Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stopař - 4. kapitola

15.04.2013 (11:00) • JHany • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1733×

Docela by mě zajímalo, jak v ten moment vypadal můj výraz. Přidat se k nim? Léta chci, aby konečně chcípli a teď se jako k nim mám přidat? „Tohle je nějaký vtípek, ne? Proč bych to jako jinak dělal?“ vydal jsem ze sebe zcela klidně. Klidně jsem ale vypadal pouze navenek. Ti dva blbci, co mě drží za ruce, už mě pěkně vytáčeli.

„Je třeba si přiznat jednu věc. Co znamenáš pro Ara? Používá tě jen jako loutku, abys mu sloužil. Navíc si myslím, že to ani nebyla tvoje volba. Že ano?“ Je pravda, že jsem o tom nikdy nepřemýšlel. Aro je můj pán a já mu musím stůj co stůj sloužit.

„I kdyby nebyla, k tobě se rozhodně nepřidám, spratku.“ Vladimir zakýval hlavou ve smyslu – jsem kretén. „Je to tvoje volba. Nicméně a teď se, prosím tě, neuraz, tvoje schopnost se dá nahradit a-“

„Ušetři mě debilních keců, albíne. Tohle se nestane,“ skočil jsem mu do těch jeho keců.

„No, tahle konverzace se zdá být u konce. Tak jako tak, dneska tě nechám být,“ utrousil a dal pokyn svým poskokům, aby mě pustili. Všichni během vteřinky stáli už o několik metrů přede mnou. „Jo a moje nabídka stále platí,“ zakončil a zmizel. Neváhal jsem ani minutku a rozběhl se za druhou skupinou.

Než jsem ale stačil uběhnout nějaký větší kus, potkal jsem se  k mému překvapení s Chelsea a s ní běželo dalších tucet upírů. Co to sakra je?! Kde se všichni vzali? Nějaké upíry znám z Volterry. Bylo mezi nimi i pár nováčků.

„Co tohle má znamenat?“ zakřičel jsem na Chelsea, která se tvářila jako mistr světa. Přistoupila ke mně a usmála se.

„Ach, Demetri. Opravdu si myslíš, že by mě, nejdůležitější postavu celé Volterry, nechal Aro jít jen tak? Občas by ti neuškodilo, kdybys nebyl tak zahleděný do sebe.“

Zase ty kecy na moji osobu. Teď tohle musí jít stranou. „Ale to nevysvětluje, proč jsem nebyl obeznámen se situací!“

„Tahle mise měla dva body. První bod byl, abych zkusila, zda zlomím oddanost těch dvou. Aro to pokládal za takový experiment. No, nepovedlo se. A ten druhý měl otestovat schopnosti našeho nového stopaře. Seznamte se, tohle je Emilio.“ Zpoza jejích zad vyšel nějaký chlap. Byl celkem vysoký a dost svalnatý, snad více než Felix.

„Rád tě poznávám,“ řekl a chtěl mi podat ruku. Já jsem vytřeštil oči, jelikož tohle jsem opravdu nečekal.

„Tu ruku si strč někam. Takže tenhle je jako moje náhrada nebo co?“ Toho debila se to zřejmě dotklo, protože se napřáhl, aby mi jednu vrazil. Já ale uhnul. Neváhal jsem ani jednu nanosekundu a už mu moje pěst upravovala fasádu na obličeji.

„Jsi pomalej,“ řekl jsem posměšně. Hned to chtěl zkusit znova, ale Chelsea to zatrhla.

„Tak dost! Demetri, neznamená to nic. Prostě budete dva stopaři. Navíc tady Emilio ukázal skvělé schopnosti.“

„To neberu,“ opáčil jsem. „Buď on, nebo já.“

„To posoudí Aro. A teď už jdeme, nechci už tady být ani o minutu déle.“

Celou cestu nikdo nepromluvil. Jen jsem si s tím novým vyměňoval nevraživé pohledy. Je sice svalnatý, ale je pomalej. Nevím, proč ho Aro chce. Však za ta léta jsem sloužil dobře a mé schopnosti těžko nahradí ten tupec.

Po návratu do Itálie, jsem nečekal na nic a okamžitě se odebral za vládcem.

„Ááá, Demetri!“ prohlásil radostně a já se ušklíbl.

„Co má znamenat ten nový stopař?“ ihned jsem se optal.

„Určitě myslíš Emilia-“

„Koho jiného? Nebo je tu snad více stopařů?!“ zvýšil jsem hlas, což se nelíbilo Caiovi, který zavrčel.

„Dej si pozor na tu svoji tlamu!“

Aro zvedl ke Caiovi ruku s tím, že to vyřeší on. „Nech mě, prosím, dopovědět, milý Demetri. Emilio je naše nová tvář. Myslím, že to povede k lepší produktivitě a určitě pozvedne náš úžasný tým.“

Moje ego dostalo tvrdý náraz. Je to snad důkaz toho, že už tolik nevěří v mé schopnosti? „Já ale nevidím důvod proč.“

„Já přece nemusím mít důvod.“

„Jestli se ti to nelíbí, můžeš jít!“ pronesl Cauis, jehož naše konverzace unavovala. „Emilo je stejně lepší než ty, takže to nebude žádná škoda.“

Jednají se mnou jako s kusem hadru. Sloužím jim tolik let a co oni udělají na oplátku? „Fajn, klidně. Stejně tu už nechci být,“ řekl jsem to první, co mě napadlo. Samozřejmě můj pohled na věc zastínil vztek.  

Arovi zmizel úsměv ze rtů. „Ještě před nedávnem bych si nepomyslel, že se to může stát, ale situace se bohužel pro tebe změnila. Opravdu chceš od nás odejít?“ optal se Aro. Dokonce jsem upoutal pozornost Marcuse.

„Víš, jednou přijde chvíle, kdy se každý musí rozhodnout, jakým směrem budou následovat další jeho kroky. Samozřejmě nejsme lidi, ale i v našich životech přijde podobná chvíle.“

Ihned jsem si vzpomněl na jeho slova. Tak tohle je to rozhodnutí? Věděl, že to přijde? Chci žít jako nomád? Popravdě ne, ale nesnesu být tady s vědomím, že mě Aro nevidí jako toho nejlepšího.

„Ano, chci odtud odejít.“

„Budiž.“ Najednou se ve mně něco zlomilo. Těžko se to popisuje, ale jako by zmizelo nějaké pouto, které mě s nimi spojovalo. Podíval jsem se naposled na tři trůny a už jsem je neviděl jako své pány, ale jako někoho, na koho bych v případě nebezpečí bez problémů zaútočil.

„Nyní jsi volný,“ pronesl Aro a ke mně přišel Felix s Alecem, aby mě vyprovodili pryč.  

Autor: JHany (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stopař - 4. kapitola: