Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stmívání sluncem zalité - Nikdy jsem se neměla narodit...

28.12.2009 (15:45) • EmElCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1607×

1. kapitola

Jmenuju se Emma Veronica Swan, ale říkají mi jen Em. Mám sestru Isabellu, otce Charlieho a matku Reneé. Brzo mi bude 17. Ano, těch prý sladkých 17. Jsme zvláštní rodina. Charlie už téměř rok nepracuje, protože celá naše rodina v únoru prodělala těžkou nehodu. A tak je Reneé jediná, kdo vydělává, i když táta dostává nemocenskou, nikdy to nedá tu sumu, kterou pobíral před tím neštěstím. Bella odešla na univerzitu do Dartmounthu i se svým přítelem Edwardem. Ten kluk mi vždycky připadal tak nějak strašidelně zvláštní. Má medově zlaté oči, jeho teplota určitě nepřesahuje 36 °C a je tak nějak podivně světlý. Přistěhoval se sem se svojí rodinou teprve nedávno. Můj nejlepší přítel Jonathan – John – však tvrdí, že se přistěhovali zpět.

Párkrát už jsem jeho rodiče a sourozence viděla a všichni mi připadali stejně zvláštní jako on. Má dva bratry, Jaspera a Emmetta a sestru Rosalii. Ta je vdaná za Jamese – takového podivína ze Seattlu a Jasper chodí s Alicí – malou sympatickou černovláskou s věčně rozcuchaným účesem. Emmett je sám. Tak trochu se divím, protože je opravdu neobyčejně krásný. Ale to všichni Cullenové. Jsem si téměř jista, že Carlisle – jejich otec a lékař – na nich provádí nějaké plastické pokusy nebo co.

Všichni chodí na stejnou školu ve Forks jako já. Celá škola je zná, každý o nich mluví. Aby taky ne. Jejich krásu nepředčí nic. Emmett se mi líbil od prvního okamžiku, byl takový kouzelně divný. Vždycky mě takovéto typy přitahovaly. Já totiž do tohoto světa nepatří. Nikdy jsem nepatřila a ani patřit nebudu. Nestojím o to. Vždyť proč taky? Lidé jsou tu zlí, sobečtí a vraždí se pro sebemenší hlouposti. Já vyznávám jiné hodnoty. Hodnoty, které mi zajišťují budoucnost. Nevím, jestli mi dopomohou k lepšímu životu nebo na mě shodí valník špinavé hlíny na některém z místních hřbitovů.

Nicméně, jsem přesvědčena, že v obou případech budu navždy zapomenuta. Ostatně, kdo by na mě vzpomínal? Pro nikoho jsem nikdy nic neznamenala, maximálně tak jednou, dvakrát, kdy jsem okusila (?) to štěstí a byla milována. Záměrně neříkám zamilovaná, protože to jsem každou chvíli a co z toho mám? Jen zlomené srdce, které bych si tou spalující bolestí nejraději vyrvala z těla. Nechci lásku.

Nemůžu říct, že je nepotřebuju, neboť mám špatný pocit, že v poslední době se ta hrozná lež stává podstatou mé, už tak dost zničené existence, ale s klidným svědomím mohu říci, že lásku zavrhuju. Kolikrát jsem si říkala, proč pořád otravuje jen mě, když je tolik bláznivých lidí, kteří je touží nalézt. Já po ní netoužím. Nač bych ji potřebovala? Celé je to jen o hnusných lžích, zradě a přetvářce. Je to poblouznění smyslů. Je to jako když upír pije krev. Dostává se do transu, kdy se mu otupí všechny smysly a nedělá nic jiného, než že s krvežíznivým uspokojením ve zlatavých očích saje ten přesladký mok.

I já jsem tu životodárnou tekutinu mnohokrát ochutnala, ale nikdy jsem si nepředstavovala, že mohla být tím jediným, čím se budu živit. Že bych byla rychlá jako vítr, silná jako lev, moje oči, že by byly krvavě rudé, moje kůže, že by byla jako ten nejchladivější mramor, moje barva tak bílá, jako ten nejbělostnější sníh a v neposlední řadě, že bych byla krásná. Krásná? Já? Nepředstavitelné.

Celý svůj zhýralý život jsem žila ne jako obyčejné, to by pro mě bylo vyznamenání. Já byla prachobyčejná. Ta nejobyčejnější ze všech. Když jsem byla malá ještě jsem věřila, že tam vysoko nad námi skutečně někdo je a svým bystrým okem sleduje naše propletené osudy, večer co večer jsem klečela před malým růžencem ve svém, tehdy ještě dětském pokoji. Prosila jsem ho, ne, já jsem škemrala, aby mě nenechával v tomhle světě. Aby mě změnil. Aby změnil můj obličej. Jak já jsem ho prosila! Asi mě neměl rád. Možná jsem byla tak prachobyčejná, že moje spílání neslyšel. Došlo mi, že v tomhle světě, s tímhle obličejem a hlavně v tomhle životě budu muset žít po celý zbytek mého obyčejného přežívání. Nebo do té doby, než se dobrovolně vzdám.

Dobrovolně se vzdát... Jak jednoduše to zní. Proč to taky nemůže být tak jednoduché vykonat? Vzít nůž, žiletku, zbraň, provaz? Skočit pod vlak, auto, autobus? Nebo si najít nějaký vysoký most? Pojistit to a udělat více věcí najednou? Spolykat prášky, vzít si provaz a nůž. Ale to všechno bolí. Bolest... To jediné mě od toho odrazovalo. Bála jsem se bolesti... Ale, možná si ji zasloužím. Možná bych měla trpět, za svoje hříchy. Kéž by to bylo tak jednoduché...

Snad tisíckrát jsem o tom přemýšlela: vzdát se? Nebo je to celé jen zkouška a na mě je, zda obstojím či nikoliv? Ať už tak či onak, vlastně na tom vůbec nezáleží. Mám právo se sama svobodně rozhodnout. Mám právo být sama sebou.  vzdát se všeho, co miluji, všech, co mám ráda a vůbec celého života, kvůli jedné obrovské chybě mých rodičů, kteří jednoho deštivého večera neudrželi své touhy na uzdě?Kvůli špatné volbě těch dvou nevinných lidí, kteří mě jediní milují, i když jim někdy připravuju nepěkné chvilky? Pravdu? ANO...

Zanechte prosím komentáře. Jsem nováček a ráda si nechám poradit od zkušenějších.

Autor: EmElCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stmívání sluncem zalité - Nikdy jsem se neměla narodit...: