jsme dorazili k výběhu, pustila mě a seskočila kousek od spícího stáda. Nejprve jsem se po ní chtěl natáhnout. Cítit stále její dotek, ale zarazil jsem se. Místo toho jsem sledoval, jak téměř nepozorovaně stojí před nehybnými kamzíky. Jen jediný si všiml jejího téměř neslyšného doskoku. Zvedl pomalu hlavu a vykuleně na ni zíral. Trvalo mu snad dvě vteřiny, než zareagoval. Vyskočil a tím probudil i zbytek stáda.

Fascinovaně jsem sledoval, jak Bella neslyšně a pružně přeskakuje po kamenech až sevřela ve smrtícím náručí jednu mladou samici. Zbytek stáda se rozutekl a opět zavládlo ticho. Jen tiché polykání jej narušovalo. Nakonec upustila její tělo, v němž nezbyla ani kapka krve.

Nechtěli jsme být škrti, tak jsme tedy zbytky dopřáli tygříkům, kteří čerstvým masem rozhodně neopovrhli. Sledovali jsme jejich přetahovanou o maso ze zdi jejich výběhu.

"Jak tě tohle vůbec napadlo?" zeptala se po chvíli ticha.

Přemýšlel jsem, zda s pravdou ven, nebo zatloukat, ale pod tíhou jejího zvědavého pohledu jsem to vzdal.

"To dvojčata. Tvrdila, že někdy je nejlepší se vykašlat na chození okolo a prostě dotyčnou pozvat na rande." Nebo lépe řečeno mi kluci tvrdili, že v mém případě se musí použít ta nejjednodušší varianta a obyčejný rande bych snad zvládnout mohl.

"Takže ti radili naši kluci?" zeptala se pobaveně. "A co ti dále poradili."

Oči se jí leskly a já od nich nemohl odtrhnout oči. Byla ode mě jen kousíček a já se k ní začal pomalu přibližovat. Neuhnula. Dotkl jsem se jejich rtů a pomalu po nich přejel. Spodní ret jsem jí mírně stiskl mezi zuby a ona tiše vydechla.

"Hmm..." zapředla. "A neříkali ti také, že je to dobré jako rozptýlení, abys mohl rukou přejet po stehně a tak?"

Její hlas byl tichý a úplně mě omamoval. Takže mi obsah jejích slov došel teprve po chvíli.

"Jo, ale..." Něco takového myslím říkali. Jak to ale ví?. Ta výchova Denalijských se mi opravdu přestávala líbit.

"To Irina s Kate," zahihňala se, "ochotně nás zásobují vlastními postřehy a zkušenostmi."

Naprázdno jsem polkl. To jako, že zná všechny ty fígle co mi dvojčata včera radila a ještě spoustu dalších. No tak to mi Bůh buď milostiv.

"A ty už máš dost takových zkušeností?" zeptal jsem se přiškrceně.

Zahleděla se na mě, že jsem měl pocit, jako by mě propalovala až do nitra. Nebyl jsem schopen se ani hnout, tedy pokud bych to měl v úmyslu. Sklonila se. Myslel jsem, že mě chce políbit, ale její rty se stočily níže. Přejela mi přes čelist a dále přes citlivou kůži na hrdle. Její rty se na moment oddálily a já cítil jen její dech šimrající na kůži. Pak mi po tom místě přejely její zuby. Jen letmo jsem cítil její ruku pomalu mi putující po hrudi.

Náhle byla pryč. Překvapeně jsem sebou cukl. Pozdě jsem si uvědomil, že sedíme jen na úzké zdi. Máchl jsem za sebou rukou do prázdna a zahučel dolů.

"Jsi... v po... pořádku?" snažila se Bella soucitně zeptat, což se jí přes potutelný smích moc nedařilo.

"Jo."

Ale atmosféra byla v tahu. A právě to začínalo vypadat tak zajímavě...

"Raději bychom už měli jít." Bella doskočila vedle mě. Nepříliš nadšeně jsem přikývl. Nebe již začínalo na obzoru světlat.

Za celou cestu zpět do Volterry jsme nepromluvili ani slovo, jen jsme po sobě občas střelili pohledem. Napjatá atmosféra ještě více zhoustla pod oknem jejího a Tanyina pokoje. Už jsem se několikrát nadechoval, ale vždy jsem si to opět rozmyslel. Bella se tedy otočila k oknu.

"Máš už plány na dnešní večer?" vyhrkl jsem v obavě, že mi opět zmizí.

Přikývla.

"Aha," hekl jsem zklamaně.

"Tak vymysli něco zajímavého," usmála se na mě a vyhoupla se do okna.

Ještě chvíli jsme za ní hleděl. Otevřená pusa se mi začala přivírat a koutky roztahovat do stran. Měl jsem téměř chuť výskat radostí. Večer ji zase budu mít jen pro sebe. Věděl jsem, že to nebude lehké, aby mi znovu začala věřit, ale já se odmítal vzdát. Miloval jsem ji a získám ji zpátky. Ať to bude trvat klidně celé roky.

Protože ona byla to jediné, co dávalo mé existenci smysl.

K O N E C

(budu moc vděčná za komentáře, jak se Vám povídky líbila)

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stopy ve sněhu 13. kapitola: