Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sto a jeden den - 15. kapitola

12.03.2013 (18:00) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1715×

„Víc než jednou,“ odpověděla jsem a záměrně se vyhýbala pohledu do jeho tmavých očí. Od toho rozhovoru nerozhovoru s Jacobem jsem měla pocit, že otisk je něco, co je po všechny tabu. Po tom všem, co se stalo, bych byla hloupá, kdybych v tom šťourala.

„Pak tedy víš, co to je,“ hádal a já rozhodně kývla hlavou. Slyšela jsem hned několik definic a z těch jsem vydedukovala, že to bude něco hodně vážného. Po jednom pohledu vlk ví, že tu osobu bude hýčkat a milovat po zbytek svého života.

„Proč se mě na to ptáš? Už jsem to slyšela od Jacoba a poslal mě za Maxem, že ten prý o tom něco ví,“ prozradila jsem mu a on se ušklíbl. V očích mu zaplál oheň hněvu a já zalitovala toho, co jsem řekla. Budu se muset začít kontrolovat, co komu povídám, opravdu. Ruce zaťal v pěst a já hleděla do jeho najednou rozzlobeného obličeje.

„Za Maxem nechoď,“ poradil mi, ale mě to znělo jako příkaz. Stál tam, hleděl mi do očí a vypadal jako bůh hněvu. Neměla jsem tušení, co to mezi nimi je, ale tohle nebyla jen puberťácká hádka. Nechtěla jsem vířit vody, proto jsem se usmála a přešla k němu blíž.

„To zní, jako kdybys mi to přikazoval,“ ušklíbla jsem se a povytáhla obočí. On se zasmál a rozhodil rukama.

„Jsem tak vychovaný, každému něco přikazuju,“ přiznal se a já se zasmála. Když ruce svěsil podél těla, pohlédl za má záda a prohrábl si vlasy.

„Málem bych zapomněl, proč jsem tě sem bral,“ vydechl a došel ke mně. V jeho očích to vesele jiskřilo, ohníčky plály a já se musela usmát. Neovládala jsem své tělo, to jeho oči ho vedly. Svoji dlaň zvedl k té mojí a pevně ji do ní uchopil. To teplo, to krásné a voňavé teplo, bylo nepopsatelné. Cítila jsem se jako v pohádce, kde jeden dotek zachrání všechno. Ten dotek jsem právě prožívala a cítila, že je všechno na správném místě. Propletl své prsty s těmi mými a rozešel se zpátky k boudě, u které parkovala jeho motorka. Myslela jsem si, že opět nasedneme na ten stroj, který se mi začínal zamlouvat, ale neudělal tak. Z kapsy vytáhl klíč, strčil ho do dveří, které vypadaly, že by ani zámek nepotřebovaly. Stačilo do nich lehce strčit a cesta by byla volná. Když otevřel, dýchla na mě jeho vůně, sice jen v malé míře, ale i tak jsem za zavřenýma očima viděla jeho, jak v této místnosti sedí a přemýšlí. Světlo prozářilo onu místnost a já zalapala po dechu. Zvenku to vypadalo jako nějaká stará barabizna, ale vevnitř to bylo jedno z nejkrásnějších míst, jaká jsem kdy viděla. Pohovka, stůl, police a v rohu pokoje bicí, kytara a klávesy. Na zemi tmavý červený koberec protkaný zlatými nitmi, na stěnách obrázky jednotlivých členů smečky ale i přírody a něčeho, co vypadalo jako znázornění pocitů. Došla jsem k jednomu z nich a pusa mi spadla k zemi. Muž stojící daleko na plátně stojící čelem ke mně a z jeho úst vycházela slova, věty, názory. Podklad byl tmavý, ale čím blíže mi písmena byla, tím víc se obraz zesvětloval. Nejblíže u mě bylo slovo láska napsané temně červenou se stínováním.

„To jsi kreslil ty?“ zeptala jsem se překvapeně a nemohla odtrhnout oči od toho dokonalého díla.

„Ano,“ odpověděl prostě a jeho hlas byl blíž, než jsem si myslela. Ač nerada, ale otočila jsem se na něj a on zkoumal pohled, kterým jsem ho sledovala. Nevím, co v něm našel, ale došel ke stolu u okna a něco z něj vyndal. Podal mi kus papíru a já si ho pozorně prohlédla. V šoku jsem pozorovala svoji tvář, která vypadala jako fotografie a nevěděla, co si o tom myslet. Byla jsem to já, ale přesto jsem se nepoznávala.

„Popravdě, jsem v šoku,“ přiznala jsem po chvíli a on se zasmál.

„Taky jsem byl, když jsem se večer díval, co jsem vlastně namaloval,“ ozvalo se za mnou a já se usmála. Měl mě plnou hlavu, přesně jako já jeho.

„Noahu, to je dokonalé. Všechno tady je dokonalé,“ vydechla jsem a ještě jednou pohlédla na svoji podobiznu.

„I já?“ zeptal se a já se k němu otočila čelem. Pohlédla jsem do jeho tmavých očí a vzedmula se ve mně jakási síla, která přebila všechen stud a zábrany.

„Ty především,“ sdělila jsem mu své pocity a on překvapen zamrkal. Ruce měl v kapsách a vlasy rozcuchané, byl až nad míru přitažlivý. Během vteřiny udělal několik rychlých pohybů a stál těsně u mě. Rukama se dotkl mých ramen a sjel s nimi až k mým zádům, kde je spojil a rozevřel prsty. Třásla jsem se a své dlaně položila na jeho hruď. Teprve teď jsem si uvědomila, jak jsem oproti němu malá. Sklonil svoji hlavu a čelem se opřel o to moje. Stále mi hleděl do očí a jemně se usmíval.

„Ty jsi v téhle místnosti to nejkrásnější,“ zašeptal a než jsem se stihla vzpamatovat, svými rty vyhledal ty mé a políbil mě. Poprvé v životě jsem se s někým líbala. Tolik jsem o tom slyšela, milionkrát to viděla v televizi a četla o tom, ale tohle bylo diametrálně jiné. Ztrácela jsem pevnou půdu pod nohama a více se na něj natiskla. Rukama si mě k sobě přitlačil ještě víc a znovu mě políbil. V šoku sama ze sebe jsem mu polibky oplácela a nezajímalo mě to, že o něm skoro nic nevím, že stojím na místě, kde měl možná hodně dívek. Prostě jsem se nechala vést tím, co jsem cítila a po čem jsem toužila. Jednou rukou jsem mu vjela do vlasů a čechrala mu je. Spokojeně zapředl a tím ukončil náš polibek. Nosem se dotýkal toho mého a zhluboka dýchal. Pozorovala jsem ho, jak se v jeho tváři střídají emoce a vyděsila se, když se v jeho očích usadil zmatek. Pustil mě, o několik kroků ustoupil a rukama si prohrábl vlasy.

„Tohle nemůžeme,“ vydechl a chodil po místnosti. Zmateně jsem ho pozorovala a zmocňoval se mě strach.

„Proč?“ zeptala jsem se bez dechu a on na mě pohlédl.

„Vzal jsem tě sem, abych ti o sobě něco řekl a ty ses rozhodla, ne abych tě tady líbal, aniž bys věděla, kdo jsem,“ vysypal ze sebe a já se posadila na pohovku černé barvy. Začínala se mi motat hlava. Několika velkými kroky přešel ke mně a posadil se k mému boku.

„Podívej, nechci tě děsit, ale musíš vědět pravdu,“ začal a natočil se ke mně bokem. Udělala jsem to samé a pohlédla do jeho očí.

„Pokud si myslíš, že mě odsud něco dostane, tak si celkem naivní,“ upozornila jsem ho a jemu se rozzářily oči. Přesto se jeho výraz neměnil a já si povzdychla.

„Než jsem se stal vlkem, byl jsem hrozný. Pravý syn svého otce. Jeden z tisíců,“ ušklíbl se a ruce zaťal v pěst. Pamatovala jsem si, co říkal Max o jeho otci, ale k němu mi to moc nesedělo. On a podvodník, nedej bože kriminálník?

„Jak si určitě slyšela, můj otec byl padouch a já po něm zdědil jen to nejhorší. Už od mého dětství se máma připravovala na to, že ze mě bude hajzlík, ale to ještě netušila, jak velký. V patnácti jsem měl poprvé tu čest setkat se se zdejším policejním sborem. Pak už jsem je vídal s děsivou pravidelností a během toho se dostal na zdejší střední školu,“ vyprávěl a mě po těle vyskočila husí kůže. On a zlý padouch?

„Našel jsem si děvče a byl spokojený, ale pak přišlo další, pak další a nakonec jsem si něco začal skoro s každou na škole,“ přiznal se a já dolní čelistí otírala pohovku. Bylo mi jasné, že tak krásný muž nebude nedotčený, ale tolik dívek?

„Věděl jsem, že pokud takhle budu pokračovat, všechno půjde do kytek, takže jsem se rozhodl na chvíli vypadnout. Odjel jsem za tátou a viděl ho, jak se zničil. To mě nakoplo a vrátil jsem se za mámou, která mě jako jediná opravdu milovala. Začal jsem se scházet s kluky z rezervace a stal se jedním z nich. Když se všechno dalo do pořádku, našel jsem dívku, které bylo všechno, co jsem kdysi udělal jedno a která mě i přesto milovala,“ pokračoval dál a já bez dechu poslouchala. Měnil se přede mnou z dokonalého prince na vyléčeného alkoholika se sklenkou sektu v ruce.

„Jenže i ona odešla a já se rozhodl všechno hodit za hlavu a užívat si. Ani netušíš, jak těžké jsem to potom měl, když jsem se chtěl vrátit na tu správnou cestu. Všichni mě odsuzovali a házeli do jednoho pytle s mým otcem, ale když máma onemocněla a já se o ni jako jediný postaral, změnili názor a přestali se na mě dívat skrz prsty. Ally, já nejsem dobrý a nikdy nebudu. Je to ve mně a nezmizí to, jen to potlačuji a snažím se tomu utéct,“ vydechl a já ho vyděšeně pozorovala. Kde je ten roztomilý muž, které jsem před chvílí líbala? Všiml si mého výrazu a zakroutil hlavou.

„Neboj se mě. Pokud chceš, povím ti všechno, od začátku do konce,“ nabídl mi, ale já věděla, že další sprchu informací tohoto rázu bych asi nezvládla.

„Chci jet domů,“ zašeptala jsem a nepoznávala svůj hlas. Noahovi přeběhl stín přes tvář, ale zvedl se a počkal, až udělám to samé.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sto a jeden den - 15. kapitola :