Ahojte, hlásím se se svým třetím dílkem. Tady už je nějaká ta maličká akcička ;) Emma konečně prohodí pár vět s Emmettem a ač nerada, pomalu, ale jistě k němu začne cítít určitou náklonnost, kterou prozatím neumí pojmenovat. Její příběh je emocionální a hodně složitý, tak, jako já. Ať se líbí ;-).
03.01.2010 (17:00) • EmElCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 884×
3. kapitola
Ráno mě vzbudila píseň s názvem „My Immortal“. Celkem výstižný název, když si vzpomenu, nad čím jsem včera tak dlouho přemýšlela. Ještě se zalepenýma očima jsem vylezla z teplé postele a zamířila ke skříni, ze které jsem vybrala obyčejné džíny, tričko s krátkým rukávem a mikinu, kterou volím vždy jen, pokud mám neslavnou náladu. Ani dnes tomu nebylo jinak.
Pak sem ještě rozespalá vběhla do koupelny, kde jsem si opláchla obličej, ve snaze probudit ho k činnosti. Seběhla jsem dolů do kuchyně. Už ze schodů jsem slyšela jak se o něčem dohadují.
„Ahoj mami, ahoj tati“, řekla jsem. Ti dva na mě hned spustili o prevenci rakoviny, ale co šlo jedním uchem dovnitř, druhým hned šlo ven. Měla jsem jiné starosti. Například, jestli nebude dneska slunečno. Podívala jsem se z okna a nic tomu nenasvědčovalo. Potichu jsem zavýskla.
„Takže snad přijde“, řekla jsem si pro sebe. Trochu jsem si zvýraznila oči a ještě za světel lamp vykročila z domova. Už se těším, až budu mít auto. Vážně. Musím vstávat o hodinu dříve jen kvůli tomuto nedostatku.
Venku začínalo chladné prosincové středeční ráno. Mráz zalézal všude ani zimní oblečení mi nepomohlo. Pomalu jsem kráčela skorozimní krajinou, bez známek sněhu. V hlavě mi běhali různé myšlenky, představy a sny. Nějak podivně se mi spojovaly, až se mi všechno zamotalo do sebe. Potřásla jsem hlavou, jako kdybych z ní chtěla ty myšlenky vytřást.
Povedlo se mi to jen z části. Sice už se mi moje myšlenkové pochody nespojovaly do nesmyslných celků, ale zato se stočily k člověku, jehož dokonalou – krásnou tvář jsem opět spatřila. Opíral se o svoje červené Ferrari.
Ano, Cullenovi byli hezcí, ale bohatí? Zdá se mi, že chodí v normálním oblečení a mají normální věci jako ostatní normální lidi. Ale, co je vlastní normální? Teď se tím nebudu zabývat. Emmett.. Když jsem v duchu vyslovila jeho jméno, otočil se mým směrem. Zarazilo mě to – když jsem přicházela, stál ke mně zády.
Pokynul mi na pozdrav a já doufala, že nebylo vidět, jak se mi krev nahrnula do tváří. Sedla jsem si na schody před školou a vytáhla učebnici matematiky, ze které mě za deset minut čeká test. Jelikož moje hlava byla včera zaměstnaná jinými věcmi než zrovna lineárními rovnicemi, neměla jsem čas se na to podívat.
Protože však raději koukám do zdi, než se učím, pozorovala jsem lidi kolem sebe. Každý dělal něco jiného. Někdo si s někým povídal, jiný se učil nebo psal úlohy, ale všichni mi přišli takoví…šťastní. Ale já?
Ač mám se svými spolužáky vztahy velmi dobré, troufnu si říct vůbec ne špatné, prostě jsem se k nim nehodila. Ne, já jsem k nim nepatřila. Pro nestranného pozorovatele to muselo být tak lehko viditelné. Jejich výrazy ve tvářích, originalita nejen ve stylu oblékání..
Já prostě nedokázala sdílet jejich pocity štěstí. Jen pár metrů přede mnou se loučil pár, jako kdyby se neměli vidět snad měsíc. Ty vášnivé polibky, oddané pohledy.. Jak já jsem jim záviděla. Ne. Štvalo mě to. Vlastně mě to úplně pobuřovalo!
„Jděte se ocucávat někam jinam!“, křikla na ně profesorka němčiny. To mě vytrhlo z přemýšlení. Potichu jsem se zasmála.
„Moc jim to teda nepřeješ“. Emmett! Honem jsem přemýšlela nad duchapřítomnou odpovědí. Snažila jsem se, aby byla snad i trochu vtipná. Vlastně vůbec nevím, proč sem se tak snažila, vždyť u něj nemám šanci. Já jsem obyčejná, on je dokonalý. Rozdíl mezi námi je až přespříliš veliký.
Kdyby mi dva jsme byli spolu, to by bylo jako kdy den miloval noc nebo jako kdyby bylo slunce naprosto oddané měsíci. Jak směšné.
„Ne, to ne, jen mi přišlo komické, jakým tónem to slečna Marksová zakřičela.“
„To bylo velmi vtipné, to musím uznat. Učíš se?“, ukázal na moji učebnici matematiky.
„Tak trochu“, odvětila jsem, „ale stejně nic neumím.“ Zasmál se. Jak krásné bylo opět vidět jeho bezchybný smích.
„Co kdyby jsme si dneska sedli na obědě společně?“, zeptal se a mně došel vzduch. Zdálo se mi to? Štípla jsem se, až to zabolelo.
„Emmo“, oslovil mě, „jsi v pořádku?“
„Jo..jo,promiň. Jo, můžeme, proč ne.“
„Fajn, takže na obědě. Zatím ahoj.“, odešel a já se sesunula k zemi. Nemohla jsem tomu uvěřit. Zajímalo mě, co má za lubem. Přece by mě nejkrásnější kluk na škole jen tak nepozval, abych si sedla s ním a s jeho sourozenci? Asi jsem si moc fandila.
Určitě to byl jen sen. Seděla jsem tam a očima jsem těkala po obličejích svých spoluškoláků, jestli v nich něco vyčtu. Radost, láska, štěstí, zábava? Mmm. Raději půjdu na hodinu.
Autor: EmElCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Stmívání sluncem zalité - Když bůh sestoupí z nebe:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!