Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sto a jeden den - 6. kapitola

08.01.2013 (17:45) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 2420×

Milovala jsem svůj domov, ale návrat do něj byl pro mě, jako kdyby andělům utrhali křídla. Nevzlétla jsem, jen jsem padla do peřin a snažila se nemyslet na to, jak spokojená a šťastná jsem ve Forks byla. Malé království, které jsem si vysnila, se stalo skutečností a zlá podlá královna v mém případě známá jako osud se mi jen vysmála a nepřála mi. Díky bohu se mi podařilo usnout, takže jsem se dál netrápila a nechala si zdát sen plný barev, smíchu a Noaha.

Když jsem o několik hodin později otevřela oči, venku byla tma a kolem mě rušno. Slyšela jsem hlasy z obývacího pokoje a téměř okamžitě mi došlo, co se děje. Táta zase něco vyvedl a teď tam chudák sedí a pyká za to, že je nerozvážný a chce si užívat života. Někdy jsem ho litovala. Byl pod dohledem několika ženských a jediný muž, který by se ho mohl zastat, byl bezmezně zamilován do své družky a dělal tak to, co chtěla ona. Když jsem byla malá, zlobila jsem se na něj také, ale dnes jsem více než kdy jindy pocítila nutkání jít k němu a zastat se ho. Tak, jako to dělal on, když jsem něco provedla. Zvedla jsem se, oblékla si župan a otevřela dveře. Do nosu mě uhodila vůně vanilky a jahod, ale víc než svůj žaludek jsem vnímala hlasy, které se každým mým krokem stávaly hlasitějšími. Došla jsem ke schodům, posadila se a zaposlouchala se do víru slov.

„Ty ses snad opravdu zbláznil,“ začala se smát máma a kroutila hlavou. Podívala jsem se na tátu, který stál u okna, ruce měl v kapsách a díval se ven.

„Nezbláznil, jen jsem se rozhodl konečně dělat to, co chci, stejně jako to chce ona,“ bránil se, ale na svoji ženu se ani nepodíval. Carmen se zvedla, došla k němu a pohladila ho po paži.

„Víš, co by se mohlo stát? Když si odešel ty, věděli jsme, že se vrátíš, ale co když se jí tam tak zalíbí, že už se k nám nevrátí?“ snažila se hrát na city, ale mě stále unikala pointa jejich rozepře. Táta se snad chystá zase někam odjet? Proč by to dělal? Slíbil mi, že už mě nikdy neopustí, tak proč by chodil pryč? Táta se otočil, pohlédl na ni a usmál se.

„Je to její život. Pokud se tak rozhodne, budu to respektovat,“ vydechl a podíval se na mámu. Ta vypadala, že nemá daleko k tomu po něm skočit a něco mu udělat. Už už jsem se zvedala, že mu půjdu na pomoc, ale nakonec se zvedla teta Tanya a pohlédla na mámu.

„Ty moc dobře víš, jaké to je někoho ztratit. Já to vím také, a proto chápu, že máš strach. Jenže už i já jsem si všimla, že se něco děje. Viděla jsi ji někdy tak šťastnou, jako před pár hodinami?“ zeptala se své sestry a já ani nedutala. Oni se baví o mně?

„Chceš, abych poslala svoji dceru pryč?“ zeptala se bez dechu a pohlédla na tátu. Ten na ni jen hleděl a pomalu k ní došel. Chytil ji za dlaň a druhou rukou ji pohladil po tváři.

„Víš moc dobře, že ji miluji víc než svůj život, ale pokud ji tohle udělá šťastnou, nebudu jí v tom bránit. Viděl jsem, jak jí září oči, jak je šťastná. Ode dne, kdy jsi mi oznámila, že budeme mít dítě, jsem si nepřál nic jiného, než vidět v její tváři přesně to, co jsem viděl včera. Ty snad ne?“ zajímal se a já se pevně chytila zábradlí. Co plánuje? O co se snaží? Máma na něj pohlédla a zakroutila hlavou. V jejích očích jsem viděla smíření, ale nedokázala to přiznat všem ostatním.

„Ještě si to rozmyslím,“ vzdychla a odcházela ke schodům. Rychle jsem se zvedla, vyběhla do patra a otočila se. Dělala jsem rozespalou a hodně zívala. Když jsem ji uviděla u dveří do ložnice, jen kývla hlavou a zavřela za sebou dveře. Neměla jsem tušení, o co se přeli. O moji budoucnost? O to, že bych byla šťastnější jinde? V hlavě jsem měla tolik myšlenek, tolik zmatku. Sešla jsem do pokoje a hraně se usmála.

„Dobré ráno všem, kteří nemusí spát,“ pozdravila jsem je a použila trochu svého normálního humoru, aby nepoznaly, jak moc mě jejich rozhovor zmátl.

„Ahoj, zlatíčko,“ odpověděla mi jako jediná teta Carmen a vzala mě za ruku. Dovedla mě do kuchyně, kde byl nachystaný talíř s jídlem a já se na něj hladově vrhla. Pohledem jsem zavadila o hodiny na stěně a zasmála se sama sobě. Prý ráno, bylo teprve pět. Jedno jsem ale musela uznat, tetin šestý smysl pro vaření byl úžasný a já ji po prvních soustu vychvalovala do nebes. Během chvíle byl talíř prázdný a já plná. Opřela jsem se o vypolstrovanou židli a vydechla.

„Jestli mě budeš dál takhle vykrmovat, bude ze mě koule,“ stěžovala jsem si, ale bylo mi jasné, že nemohu přibrat ani deko. Natož několik kil, abych se stala zmiňovanou koulí. Teta se zasmála a pohladila mě po vlasech.

„Musím si předcházet svoji jedinou neteř,“ pověděla mi a políbila mě do vlasů. Když odcházela, hlavou mi znovu blesklo to, co řekla. Bála se, když odejdu, už se nikdy nevrátím. Jak to myslela? Jak bych mohla někam odjet, natož někde zůstávat? Už jen představa byla dosti nepravděpodobná a to, že by se mé sny staly skutečností, bylo stejně pravděpodobné, jako že se ze mě stane vlkodlak. Ach, už jsem zase u vlků. Jako by nestačilo, že jich mám v noci plné sny i ve dne na ně musím myslet. Vlastně jen na jednoho z nich. Stále jsem před sebou měla jeho tvář, jeho tmavé oči i to, jak se ke mně choval. Byl dokonalý a přesně tak i nedostupný. Pro mě naprosto nepřicházel v úvahu. Jak by mohla princezna ze zimního království být s princem z deštivých krajin? Zvedla jsem se a připojila se k tátovi, který seděl na pohovce a díval se na televizi. Bylo mi jasné, že se na ni nedívá a je puštěná jen jako kulisa, ale hrál to dobře.

„No nic, my se půjdeme trochu projít,“ zavelela teta Tanya, zvedla se a vzala sebou i ostatní. Jen táta zůstal a dál se „díval“ na televizi. Otočila jsem se na něj a povzdychla si.

„Vím, že jste se bavili o mě,“ přiznala jsem po chvíli a on se na mě otočil. Jeho oči byly tmavé, ne od vzteku, ale od odhodlání. Znala jsem tento jeho výraz. Pousmál se a pohladil mě po paži.

„Cítil jsem tě,“ vydechl a pohodlně se usadil do sedačky. Jeho kamennému tělu to neulevilo, ale dělal to vždy, když se o něco snažil. Možná zvyk z dob, kdy byl ještě člověkem.

„Kam bych měla jet? Nikam mě nepustíte,“ připomněla jsem mu a povytáhla obočí. Usmál se a podíval se mi do očí.

„Nech to být. Snažil jsem se, ale znáš mámu,“ snažil se všechno zamést pod koberec, ale já mu to nedovolila. Pohladila jsem ho po tváři a donutila ho tak, aby mi znovu pohlédl do očí.

„O co jste se hádali?“ zeptala jsem se a očekávala odpověď. Otec se však podíval jinam, vymanil se z mého sevření a odcházel do patra. To jsem si mohla myslet, nic mi nepoví. Byl to dospělý upír, ale když šlo o něco důležitého, běhal se schovávat za matčinu sukni. Naštvaně jsem se zvedla, nazula si boty, oblékla si bundu a vyšla ven. Měla jsem toho dost. Najednou mi náš obrovský dům přišel ještě menší. Neměla jsem prostor pro sebe, který by byl schovaný a jen a jen pro mě. Místo, kde bych se mohla vyplakat, kam bych mohla utíkat, kdyby mě všechno začalo škrtit. Přesně jako teď. Nemohla jsem nikam. Procházela jsem se kolem lesa, špicovala uši, jestli něco neuslyším, ale kromě děsivého ticha a občasného prasknutí větvičky všechno bylo zahaleno do černé nicoty. Stejně jako já.

Když jsem se vracela domů, byla jsem rozhodnutá s tím něco udělat. Vzepřít se, dokázat, že mám také svou hlavu, která je tvrdá jako ta matčina. I ona měla vše zakázáno, ale dělala si, co chtěla. Došla jsem do jejich ložnice, kde oba seděli a dívali se na sebe. Nerada jsem jim kazila chvilku, kdy si němě vyznávali lásku, ale dnes se to muselo změnit. Podívali se na mě a já se zhluboka nadechla.

„Musím s vámi mluvit,“ oznámila jsem ji a chtěla pokračovat, ale mamka mě zastavila.

„Také ti chceme něco říct,“ snažila se mě umlčet, ale já chytila svoji slinu a nehodlala ji jen tak setřít. Mávla jsem rukou a umlčela ji tak.

„Miluju vás a taky všechny ostatní, ale už nemůže. Jsem jako ve vězení, nemůžu se pořádně nadechnout. Mám pocit, že i na záchod chodím s nějakým členem naší rodiny. Ve Forks jsem byla tak spokojená. Poznala jsem nové upíry, kteří žijí tak, jak chtějí. Ubránili se a dostali to, za co se chtěli být. Svobodu. Pro mě je tenhle pojem vzdálený asi jako Florida. Už dál nemůžu, ztrácím síly,“ vydechla jsem a sdělila jim tak, co jsem měla na srdci. Mamka se smutně usmála a táta ji objal kolem ramen.

„Kdybys mě nechala domluvit, dozvěděla by ses, že jedeš na prázdniny pryč,“ pověděla mi a mně se zastavilo srdce.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sto a jeden den - 6. kapitola :