Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sto a jeden den - 9. kapitola

29.01.2013 (07:00) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 1959×

Noah stál u vrat do garáže a ležérně se opíral o zeď. Lehce se usmál a já najednou nevěděla, kam s očima. Tolikrát jsem si tuhle situaci představovala, ale nikdy jsem si nemyslela, že ho to uvidím tak brzy. Mamka říkala, že upíři a vlkodlaci jsou úhlavní nepřátelé, ale najednou jako by se z nich stali bratři, kteří si navzájem kryjí záda. Marně jsem se snažila najít ztracený dech, a když se mi to konečně povedlo, pobaveně se usmál a povytáhl obočí. Zhluboka jsem se nadechla a usmála se na něj.

„Přivezla jsem sebe, to snad stačí ne?“ opáčila jsem a za mnou se ozval tichý smích. Noah se usmál ještě víc a já si připsala bod k dobru.

„Mně určitě,“ potvrdil a přešel ke mně. Neměla jsem tušení, co má za lubem, ale když kolem mě jemně ovinul paže a přitáhl si mě do své vařící náruče, byla jsem mimo. Přesně o tomhle jsem snila, o tomhle sevření, spojení tepla a chladu, ale když se to teď opravdu stalo, bylo to tolik jiné. Intenzivní a já měla pocit, jako kdyby se půda pod mýma nohama začala hroutit a já se sunula níž společně s ní. Když mě pustil, usmál se a podíval se na někoho za mými zády.

„Mám vám vyřídit, že Sam bude s Emily pořádat menší oslavu, zítra večer. Jste zváni,“ přetlumočil jim vzkaz a po té znovu pohlédl na mě. Okamžitě jsem se podívala jinam a nervózně si hrála s prsty.

„Ty jsi také vítána,“ zašeptal a já jen kývla hlavou a usmála se. Pak nastala chvíle trapného ticha a já se otočila na upíry, kteří mi umožnili zažít svůj sen. Usmála jsem se na Renesmé a ta ke mně přišla.

„Díky, Noe, určitě přijdeme. Pojď, Ally, ukážu ti tvůj pokoj,“ vzala mě za ruku a táhla pryč. U schodů jsem se otočila a všimla si, jak po mě ostatní koukají. To je až tolik viditelné, jak moc mě ten vlk bere? Edward se usmál a Noah po něm střelil pohledem. Děkovala jsem bohu, že jsme se dostaly do domu a já se tak mohla konečně nadechnout. Poloupírka vedle mě nadšeně poskakovala a vedla mě do druhého patra, kde byly troje dveře. Jedny vedly do ložnice jejích prarodičů, jak mi vysvětlila a ty na konci chodby byly od jejího pokoje, bývalé ložnice jejích rodičů. A poslední dveře, ty na druhém konci chodby, naproti velkému oknu, kterým byla vidět řeka a obrovská zahrada, za těmi se skrýval můj pokoj. Neměla jsem tušení, jak dlouho tu budu, ale byla jsem si jistá, že až místnost uvidím, už nikdy nebudu chtít odejít.

„Tak, to je tvoje království. Je to můj bývalý dětský pokoj, ale jsem náročná a potřebovala jsem dost místa pro dva, tak jsem ho vyměnila s rodiči. Nechala jsem tu nějaké drobnosti, ale Esmé se o všechno postarala, vítej,“ pobídla mě a já vešla do království. Všude bylo hodně barev, obrazů a hlavně doplňků, na které jsem byla vysazená. Milovala jsem ty malé předměty, které dodávaly místnosti to kouzlo a které mi dokazovaly, že tu bydlel někdo, kdo miloval to, co já. Okno naproti posteli bylo obrovské, proudilo jím hodně světla a vzduchu, za což jsem byla ráda. Postel byla jednoduchá, ale přesto dokonalá. Nebyla tu žádná skříň, a proto jsem se otočila na tvora tak téměř identického jak já a povytáhla obočí. Okamžitě jí to došlo a vzala mě za ruku. Dovedla mě ke dveřím, kterých jsem si na první pohled ani nevšimla. Jedny vedly do koupelny, která byla laděna do červeno černé barvy, mé oblíbené kombinaci. Druhé byly od šatny, která byla větší než ta, kterou měla máma u nás doma. Oblečení tu bylo mnoho, ale já věděla, že ho nosit nebudu. Bylo to od nich hezké, ale já toho měla dost a navíc jsem nechtěla zneužívat jejich pohostinnost.

„Páni, je to úžasné. Moc děkuju,“ vydechla jsem a ještě jednou se rozhlédla po pokoji.

„V dětství jsem razila heslo, že v jednoduchosti je krása, takže jsem nenechala Alici, aby mi z pokoje udělala královský palác. Jsem ráda, že se ti tu líbí,“ zasmála se a já ji objala. Jestli bude při všem, co si pro mě osud na tomto místě nachystal, nic se mi nestane, tím jsem si byla jistá. Když jsem ji pustila, u dveří se zjevil Jacob a došel ke své vyvolené.

„Edward chce jet na lov,“ oznámil jí a na mě se ani nepodíval. Vycítila jsem z jeho strany nezájem, možná až opovržení mou osobou a já neměla tušení, proč tomu tak je. Nic jsem mu neudělala, dokonce jsem s ním ani nemluvila. Možná to bylo způsobeno tím, jak moc jsem si rozuměla s Renesmé. Třeba měl strach, že se mnou bude trávit více času než s ním. V duchu jsem se nad tím zasmála a pohlédla na přihlouple se usmívající dívku před sebou. Uculovala se a držela svého milého za ruku. Tváře měla lehce zarudlé a oči rozšířené touhou. Vypadala jsem takhle já, když se v mé blízkosti objevil Noah?

„Nechceš jít také?“ nabídla mi a já rychle zakroutila hlavou.

„Ne, to je dobré. Musím si vybalit a trochu se aklimatizovat,“ zasmála jsem se a chtěla si dojít pro tašky, ale než jsem došla ke dveřím, všimla jsem si, že leží u nohou postele. No, toho jsem si opravdu nevšimla.

„Dobře, my se za chvilku vrátíme. Pokud by si něco potřebovala, někdo tu určitě zůstane,“ oznámila mi ještě a pak oba opustili mé nové útočiště. Byla jsem z toho trochu zmatená, ale snažila jsem se nenechat se tím pohltit. Došla jsem k taškám a vyndala z nich oblečení, které jsem uložila do šatny. Na stolek jsem si položila telefon, pár knih a fotku mě a mé rodiny. Když jsem pohlédla na mamku, usmála jsem se a vytočila číslo domů. Po rozhovoru, který jsem zkrátila na minimum, jsem se posadila na postel a cítila, jak mi po tváři stéká slza. Bylo to hloupé a dětinské, ale stýskalo se mi. Hrozně moc. Rodiče mě nikam nepouštěli, proto jsem si na ně tak zvykla, že mě teď ničilo pomyšlení, že jsou tak daleko. Citová závislost jako vyšitá. Rychle jsem se dala do pořádku, převlékla se a vyšla z pokoje. Sešla jsem po schodech do obývacího pokoje, kde seděla Esmé a Jasper. Usmála jsem se na ně a posadila se k nim.

„Esmé, ten pokoj je vážně úžasný, je to tam jako v ráji,“ pochválila jsem její práci a ona se rozzářila.

„Jsem ráda, že se ti líbí. Když byla Nessie malá, nedovolila nikomu jinému než mě, aby jí předělával pokoj,“ zasmála se při té vzpomínce a Jasper také.

„Alice z toho byla na prášky,“ prozradil mi a já se zasmála. Dokázala jsem si představit, jak vypadal upír, který byl na prášky.

„Mamka mi jednou chtěla koupit novou postel a já ztropila takovou scénu, že si to dokážu představit,“ potvrdila jsem mu a rozhlédla se kolem sebe. Když jsem tu byla naposledy, nevšimla jsem si malého obrazu visícího u kuchyně. Byli na něm vlci. Polovina ve vlčí podobě, polovina v lidské. Otočila jsem se zpátky a všimla si, jak na mě Jasper hledí. Musel cítit, jak moc jsem v sobě zadržovala otázky. Pousmál se a já zrudla.

„Jen se ptej,“ pobídl mě a více se posadil do křesla. Povzdychla jsem si a rychle hledala nějakou otázku, která by je neurazila a já bych se alespoň něco dozvěděla.

„Jak je možné, že žijete v míru s vlkodlaky? Slyšela jsem o tom jen z vyprávění, ale nechápu, jak je možné, že jste najednou přátelé,“ vysypala jsem ze sebe a Esmé se zasmála.

„Zlatíčko, jinou možnost jsme neměli. Když se Jacob otiskl do Renesmé, smlouva byla spálena a hranice rozpuštěna. Navíc nám pomohli, když jsme to potřebovali,“ vysvětlila mi a já na ni nechápavě hleděla. O otisku jsem slyšela, ale ještě mi nikdo pořádně nevysvětlil, o co se jedná.

„Co je otisk?“ zeptala jsem se a než stačil jeden z nich odpovědět, ozvalo se klapnutí dveří.

„Zeptej se Maxe, ten ti to milerád poví,“ ozvalo se za mnou a já se otočila. Jacob odcházel do kuchyně a já čekala, až se vrátí. Když jsem pohlédla do jeho tváře, nevypadal naštvaně ani nepřátelsky, schovával své emoce za maskou lhostejnosti.

„Proč by mi to měl říkat on?“ zajímala jsem se a hledala důvod, proč by zrovna on měl něco takového vědět. Zažil to už snad? Našel někoho, do koho se otisknul?

„Řekněme, že už s tím má nějakou zkušenost,“ povzdychl si a promnul si rukou oči. Zhluboka se nadechl a já byla lehce zmatená. Nechtěla jsem se dál vyptávat, takže jsem si promnula ruce a dělala hrozně zabranou zkoumáním svých nehtů.

„Ty jsi s nimi nešel?“ ptala se ho Esmé a mile se na něj usmála. Jacob neotevřel oči, jen se pousmál se a natočil k ní hlavu.

„Chtěli lovit pumy a znáš můj postoj k těmto zvířatům. Raději v kožešině spím, než ji žvýkám, navíc jsem hrozně unavený, Ness mi dává zabrat,“ zasmál se a Jasper s ním. Esmé na mě pohlédla a protočila očima. Usmála jsem se, i když jsem neměla tušení, o čem to mluví.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sto a jeden den - 9. kapitola :