Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stmívání sluncem zalité (12.)

19.04.2010 (13:15) • EmElCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1232×

Přemýšlela jsem nad jeho slovy. Vážně řekl, že je můj přítel? Copak jsme něco takového probírali? Ano, já ho milovala z celého svého srdce, ale… byl to upír.

Je jeho styl života natolik velká překážka, abych se ho vzdala? Copak může existovat vztah upír – člověk?

Nechtěla jsem o tom přemýšlet. Nechtěla jsem domýšlet důsledky. Chtěla jsem myslet jen na něj – na mého anděla bez křídel.

„Mohl bys prosím zavřít oči?“ požádala jsem ho.

„Když mi slíbíš, že nebudeš dělat žádné hlouposti a nepřístojnosti, pak ano,“ zašklebil se.

Škleb jsem mu oplatila.

„Řeknu ti jen to, že hloupost to není.“ Zakřenil se. Bylo na něm vidět, jak mu má slova vrtají hlavou. To se mi líbilo. Ráda jsem ho tímhle stylem trápila.

„Emmette, ehm, my spolu chodíme? Že o tom nevím.“

„Já myslel, že... chceš. No, asi sem to špatně pochopil. Promiň. Tak já půjdu.“

„Ale Emmette, lásko!“ Podíval se na mě. V jeho očích už nebyl ten sžírající strach a spalující bolest. Spíš na mě hleděl láskyplně.

„Tys mě vážně oslovila,´lásko´?“

„Ano, lásko. Ale teď už se dáme do zkoušení, ano?“

„Jsem napnutý jako struna.“ Přistoupila jsem k němu tak blízko, až jsem cítila chlad z jeho těla.

„Miluju tě,“ zašeptala jsem tak potichu, že to mohly slyšet jen upíří uši a naklonila se k němu. Cítila jsem jeho studený dech. Bylo na něm vidět, že přemýšlí. Napadlo mě, že asi zvažoval, zda mě má políbit. Najednou se však odtáhl.

„Broučku, nevím, jestli je tohle správné.“ Pochopila jsem.

„Ty mě nemiluješ, viď. Mě to bylo hned od prvního okamžiku jasné, že to nemůže být jen tak. Já si tě nezasloužím. Ty jsi příliš dokonalý. Asi se mi to všechno jenom zdá. Ale něco ti povím, je to nádherný sen. Smím tě v tom snu aspoň políbit?“

„Miláčku, ty ale nesníš. Já sem tady vedle tebe a právě teď tě chci políbit. Miluju tě.“

Bylo to velmi rychlé, ale současně i vášnivé. Náš první polibek. Jeho rty byly tak hebké a voňavé. Svými ústy drtil ta má. Jeho hladový jazyk kmital v mojí puse a já si s ním hrála. Rty měl neobyčejně tvrdé – ale on byl celý neobyčejný.

A můj. Při té představě jsem myslela, že omdlím. V duchu jsem se smála. Pocítila jsem takové štěstí. On je jen můj. Vůbec jsem to nechápala. Jak je možné, že teď jsem dítě štěstěny? Na druhou stranu, dá se to opravdu považovat za štěstí? Můj kluk je upír.

 To bylo jediné, co mi vrtalo hlavou a stále mě nenechávalo v klidu. Bylo to příčinou mých ustavičných nočních můr. Když si představím to nikdy nekončící riziko, že mě během sekundy – co sekundy, setiny sekundy – může zbavit života.

Ale, záleželo na tom vlastně? Stejně jsem bez něho nechtěla žít. On byl tím jediným důvodem, proč jsem to trápení ještě neukončila. Odtáhl se.

„Em, miluju tě. Jsi to nejlepší, co mě mohlo potkat.“

„A ty jsi mi zachránil život,“ opáčila jsem. Byla jsem si jistá, že ani nevěděl, jak hluboce bylo tohle tvrzení pravdivé. Kdyby mi nevyznal své city, byla jsem si na devadesát procent jistá, že už bych tu nebyla.

Těch deset procent – to, co mě tu drželo – vlastně jsem ani pořádně nevěděla, co to je. Tušila jsem, že to bude pár lidí, ale to by nebylo zase až tak závažné. Prostě by se s tím smířili. Byla to snad naděje, že se do mě Emmett zamiluje?

Bylo to  pomyslné pouto, co mě k němu připoutávalo a nechtělo mi dovolit odejít? Pamatuju si, že vždy, když jsem se podívala do jeho očí, rozhoříval se ve mně plamínek touhy, touhy po něm, po lásce, po plnohodnotném životě. Snažila jsem se ten pocit pochopit, ale bylo to nad moje síly.

I když jsem si dávala pár věcí dohromady, nikdy mě nenapadlo, že by on mohl být tím světlem v tmavém tunelu mého, takzvaného života. Ale věděla jsem jedno – nechci a ani nemůžu žít bez Emmetta.

Autor: EmElCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stmívání sluncem zalité (12.):