Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sto a jeden den - 10. kapitola

04.02.2013 (17:30) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1935×

Když jsem ten den šla spát, měla jsem divný pocit. Byla jsem ráda, že jsem tady, ale už mi to nepřipadalo tak kouzelné a vzrušující. Dostala jsem, co jsem chtěla, tak proč mám najednou chuť se sbalit a odjet domů? Zakroutila jsem hlavou a podívala se z okna. Kdyby začalo sněžit a na zahradě by vládl led a ve vzduchu zima, připadala bych si jako doma. Lehla jsem si, zavrtala se do deky a zavřela oči. Neměla jsem tušení, proč je Jacob takový. Když byl s Ness, byl milý, hodný a já jí hrozně moc záviděla, ale když byla pryč, byl jiný. Ne k ostatním, ale ke mně. Byl chladný a nepřístupný. Otočila jsem se na druhý bok a povzdychla si. Jestli mu tu vadím, měl si dupnout a jelikož je čestným členem tohoto klanu, nikdy by mi nedovolili, abych tu byla proti vůli jednoho z nich. Zavřela jsem oči a nechala se unášet únavou do říše snů.

Když jsem druhý den ráno snídala, lámala jsem si hlavu nad tím, jak je možné, že upírka, která nejí a jídlo je pro ni jako bláto, dokáže tak úžasně vařit. Mračila jsem se na talíř s palačinkami a ovocnou omáčkou a v duchu si nadávala. Proč neumím taky něco takového? Byla jsem zavřená doma a nic se nenaučila. Měla jsem tolik času, ale já nic neudělala.

„Děje se něco?“ zeptala se Bella, která vešla do kuchyně a všimla si mého zamračeného výrazu. Pohlédla jsem na ni a pousmála se.

„Jen nedokážu pochopit, jak může upír tak fantasticky vařit. Já to třeba neumím a to jídlo potřebuju,“ vydechla jsem a za sebou uslyšela smích. Otočila jsem se a všimla si Carliesla, jak se opírá o zeď a dívá se na mě.

„Ani netušíš, jak moc si mi právě připomněla Bellu,“ povzdychl si a pohlédla na jmenovanou. Ta na něj vyplázla jazyk, ale po té se zasmála a objala Edwarda, který stál za ní.

„Pokud se budeš chtít zasmát, zeptej se ho na to, jak si do pokoje pořídil novou postel. Samozřejmě kvůli mně. Slyšela jsem tě včera, jak si mluvila o mámě, tak bys to mohla srovnat a věř mi, že z toho vyjdu jako vítěz,“ pověděla mi a já se na ni zakřenila. Bylo hezké, že se mnou normálně komunikovala. Byli tu tací, kteří moc nestáli o moji pozornost a přítomnost v tomto domě. Edward se zamračil a rychle se napřímil.

„Není to tak, jak si myslíš,“ vyvedl mě z omylu, ale oba jsme věděli, že se mnou má nějaký problém. Bella se podívala na svého muže, povytáhla obočí a dožadovala se vysvětlení.

„Myslí si, že proti ní Jacob něco má,“ vysvětlil i ostatním a ti na mě pohlédli. První se vzpamatovala Esmé, která ke mně došla a objala mě kolem ramen.

„Není to tak, že by proti tobě něco měl, jen má strach. Vlci jsou nevypočitatelní a už mnohokrát se stalo, že o někoho přišli. Ne jen v boji, ale také kvůli rozepři mezi nimi. Ženy představují hrozbu pro taková stvoření a ty nejsi výjimkou,“ upozornila mě a já byla ještě zmatenější než před tím. Jak to myslela? Já a hrozba pro vlky? Musela jsem se zasmát.

„Jak bych je já mohla ohrozit? Vždyť nikoho z nich neznám, moc toho o nich nevím,“ bránila jsem se, ale věděla jsem, že je to každému jedno. Muselo se stát něco, co je přimělo si toto myslet. Nebyli na mě naštvaní, jen se mi snažili vysvětlit, proč je Jacob takový.

„Neboj, ke mně byl také takový a teď jsme nejlepší přátelé,“ povzbudila mě Rosalie a já se na ni pousmála. Měla jsem toho v hlavě tolik, že mě začala lehce pobolívat. Vložila jsem si ji do dlaní a najednou ucítila úlevu. Připadala jsem si jako na vrcholku hory, jak se zhluboka nadechuji, a můj tep se zklidnil. Zvedla jsem hlavu a všimla si, jak se na mě Jasper usmívá.

„Díky,“ vydechla jsem, dojedla snídani a po menší hádce jsem po sobě umyla nádobí a uklidila ho. Samozřejmě jsem hledala příslušnou skříňku a šuplík několik minut, ale bavilo mě to. Prozkoumávala jsem pro mě neznámé kouty a to už jsem od mala milovala.

Procházela jsem se s Renesmé, povídala si s ostatními a nakonec se přidala k přípravě oběda. Těstoviny se zeleninovou omáčkou jsem ještě zvládla, takže moje ruce byly potřebné. Snažila jsem se lehce machrovat, aby viděli, že nejsem zase takové dřevo. Krájela jsem zeleninu na téměř identické kousky a házela je do mísy. Vedle mě se činila Esmé a Renesmé opékala maso. Dokázala jsem pochopit, že vlkodlaci zelenině moc nefandí. Když bylo jídlo hotově, my poloviční jedlíci jsme se najedli a ostatní seděli v obývacím pokoji nebo si povídali. Když jsem si na kalhotách rozepínala imaginární knoflík, skoro všichni se smáli, ale já nemohla. Kdo by řekl, že mě zelenina tak zasytí? Měla jsem snahu pomoct s nádobím, ale než jsem se otočila, bylo pryč. Protočila jsem očima a podívala se ven.

„Asi se půjdu na chvilku projít,“ povzdychla jsem si a odvalila se ze židle. Nikdo se ke mně nepřidal, ale já byla svým způsobem ráda. Stále jsem si zvykala na nové prostředí, nové upíry a neměla v plánu se vtírat. Měli nějaké tradice, jako například odpočinek po čase oběda a já je nechtěla rušit. Vyšla jsem na terasu a obula se. Když jsem došla k záhonkům s květinami, neodolala jsem a jednu si ukradla pro sebe. Přičichla jsem k ní a byla nadšená. Přesně tohle mi doma chybělo. Jen tak vyběhnout na zahradu a utrhnout si pohádkově voňavý květ. Prsty jsem se dotýkala lístků a připadala si jako víla. Ano, na takové představy jsem už byla trochu velká, ale i tak mi to připadalo kouzelné. Zrovna jsem se natahovala k jedné z bílých růží, když jsem za sebou uslyšela hluboký nádech. Ihned mi bylo jasné, že není lidský ani pololidský ani upíří. Tohle bylo něco jiného. Natočila jsem hlavu ke straně a koutkem oka zahlédla tmavě šedou srst vlka stojícího za mnou. Pomalu jsem se otočila a snažila se zahnat tu narůstající paniku. Stále pro mě bylo nové hledět to těch tmavých očí, které byly stejné jako ty, které nosil v lidské podobě.

„Ahoj,“ zašeptala jsem rozechvělým hlasem a natáhla k němu ruku. Nejdříve pohlédl na mě, po té na moji dlaň a nakonec přišel ještě blíž a vložil svoji hlavu do mé nastavené ruky. Jeho srst byla hrubá, ale když jsem prsty zajela hlouběji do jeho kožichu, cítila jsem peříčka. Tak jemné bylo jeho chmýří, které se jemně třáslo. Z tlamy mu uniklo tiché zavrčení a já ruku stáhla. Pohlédl na mě a zkroutil tlamu v divném šklebu. On se usmívá, došlo mi po chvíli a začala se chechtat. Bylo to komické, jak se ten člověk v něm snažil dostat se ven alespoň tím úsměvem. Odfrkl si a já přestala. Znovu jsem ho pohladila a sledovala ho, jak si pomalu lehá do trávy. Posadila jsem se vedle něj a podívala se do dálky. Nikde žádné velehory pokryté sněhem a ledem, jen krásná krajina lehce prozářená zamračeným nebem. Slunce bylo v nedohlednu, ale já věděla, že tam někde je.

„Tohle je tak úžasné. Konečně jsem pryč z domova. Ani nevíš, jaké to bylo být stále pod dozorem. Rodiče mi chybí, ale není tohle ráj?“ zeptala jsem se, vyskočila a zatočila se dokola. Bylo mi skvěle. Vlk zamručel a já na něj pohlédla. Ležel rozvalený v trávě a sledoval mě.

„Takhle tmavé oči jsem ještě nikdy neviděla,“ zašeptala jsem, když jsem padla na kolena a podívala se do těch jeho černých studen. Zářily a já se usmála.

„Noahu,“ zavolal někdo z domu a já si všimla Jacoba stojícího na verandě. Přísně hleděl na vlka ležícího v trávě a já si povzdychla. To mu vážně tak vadím, že už vyhání i jeho? To nemůžu být v blízko žádného vlka? Já ho nenutila, aby sem přišel. Vlk se zvednul, oklepal se a podíval se na mě. Znovu jsem spatřila ten škleb a pousmála se. Otočil se ke mně zády a rychle utekl do lesa. Zvedla jsem se, došla zpátky k domu a přidala se ke zbytku rodiny, která si povídala o nějakém upírovi, kterého znali. Poslouchala jsem je jen na půl ucha a pozorovala jen částečně. Stále jsem pohledem utíkala k Jacobovi, který seděl v křesle a v náruči svíral Nessie. Jak je možné, že teď vypadal tak klidně a vyrovnaně? To jí byl opravdu tak posedlý? Když se naše pohledy střetly, stále se jemně usmíval, ale jeho oči byly plné lhostejnosti. Musím tomu přijít na kloub.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sto a jeden den - 10. kapitola :