Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stmívání mi dalo život, já teď musím zachránit, to co tolik miluju-Prolog+1.kapitola

20.10.2009 (11:45) • Anamor8 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4351×

Prolog

Když se člověk topí, na co čeká??

Čeká na konec nebo na pomocnou ruku která ho vytáhne ven. Všichni máme tyhle možnosti, buď se utopíme, a nebo nás někdo zachrání.

Ale je tu ještě naše rozhodnutí co chceme, po čem toužíme. Co dělá člověk na pokraji sil, když si má vybrat trápení v podobě života nebo volnost v podobě smrti.

Co si člověk vybere, když je na pokraji jak fyzických tak psychických sil???

Nevím co by jsme ti vybrali vy, ale já bych si vybrala smrt.

Proč bych se dál trápila, když se trápím i tak hodně. Smrt je jenom vysvobození ze spárů života a lží o štěstí (které mě nepotkalo).

Tuhle volnost se já pokouším najít už dlouho. Ale pořád mi to nejde. Nemůžu se utopit a přitom mi nikdo nepodává pomocnou ruku za kterou bych se chytla. Prostě jen šlapu vodu, aniž bych chtěla a čekám, kdy přijde záchranná ruka či smrt.

Ale stalo se mi, že jsem tu záchranou ruku potkala, ale opět í zatratila. Jelikož nebyla moje. A teď se topím v temnotě a čekám. Opět mam zase ty dvě možnosti. Život či smrt. Opět se ta cizí ruka pokouší mě zachránit a sní i křik, smyslu mého života.

Topím se ve spárách temnoty a čekám. Co bude?? Zachrání mě opět nebo podlehnu temnotě po které tolik toužím. Ale teď mam konečně pro co žít.

Před očima mi běží celý život. Krutý i krásný. Život, který jsem nenáviděla i milovala. Mam učinit jediné rozhodnutí a to žít či umřít?? To je otázka kterou si kladu už dlouho neznám stále odpověď.

Člověk je buď obětí, nebo pánem svého osudu. Já jsem bohužel obětí svého osudu. Proč?? Protože si osud hrál a já teď musím nést následky. Následky, které mě poznamenaly do konce života a já už toužím po tom konci. Jenže osud je ke mně tak krutý že mi ani ten klidný konec nedopřeje.

1. Zpráva

Stejně jako každý den už několik let jsem u své kamarádky Daniely doma. Jsem tu už pečená vařená. A jako vždy telefonuje, se s vím přítelem Markem. Sedím na její posteli a poslouchám MP3 a koukám na ní. Telefon u ucha a úsměv od ucha k uchu. Tak abych se vám představila.

Jmenuji se Romana jsem celkem obyčejná dívka. Až na to že ne co šáhnu, to pokazím. Mam hnědé vlasy do půli zad a tmavě hnědé oči. Nosím jen černé volné věci. Bledí obličej celý rok a smutek ve psaný ve tváři. Zavřela jsem oči a zaposlouchala se do textu. Mé oblíbená, písničky Bring me to life od Evanescence.

Jako vždy kdy jsem, pustila uzdu mému myšlení, se to zvrtlo. A já to vše měla zase před očima. Nikdo mě ve skutečnosti nezná jen Dani. Nikdo neví, kdo jsme a co se mi stalo. Nikdo neví proč jsme taková jaká jsem.

Vše začalo před třemi lety. Byl to normální den jako každý jiný. Můj bratr mě vezl ke svému kamarádovi, kde jsme se učila na klavír. Poté jsme vyzvedli mámu a jeli domu. Jenže tenhle den nebyl jako ostatní. Kvůli tomu c se stalo při cestě.

Na křižovatce jsem, měli zelenou a tak můj bratr jel. Jenže to něj v plné rychlosti napálil kamion v protisměru. Víc si nepamatuju. Probudila jsme se až v nemocnici a kde mi oznámily, že je můj bratr i máma mrtvý. Nemohla jsem tomu uvěřit. Lidé, které jsme milovaly, zemřely. Soud mě přiděli otci který byl z mámou rozvedený a mě neměl nikdy rád. A po té nehodně už vůbec. Zabila jsem mu jeho milovaného syna. Jak říká měla jsme umřít. Nikdy bych to i ráda udělala. Táta si našel novou manželku Milenu. Která mě už kord nemá ráda. Společně mají syna, Jirku, který se narodil krátce po té nehodě. Nemají mě rádi a já je taky ne. Starám se o sebe sama.

Každý den doufám, že to je jen sen a já se probudím. Jenže opak je pravdou já se nebudím a můj život je horší a horší.

Jak jsem vzpomínala začala jsme jako vždy brečet. Kdo by nebrečel když lidi které jsem milovaly jsou mrtvý a můžou za to vaše lekce klavíru. Kdybych nechodila na ty lekce už by jsme byli doma a neměli tu nehodu.

Brečela jsem a ani si neuvědomila, že mě Dani objímá a pokouší se uklidnit. Ona a její rodina jsou jediný, lidé kvůli kterým tu ještě jsem. Už hodně krát mě zachránila, když jsem se pokoušela zabít nebo mi to překazila.

Když jsem se dostatečně uklidnila, šla k mé tašce a vytáhla z ní knihu mého života. Stmívání. Jsme jím úplně posedlá. Tu knížku jsem objevila po nehodě a hned se do ní zamilovala. Díky ní stále doufám a věřím. Věřím ve šťastně konce. A taky nemůžu popřít že jsme se zamilovala do hlavního hrdiny. Ale on neexistuje a mě nezachrání.

„Mam pro tebe zprávu,“řekla vesele a poté otočila knihu z druhé strany a prstem ukázala v textu na Forks. Pořád jsem byla mimo.
„Forks,“ řekla jsem nahlas. Povzbudivě se na mě usmála. A mě to došlo.
„Ty pojedeš do Forks?“ vykřikla jsem.
„Ne já nejedu. My letíme,“ opravila mě ihned. Když řekla my můj život se rozsvítil.
Vrhla jsem se jí kolem krku. Nemohla jsem tomu uvěřit, jelikož já takové štěstí nemam. Abych se podívala do města, kde chci žít. Když jsem konečně pustila Dani. Měla jsem na ní tolik otázek.
„Jak to?“ byla moje nejnaléhavější otázka. Nevím důvod jaký by měla Dani jet do města kde skoro celý rok prší. Zato já milovala déšť. Hlavně poslední dobou.
„No Marka rodiče tam mají příbuzné a nedávno byli v Čechách. A seznámili se s našima a pozvali je. A místo nich letíme ty a já.Protože potřebuješ zlepšit náladu a zmizet na chvíli od tuď. “ tet mi ale došlo že já nemůžu ani kdybych moc chtěla což jsem chtěla. Nejenom vypadnout ale i vidět to místo o kterém neustále čtu. Smutně jsem si sedla a dala si hlavu do dlaní.
„Já nemůžu. Oni mě nepustí ty to víš a kdyby tam mi to nezaplatí,“připomněla jsem jí. Tomu se začala smát a mě to naštvala, že jsem na ní zavrčela.

„Zařízeno, naši řekli, že pojedeme na chatu a zaplatí ti to,“
„To nejde,“ vykřikla jsem na ní šokované.

„Ale jde mí rodiče tě mají rádi jako vlastní dceru trávíš, s námi víc času, něž doma a tak se rozhodli to pro tebe udělat,“ Začala jsem brečet štěstím.
„Děkuji, mam vás všechny ráda,“ řekla jsem a objala jí.

Nemohla, jsem tomu uvěřit já pojedu do Forks do města kde žijí Cullenovi i když vím, že neexistují. Poprvé za poslední tři roky jsem se cítila šťastně a těšila se na další dny mého života. A to není žádná přetvářka. Podívala jsem se na hodiny a ty mi zkazily radost a zbytek dne. Musím spět do reality. Vyskočila jsem z postele popadla jsem svoje věci a běžela ke dveřím.

Běžela jsme na autobus domu. I když mě bolelo moje zraněné koleno bylo mi to fuk já byla stále v euforii s té zprávy, co mi řekla Dani.

Doma jsme si taky ihned zabalila vše potřebné včetně Stmívání Segy. Už byl večer, venku vládla tma a já se posadila na okno jako každý večer a pozorovala tu tmu ven. Byl úplněk a měsíc osvětloval můj pokoj. Nemůžu spát. Od nehody mam problémy se spánkem a tak jsme s naučila, žít s tím že spím třeba jen tři hodiny. Nevadí mi to ani nejsem pak unavená. Jen to nutnost protože mam věčně noční můry hlavně kvůli té nehodě.

Myslela jsem, že budu mít klid, ale mýlila jsem se. Uslyšela jsem ze zdola křik. Táta jak jinak.

„Kde je ta malá potvora kde je ta co mi zničila život,“ věděla jsem co mě čeká a že to nebude nic příjemného.

V tom vpadl do mého pokoje byl opilý jak jinak. Šel ke mně a val mě za vlasy hodil mě na zem. Poté ke mně přišel a jako vždy mě začal tlouct. Křičel na mě že jsem mu zkazila život a že jsem jenom potvora že si hřál hada na prsou. Když, byl spokojen se svou prací odešel.

Ležela jsem na zemi a začala brečet. Ne protože by mě to bolelo i když to bolelo hodně. Mě víc ubližovali jeho slova. Odplazila jsem se jako vždy do kouta pokoje a brečela. Uviděla jsme vedle mě střep. Vzala jsem ho a lehce přejala přes levé zápěstí.

Cítila jsem, že by se mi to mohlo podařit. Konečně se osvobodit. Ale nakonec jsem ho zahodila. Tentokrát ne. Ještě ne nejdřív musím vidět Forks. Ne, musím to vydržet za pár dní, odjedu a poté můžu už umřít…

Autor: Anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stmívání mi dalo život, já teď musím zachránit, to co tolik miluju-Prolog+1.kapitola: