Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sto a jeden den - 35. kapitola

17.08.2013 (12:30) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1847×

Byl to lék na moji pošramocenou duši. Záchody v bistru jsme vyměnili za les a ten po chvíli za jeho boudu, která za chvíli voněla jako my. Kombinace našich vůní mi nikdy nepřipadala tak dokonalá a sehraná. Chtěla jsem, aby všechno ostatní nechal plavat, aby na všechno zapomněl a věnoval se mi, což také udělal. Po třech hodinách jsem necítila nohy, ruce jsem měla těžké a jen rozvalená ležela na koberci před krbem. Noah ležel vedle mě, stejně znavený, ale na rozdíl ode mě měl ještě sílu jemně mě hladit po zádech. S vypětím všech sil jsem pootočila hlavu jeho směrem a odhrnula si vlasy, abych na něj viděla. Usmíval se a tmavé vlasy měl rozcuchané a zvlněné. Hruď se mu zvedala pod náporem vzduchu, který vdechoval, a já sledovala tu linii tmavých chloupků, které vytvářely malé nevinné písmeno T. Pohlédl mi do očí a poslal mi vzdušný polibek.

„Tak co, splnil jsem tvé přání?“ zajímal se a já něco nesrozumitelného zamručela. Vyložil si to jako souhlas a poplácal se po břichu.

„Tak to jsem rád, ženo moje,“ naparoval se a já se musela zasmát. Všechno mě bolelo, ale tomu jeho výrazu se nedalo nezasmát.

„Miluju tě,“ vydechla jsem a do pohledu, který jsem mu věnovala, jsem dala všechno, co jsem k němu cítila. Tu lásku, tu vděčnost, že jsem s ním mohla být, ten dík za všechno, co pro mě udělal, čím se pro mě stal a čeho se kvůli mně vzdal.

„Ally, jsi můj život, nikdy tě nepřestanu milovat,“ oplatil mi a během chvilky nás oba přikryl tenkou hnědou dekou, kterou měl pod hlavou. Přitáhl si mě k sobě, pevně, aby mezi námi nebyl ani malinký odstup a já během chvíle usnula.

Byla jsem si jistá, že se mi to jen zdá, když jsem se dostávala z jeho sevření a oblékala se. Jako v mlze jsem mu na kousek papíru napsala, ať se nezlobí a vzala si všechny své věci. Věnovala jsem mu poslední pohled, ale přes slzy jsem pořádně neviděla, proto jsem se raději otočila a rychle se vydala pryč. Věděla jsem, že kdybych se zastavila, vrátila bych se k němu a nic a nikdo už by mě nedostalo ani na krok od něj. Plakala jsem a počítala kroky, které mě od něj dělily. Každý kmit mých nohou jako by zvyšoval napětí a bolest, která mnou proplouvala, a když jsem se dostala k vile, všechny pocity se ještě znásobily a já padla na kolena. Neměla jsem tušení, kdo mě zvedl a vtáhl dovnitř, ani kdo mi pomohl dostat se do pokoje, ale když jsem si skládala věci do tašky, probralo mě to. Mechanicky jsem všechno házela dovnitř a nelámala si hlavu nad tím, zda je to moje či ne. Telefon jsem vypnula, hodila si ho do kabelky a oblékla si bundu, kterou jsem měla připravenou na posteli. Všechno bylo uklizené, tak, jak mi to bylo předáno. S mokrými tvářemi a prázdným srdcem jsem za sebou zavřela dveře, sešla schody a tašku hodila ke dveřím. Pohlédla jsem na všechny, kteří se seskupili u pohovky, a znovu se rozplakala. Táta se zrovna loučil s Edwardem, když zazvonil telefon pověšený na stěně v kuchyni. Nikdo to nemusel brát, každému bylo jasné, kdo volá. To bylo znamení pro mě, abych se okamžitě otočila a ujela mu dřív, než mu to dojde a dostane se sem. Rychle jsem se se všemi objala, poděkovala jim a nakonec skončila v náruči dívky, která se stala mou sestrou. Pevně mě objímala a plakala.

„Vrátíš se sem, to ti slibuju,“ zavzlykala a já jí popřála hodně štěstí. Ještě jednou jsem všem poděkovala a rychle vyšla ven. Táta moji tašku a svoje věci uložil do kufru auta a nastoupil. Když jsem se natáhla pro bezpečnostní pás a chtěla si ho zapnout, na příjezdové cestě se objevila tmavá motorka. Zavřela jsem oči a vzlykla.

„Můžu chvíli počkat,“ nabídl táta, ale já si byla jistá, že kdybych teď vystoupila, už nikdy bych se zpátky do auta nevrátila.

„Jeď,“ rozkázala jsem mu a on tak udělal. Slyšela jsem, jak na mě volal a křičel, ale oči jsem nechávala zavřené a otevřela je ve chvíli, kdy se táta obloukem dostal na štěrkovou cestu. Všichni stáli u dveří, jen Noah za námi běžel a dál na mě volal. Trhalo mi to srdce ho takhle vidět. Zabíjelo mě to. Určitě by se k nám dostal, možná by se i přeměnil a bylo by mu jedno, kdo by nás viděl, ale Jacob ho dohnal a pevně ho chytil za trup. Zastavil ho a já ve zpětném zrcátku pohlédla na jeho tvář. Jeho oči byly prázdné, rty roztřesené a tváře mokré. Celý se chvěl a ve chvíli, kdy jsme zajeli za roh, klesl na kolena a zvrátil hlavu k nebi.

Bylo to, jako by mi někdo zabodl do zad rezavou a špičatou dýku, kterou otáčel a smál se tomu, jak mě to ničilo a bolelo. Srdce mi tlouklo pomalu, líně, jako by vědělo, že už nemá pro koho tlouct. Neplakala jsem, už jsem neměla co. Jen jsem seděla, tupě hleděla z okénka a nic neříkala. Cesta trvala něco přes pět hodin, ale s tátovou zručností a rychlostí jsme za tři a půl hodiny parkovali u našeho domu a já se zachvěla při představě, jak matka bude spokojená, až mě uvidí. I když jsem teď jen chabou náhražkou dcery, kterou si tolik přála a kterou milovala, bude štěstím bez sebe. Chtěla jsem vystoupit a mít to rychle za sebou, abych se mohla zavřít v pokoji a užírat se svým smutkem, ale táta mě zastavil.

„Zlatíčko, ty víš, že kdybych to nemusel dělat, nechal bych tě tam,“ omlouval se mi, ale já věděla, že on za tohle nemůže. Pohlédla jsem mu do očí a pohladila ho po dlani, kterou měl položenou na mém rameni.

„Já vím. Mám tě moc ráda,“ zašeptala jsem to, co ode mě neuslyší hodně dlouho. Znala jsem se, budu ve stavu, kdy budu schopná jen spát a plakat. Vystoupila jsem a ve dveřích uviděla mamku, jak objímá tetu Carmen a něco jí říká. Rozešla jsem se k nim a snažila se nasadit falešný úsměv, ale nemohla jsem. Nešlo to.

„Moc se omlouvám,“ vydechla mamka, když jsem k ní došla. Možná bych jejímu tónu uvěřila, ale její oči zářily a to ji prozradilo. Nechala jsem se od ní obejmout a poté vešla dovnitř a vyběhla po schodech do svého pokoje. Tam jsem si zatáhla žaluzie, vypnula vše, co vydávalo nějaký zvuk, a lehla si na postel. Deka voněla pořád stejně, dokonce i po tolika týdnech, kdy jsem se jí nepřikryla. Všechno tu bylo stejné, ale mě to připadalo na míle vzdálené. Jako kdyby mi to ani nepatřilo.

Spala jsem deset hodin. Bylo mi to jedno. Do školy jsem nechodila, žádnou práci jsem neměla, s nikým jsem nechtěla mluvit. Vyhovovalo mi to. Jen mě začaly trochu tlačit džíny, proto jsem se zvedla a z tašky vyndala tepláky, pod kterými byl položený můj telefon. Převlékla jsem se a ten malý přístroj vzala do dlaní. Váhala jsem, zda ho mám zapnout či ne. Na jednu stranu jsem chtěla vědět, zda mi volal a psal, ale na tu druhou jsem se bála toho, co by to se mnou udělalo. S malou dušičkou jsem ho zapnula, vyťukala to známé čtyřčíslí a zavřela oči. Počítala jsem každou melodii, a když telefon utichl, pohlédla jsem na displej. Patnáct zpráv, třicet zmeškaných hovorů. Jedna uvítací zpráva z doby, kdy jsem přijela domů, jedna od Emmetta, ve které mi vynadal, že jsem si neodvezla ty střílečky, které mi nakoupil, tři od Ness a zbytek od něj, stejně jako všechny hovory. Klikla jsem na první zprávu a to jediné slovo, které napsal, mě opět rozplakalo.

Proč?

Sama sebe jsem se zeptala, proč jsem to udělala. Na přání své matky? Abych si dokázala, že jsem její otrok? Další byla o něco výřečnější.

Proč si odjela?

Abych ochránila tebe i sebe, protože když si moje matka něco vezme do hlavy, jde přes mrtvoly. Jde si za svým a nebere ohledy na nic a na nikoho. Otevřela jsem zprávu od Ness a rozvzlykala se ještě víc.

Vím, že to máš těžké a neměla bych ti to psát, ale já musím. Viděla jsem Jacoba plakat několikrát, ale pláč, kterým soucítil se svým bratrem, dojal snad nás všechny. Nikdy před tím jsem si nemyslela, že se smečka opět stmelí a pomůže ohroženému článku, ale to, co se stalo po tvém odjezdu… Zapomněli na všechny staré křivdy a to, co se kdysi stalo, jako by najednou bylo pryč. Děkuji ti, Ally. Za to, že jsi vlky opět probudila k životu. N.

Možná mi to psala proto, aby se mi trochu ulevilo, ale mělo to spíš opačný efekt. Bylo mi ještě hůř. Ano, vlci se znovu spojili, ale za jakou cenu? Za to, že jsem jednomu z nich zničila život a zašlapala jeho upřímnou a čistou lásku do země? Musel mě nenávidět… Možná bych se znovu začala litovat, ale příval nových slz zastavila melodie, kterou jsem měla přiřazenou k jeho jménu. Beze slova jsem sledovala jeho jméno a zvažovala možnost, že bych hovor přijala, ale co bych mu řekla? Promiň, že jsem tě zradila, ale maminka chtěla, abych se vrátila domů a já ji raději poslechla, než by si pro mě přijela?

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sto a jeden den - 35. kapitola :