Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stmívání sluncem zalité - Pravda (10.)

24.02.2010 (14:30) • EmElCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 823×

Okamžitě souhlasil a tak jsme šli. Stavila jsem se doma pro plavky, on šel taky.

Galantně mi otevřel dveře u auta, které přivezl. Čím blíže bazénu jsme byli, tím větší strach se zrcadlil v Emmettových očích. Podle mě to byl jasný důkaz toho, že moje domněnky nebyly zase až tak nepravdivé.

Nedokázala jsem si představit jiný důvod, proč by se měl zrovna on bát. I když jsem si nebyla zase až tak jistá, jestli to v jeho očích byl vážně strach.

Konečně jsme dojeli na parkoviště. Na moment jsem si tam připadala bezpečně – tedy v bezpečí takovém, že náš rozhovor nikdo neuvidí ani neuslyší. Stáli jsme totiž celkem stranou. O tom ostatním jsem nebyla zase až tak přesvědčená.

Nedokázala jsem odhadnout svoje reakce. Nevěděla jsem, jestli když to bude pravda, otevřu dveře, vezmu nohy na ramena a poběžím co nejdál od něho.

Nebo zda se strachu postavím, a nebudu se na něj ohlížet. Nevěděla jsem vůbec nic. Nemohla jsem si být jistá zhola ničím. Chvíli jsme tam jen seděli a hleděli si beze slova do očí. Jemu se tam rýsovala jistá bolest. Asi už to chtěl mít za sebou a tak prolomil ticho:

„Chceš teda jít do toho bazénu nebo chceš zůstat tady?“ zeptal se.

„Abych pravdu řekla, do bazénu se mi nechce, ale tady bych taky nechtěla být. Pojď se někam projít.“

Vystoupili jsme tedy z auta a šli někam, neznámo kam.

„Co mi tedy chceš říct?“ Nadechla jsem se.

„Chci se spíš na něco zeptat.“

„Ptej se“ smutně si povzdechl. Já taky.

„Emmette já… “ začala jsem, ale přerušil mě:

„Emmo, neprotahuj to, prosím, ušetři mě toho.“

„Dobře. Víš já... já vlastně ani nevím, jak se zeptat. Asi si řekneš, že jsem naprosto šílená, ale to je jen proto, že mi nechcete nikdo nic říct. A proto koukám na děsivé filmy a vymýšlím šílené teorie.“ Bolestně se usmál.

„Emmo, ty jsi nesmírně vnímavá a chytrá holka. Jsem si jistý, že tvé teorie jsou buď zcela pravdivé nebo se k pravdě alespoň blíží.“

Přemýšlela jsem, čím začít. Neměla jsem nic kromě domněnek, které mi vyvolal starý film.

Jak může jeden jediný disk všechno zvrátit? Napadlo mě, jak bych si Emmettovo chování vysvětlila, kdybych neobjevila onen usvědčující corpus delicti. Na nic jiného jsem nepřišla. Tohle bylo snad jediné rozumné vysvětlení. Rozumné? Jak trapné mi to v tu chvíli přišlo. Mmm.

Následující minuty mohou být těmi posledními v mém životě. Ale co. Život bez Emmetta by mě stejně nebavil. Třeba by se mi upírský život líbil. Ale… třeba mě nechtěl přeměnit. Třeba měl chtěl jen zabít.

Ve filmu jsem viděla, že když pouze kousnou, v těle člověka začne proudit jed. Když se dostane do srdce, začne třídenní přeměna, kdy má nešťastník pocit, jako kdyby se mu zařezávaly nože do každičkého místečka.

Ostrá bodavá bolest řeže do krku, rukou i nohou. Celé tělo spaluje oheň. Pak najednou začne bolest ustupovat od konečků prstů a vznikne nový tvor. Krvežíznivec.

Zkontrolovala jsem Emmettovi oči – nějakým záhadným způsobem jsem z nich dokázala vyčíst jeho pocity. Zračilo se v nich napětí, strach a bolest. Musela jsem ho z toho vysvobodit. Musela jsem mu od toho trápení nějak pomoct.

Nemohla jsem se jen tak dívat, jak se mu v očích leskne smutek. Nemohla jsem dopustit, aby kvůli mně trpěl. Začala jsem tedy mluvit.

„Mám na tebe jen jednu jedinou prosbu.“

„Je předem splněna.“

„Mohl bys mi to PROSÍM vysvětlit? Slíbil jsi to, pamatuješ? Jaktože jsi tak odlišný?“ otočila jsem se k němu zády. Nevydržela jsem jeho pohled plný bolesti. Nadechl se.

„Co přesně chceš slyšet? Že jsem rychlý, silný, mám skoro průhlednou kůži tak, že ve tmě téměř svítím? Že jsem studený a moje kůže ledová? Vždyť to víš... Emmo, ty víš to všechno. Jen sis to nedala dohromady. Jen si to přiznej. Nikdy si mě neviděla jíst ani pít. Nechceš se zeptat kolik mi doopravdy je? Netrápí tě otázka, proč vždy, když je hezké počasí, nechodíme do školy? Nechtěla jsi se náhodou zeptat, jestli ti neumím číst myšlenky?“

I když jsem byla stále otočená, cítila jsem, jak se jeho pohled zabodával do mých zad. Co mě překvapilo bylo, že jsem ani neměla strach.

„Emmo, ty se mě bojíš, viď? Čím to bude, že mě to vůbec nezaráží... Jestli chceš, už se nikdy nemusíme vidět.“

Chvíli jsem si dodávala odvahu, a pak jsem se rázně otočila a pohlédla mu do očí.

„Ne.“ Měl sklopený zrak, ale když uslyšel moji odpověď, překvapeně vzhlédl.

„To myslíš vážně?“

„Naprosto. Emmette, musím ti něco říct. Můžu?“

„Emmo já… nevím, co říct. Samozřejmě, že můžeš,“ rozesmál se na celé kolo, chytil mě do náruče a točil se mnou, až jsem viděla andělíčky.

„Emme, mně se motá hlava, pusť mě!“ zakřičela jsem a smála se taky.

„Promiň, promiň. Když já jsem tak šťastný! Promiň, mluv,“ řekl vesele.

„Víš, mně je úplně jedno co jsi, co děláš nebo co jíš.“

Podíval se na mě udiveně. Asi mi nevěřil.

„Myslím to naprosto vážně.“

Bylo vidět, jak z něj spadl ten strach.

„Em já... já tomu jen nemůžu uvěřit. Ty jsi tak... neuvěřitelná. Myslel jsem si, že utečeš strachy – a nebyl jsem sám – a že už se se mnou nebudeš nikdy chtít bavit. A obojí by mě hrozně bolelo, to mi věř.“

Bylo na něm vidět, že chce ještě něco dodat, jen čeká na moji reakci. Proto jsem se mu do toho vmísila.

„Co tím myslíš?“ Zatvářil se neochotně, když jsem ho přerušila, ale odpověděl.

„Em, tobě to ještě není jasné? Opravdu mi na tobě záleží.“

„To mně na tobě taky. Myslíš si, že jinak bych tu s tebou stála?“

„Vím a jsem za to nesmírně vděčný, ale tohle je něco jiného. Já už si bez tebe nedokážu představit ani den. Když nejsem v tvé přítomnosti, jako by část mě umírala. Hned první den, co jsem tě uviděl, jsi mi padla do oka. I když mě od toho ostatní zrazovali, přece jen vztah člověk – upír, kdy je stále riziko, že ti ublížím...  Nikdy jsem nepoznal žádný city, proto jsem za začátku nevěděl, co k tobě cítím.

Pak jsem někde slyšel pojem láska a jeho vysvětlení. Zbystřil jsem, protože se to až nápadně podobalo tomu, co k tobě cítím já. Ale nechtěl jsem si to připustit. Říkal jsem si: ,,Copak si může upír vytvořit nějakou náklonnost? A ke všemu ještě k člověku?" Těžko. Ale čím víc jsem si tě odpíral, tím víc jsem tě chtěl a potřeboval. Trvalo mi to trochu déle poznat, já vím.

Edward mi hodně pomohl. Jako jediný z celé rodiny mě chápal. Vyprávěl mi, jak zpočátku také nechtěl uvěřit, že našel někoho tak úchvatného, jako je Bella. - Zvláštní, že dvě nejlepší holky – sestry -  na světě mají zrovna takovou smůlu, že se do nich zamilují upíři – bratři. Ale pak se tomu poddal.

Čekal na ni sto devět let. Já na tebe čekal devadesát čtyři. Už nechci čekat, Emmo Swanová, i když jsem netvor, zabiják a ten nejhorší predátor ze všech, miluju tě, člověka, jako jsem za celý svůj dloouhýý život ještě nemiloval. Uff, jaká úleva to říct.“

Autor: EmElCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stmívání sluncem zalité - Pravda (10.):