Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sto a jeden den - 17. kapitola

31.03.2013 (12:45) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1558×

Nikdy v životě mě nenapadlo, že se budu bavit zabíjením mrtvých lidí, kteří ohrožují Seattle. Mačkala jsem v rukou myš a jezdila s ní po stole jako splašená, jen abych zabila pár dalších mrtvol. Bylo to pro mě cizí, ale už teď jsem věděla, že to není naposledy, co jsem tohle hrála. Maxe jsem k počítači skoro nepustila, dostal se tam jen na pár minut, když jsem byla nucena si odskočit na záchod a napít se. Byly to tak omezující potřeby a já znovu zatoužila po tom být plnohodnotný upír, který nemusí jíst, spát, chodit na záchod a zvracet. Stále jsem si pamatovala ten hrozný pocit, když jsem se skláněla nad záchodem a dávila se. Otřásla jsem se při té vzpomínce a rychle se vracela k té primitivní vyvražďovačce.

Když jsem o několik hodin později uslyšela auta na příjezdové cestě, protáhla jsem si ztuhlé prsty, prokřupla si záda a pohlédla na Maxe, který byl už nějakou dobu hrozně potichu. Seděl opřený o moji postel, nohy zapletené do sebe a hlavu měl skloněnou. Tiše oddychoval a já se usmála. Vypadal tak roztomile, když pootevřel ústa a přetočil hlavu na druhou stranu. Páni, v tuhle chvíli bych ho klidně mohla mít ráda, pomyslela jsem si a vyděšena tím zjištěním jsem odešla z pokoje a seběhla po schodech dolů, kde už stáli ostatní a usmívali se na mě. Jen Rosalie byla nějaká naštvaná, proto jsem se raději podívala na Renesmé, která se rozhlížela po pokoji.

„Buď je tu Max, nebo Noah, tihle dva se mi vždycky pletou,“ zasmála se a já cítila, jak se mi žene krev do tváří. Proboha, proč se cítím trapně? Jen jsme se trochu pohádali a hráli střílečky. Než jsem stihla odpovědět, předběhl mě Edward a začal se smát. Nechápavě jsem na něj pohlédla a pak mi to došlo. Byla jsem asi jediná na planetě, kdo nikdy nehrál střílečky.

„Emmette, s ní si ještě užiješ,“ smál se dál a poplácal svého velkého bratra po rameni. Ten na něj nechápavě pohlédla, pak se podíval na mě a nakrčil obočí.

„Až do dneška jsem nehrála střílečku,“ přiznala jsem po chvíli a Emmett vytřeštil oči takovým způsobem, až mi z toho šla hlava kolem. Měla jsem strach, aby mu ty zlaté drahokamy nevypadly z hlavy, ale on se s tím zdá se, hlavu nelámal. Teatrálně se zachytil křesla a zhluboka se nadechl. Než jsem se nadála, zmizel a vracel se s velkou bednou plnou drátů a CD. Usmál se na mě a pokynul hlavou k televizi.

„Mladá dámo, dnešní noc patří počítačové krvi,“ zavelel a neopomenul k tomu přidat ďábelský smích. Nemohla jsem odolat a přidala se k němu. Než jsme se však stihli usadit, Jacob na mě pohlédl a kývl hlavou k mému pokoji. Začínala jsem se bát.

„Doufám, že ti nevadí, že tam spí. Byl včera dlouho v lese,“ zajímal se a v jeho očích se poprvé od té chvíle, co jsem sem přijela, objevil náznak sympatie. Páni, tak tohle je něco. Něco ve mně mělo chuť mu skočit kolem krku, ale raději jsem se držela při zemi. Přívalem mých rozbouřených emocí bych to mohla všechno jen pokazit.

„Nevadí, hlavně ať si odpočine,“ odpověděla jsem mu a došla k pohovce, kde už seděl Emmett a rukou poklepával na ovladači. Když jsem se usadila, zapnul televizi, strčil do ní nějaké dráty a znovu se rozvalil na svém obvyklém místě. Podal mi jeden z ovladačů a usmál se.

„Teď něco zažiješ, moje milá,“ upozornil mě a já se nechala vtáhnout do první hry, kterou vložil do přihrádky k tomu určené. Ze začátku jsem nevěděla, co mám dělat a o co vlastně ve hře jde, ale nakonec jsem se do toho dostala a připadala si jako maniak.

Bedna byla veliká asi jako kufr, se kterým jsem sem přijela, ale my tu noc zkusili od každé hry něco. Můj spoluhráč a ve většině případů i protivník vybral nejlepší level a mi se do něj ponořili. Vyhrála jsem jen dvakrát a to proto, že jednou byl svalovec vedle mě vyrušen svojí ženou a podruhé se začala Alice tak smát, že její bratr věnoval pozornost na chvíli jen jí, takže já toho využila a byl z toho druhý bod pro mě. Když jsme dohráli poslední hru, řekla bych oddechovou, unaveně jsem si promnula oči a pohlédla na hodiny. Byly čtyři ráno. Zívla jsem, div jsem si neroztrhla pusu a položila si hlavu na rameno Emmetta, který předstíral stejnou únavu, a já během okamžiku usnula. Bylo mi jedno, že jsem celá ztuhlá a opírám se o někoho, kdo by se měl věnovat své ženě. Prostě jsem spala a všechno mi bylo jedno.

Zdál se mi sen. To by u mě nebylo až tak neobvyklé, ale nikdy před tím se mi nezdálo o tomhle. Já a Noah, šťastní a zamilovaní. Zdálo se mi o něm, ale nikdy ne jako o mě rovném, o mém příteli, o mé druhé polovičce. Ležela jsem na louce poseté květy všech možných barev a hlavu si opírala o jeho pevná prsa a vdechovala jeho vůni. Aromatickou a plnou zakázaného potěšení. Jednou rukou mě objímal kolem ramen a tou druhou si hrál s pramínkem mých vlasů. Slunce pálilo a hřálo naše polonahá těla a já nemohla být šťastnější. Nikde nebylo žádné zlo, o kterém mi říkal, nikde jsem neviděla všechny ty dívky, se kterými byl. Byla jsem jen já a on.

S trhnutím jsem se probudila a během vteřiny mi došlo, že jsem v pokoji a křečovitě svírám polštář, na kterém jsem ležela. Venku bylo světlo, nebylo ho moc, ale určitě už bylo víc jak sedm. Pohled na budík potvrdil mé domněnky a já znovu padla do postele. Neměla jsem tušení, co dělat. Noah byl úžasný, krásný a výjimečný, ale byl temný, až příliš děsivý. Toužila jsem být s ním, ale mohla jsem riskovat to, že se jednoho dne sebere, něco provede a já zůstanu sama? Přetočila jsem se na druhý bok a do ticha mí hlavy se ozvalo mé srdce, které ostatně jako vždy všechno rozhodlo.

Zůstat sama by bylo ničivé, ale nezkusit to, to by byl hřích.

Přesně tak. Dřív, než jsem se nadála, stála jsem na nohou a hledala ve skříni kalhoty a triko. Nasoukala jsem se do něj a vlasy si svázala do culíku, oblékla si mikinu a doběhla do koupelny. Nelíčila jsem se, nebylo to potřeba. Pokud je to tak, jak doufám, šminky nic nerozhodnou. Nazula jsem si boty, spěšně ustala a vyběhla z pokoje. Když jsem doběhla do obývacího pokoje, došlo mi, že ani nevím, kam mám jít. Bylo to tak spontánní a nerozvážné, že jsem na to ani nepomyslela.

„Vím, kam máš namířeno,“ ozvalo se za mnou a já sebou polekaně trhla. Rychle jsem se otočila a pohlédla do Ewardovy tváře. Jemně se usmíval a na prstě se mu houpal klíč.

„Musím za ním,“ vysypala jsem ze sebe a on se ještě víc usmál. Klíč hodil mým směrem a já ho rychle chytila.

„Je v chatce. Podle toho, co se ti právě honí hlavou je to bouda,“ prozradil mi a já mu skočila kolem krku.

„Díky, máš to u mě,“ slíbila jsem mu a vyběhla z domu. Naskočila jsem do svého auta a hnala se k neviditelné zatáčce. Pro motorku to byla hračka, pro auto to bylo trochu těžší. Když jsem dojela k cestě, po které jsme jeli dál, zaparkovala jsem u nejširšího místa u cesty a rozešla se k boudě. Šla jsem jen chvilku a děkovala bohu, že jsem si tu cestu pamatovala. Došla jsem ke dveřím, vložila do nich klíč, a když jím otočila, všimla jsem si jeho motorky na konci cesty. Byla stále stejná, jen teď působila děsivě prázdná a osamocená. Jako já. Otevřela jsem dveře a vešla dovnitř. Potichu jsem za sebou zavřela a usmála se. Noah ležel na pohovce, na zemi vedle něj ležely desky s tužkou a kytara, která byla stejně krásná jako on. Spal a potichu oddychoval, a já se nezmohla na nic jiného, než dojít k němu, kleknout si a dlaní ho pohladit po tváři. Neholil se, cítila jsem to pod konečky prstů a usmála se. Lehce sebou zavrtěl, ale spal dál. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale natáhla jsem se k němu a políbila ho na tvář. Něco zamručel, ale stále neotevřel oči. Udělala jsem to samé na jeho druhé líci, a když jsem se od něj odtáhla, pohlédla jsem do jeho černých sálajících očí.

„Co to děláš?“ zeptal se mě nakřápnutým hlasem a já zrudla. Co to vlastně dělám?

„Zdál se mi sen. O tobě a o mě, jak ležíme na louce. Bylo to tak skutečné a tak hezké,“ vydechla jsem a raději zavřela oči. Chvíli se nic nedělo, ale nakonec mě chytil za bradu a přitáhl blíž ke své tváři.

„Podívej se na mě,“ přikázal mi jemně a já ho poslechla. Jeho černé oči zářily a já byla ztracená.

„Ally, já jsem špatný, říkal jsem ti to. Jsem pro tebe až moc zkažený,“ připomněl mi, ale já jen zakroutila hlavou a oběma rukama sevřela jeho tvář.

„Mě je to jedno. Přijela jsem, abych změnila svůj dosavadní život. Tak jsem tady,“ zašeptala jsem a odhodlaně se vydala svými rty k těm jeho.  

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sto a jeden den - 17. kapitola :