Ahoj, omlouvám se ale nestíhám. Autobus měl zpoždění a bratr chtěl udělat jídlo a svačinu a to není nic jednoduchého, když on jí za deset lidí. Je tu další díle a já se těším na komentáře od vás.
19.11.2009 (16:00) • Anamor8 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2722×
27. Nehoda
Už byla sobota, super. V neděli vypadnou. Neměla jsem co dělat a tak jsem si šla umýt auto. Ošetřila jsem i kožené sedačky, aby se neničily. Měla jsem to rychle, tak jsem nasedla a vyrazila pryč. Jen tak různě jsem se projížděla, bez cíle.
Čím víc jsem přemýšlela o Seleně, tím víc jsem mačkala pedál. Ani jsem si toho nevšimla, tedy než jsem se v lese řítila zatáčkou k nám. Jela jsem přes dvě stě kilometrů v hodině. Ani sama nevím, jak jsem to dokázala. Zatáčka byla prudká a já jí nezvládla. No jo, holt nejsem upír.
Nabourala jsem přímo do stromu. Auto bylo na maděru, ale já celkem v pohodě, tedy až na krev, co mi tekla z obočí.
No super, teď musím jít do domu plného upírů jelikož Carlisle je doma. Rozepnula jsem si mikinu a roztrhla triko. Pokoušela jsem se setřít krev, aby už netekla. Snad to nebude na šití.
Podívala jsem se pozorně do zrcátka a díky bohu nebylo. Začala jsem se štrachat v přihrádce a doufala, že tam něco najdu.
Miluji Edwarda, myslí na vše. Byly tam náplasti. Stírala jsem si krev, dokud nepřestala téct. Poté jsem to přelepila náplastí a rozhodla se jít domů. Byl to ještě kousek cesty.
Nevím proč, ale zamkla jsem auto a poté se tomu smála. Pochybuji, že by ho někdo ukradl, když je na maděru. Štěstí, že já jsem celá. Jenže další problém bylo moje levé koleno. Asi jsem se do něj flákla a ke všemu budu mít obří modřinu na břiše.
Kulhavou chůzí jsem tedy došla až do domu. Když jsem vstoupila, měla jsem okolo krku Alici a Esme.
„Jsi v pořádku, zlatíčko?“ Ptala se okamžitě Esme. A starostlivě si mě prohlížela.
„Jo, jsem, ale moje auto ne,“ řekla jsem. Selena seděla na sedačce a pozorně mě sledovala. Alice i Esme si všimly mojí kulhavé chůze. A tak mi pomohly ke Carlislovi.
Jen co jsem vešla, posadily mě na lehátko.
Musela jsem mu odrecitovat vše, co mi je. Takže obočí mi zašil, na nohu dál ortézu a ještě mi zkontroloval břicho a pumpu. Když prohlásil, že jsem v pořádku, šla jsem do pokoje. A chtěla si lehnout. Nevím, jak budu v klidu vysvětlovat Edwardovi, co se mi stalo a kde mám svoje auto.
Když jsem vešla do pokoje, čekalo mě překvapení. Byla tam Selena, seděla na posteli a prohlížela si mě.
„Co tu děláš?“ Okamžitě jsem se zeptala.
„No víš, šla jsem se podívat, jestli není Edward ve svém pokoji, a co vidím, vy ho máte dohromady. Zajímalo by mě proč?“ Dělala jsem, že si jí nevšímám a začala se převlékat.
„Asi proto, že když jsem tu byla poprvé, Emmet rozbil postel v pokoji pro hosty a Edwardova byla jediná volná. Zvykla jsem si na tenhle pokoj. Navíc si s Edwardem povídám před spaním. Pomáhá mi vyrovnat se s mým životem. Víš, já jsem tu jakoby na terapii a jen mi prostě pomáhá. On sám nemá co dělat večer, a tak si povídáme. Nic víc, nic míň. A když tu čekáš na něj, tak si laskavě sedni na křeslo. Tahle jeho postel je moje území,“ lhala jsem a byla překvapena, že mi to šlo samo.
Přikývla a sedla si do křesla. Převlékla jsem si triko a vytáhla pumpu. I kanylu z břicha a vyhodila.
„Máš problém odolávat krvi?“ Potřebovala jsem se přepíchnout a ona nevypadla, že by chtěla vypadnout. „Ne, držím se dobře. Skoro tak jako Carlisle, jelikož jsem jeden čas pomáhala v nemocnici.“
„Dobře, potřebuji se přepíchnout,“ oznámila jsem jí a vzala si veškeré věci, co potřebuji na postel. A zase si zaryla tu jehlu do břicha. Když to bylo, vyhodila jsem to a chtěla se učit, když se ozval křik ze zdola.
„Kde je?“ Poznala jsem Edwarda. Byl na lovu, možná potkal moje auto. Okamžitě jsem vyběhla z pokoje, i když mě to koleno bolelo. Nechtěla jsem, aby udělal nějakou blbost, když říká, že je to nebezpečné.
Seběhla jsem schody a byla překvapená, že jsem se nerozbila podruhé. Zastavila jsem se pod nimi. „Jsem tady. Jsem v pořádku, akorát moje auto je na maděru,“ oznámila jsem mu.
Zíral na mě, ale bylo vidět, že se mu ulevilo.
„Jsi v pořádku? A co je tohle?“ Ukázal na moje obočí a pak na nohu. No kdyby viděl tu modřinu, vyváděl by ještě víc.
„To nic není. Víš, že jsem zažila i horší. Mě spíš trápí moje auto,“ oznámila jsem mu jakoby nic.
„Podívám se ti na něj,“ oznámila Rose a s Emmetem vyběhli ven. Obrátila jsem se na podpatku a šla zpět do pokoje. Kde byla stále Selena. Už mě srala, a to hodně. Pustila jsem si muziku a sedla si na postel.
Vyhrnula jsem si tepláky na levé noze a zkoumala svojí nohu.
Najednou jsem si na vše vzpomněla. Moje dnešní nehoda, jeho nehoda. Okamžitě jsem měla slzy v očích.
Dnes jsem měla jít za ním. Dnes měl být konec, pomyslela jsem si a to už ve dveřích stál Edward. Seleny si nevšiml.
„Na to zapomeň. Dnes jsi měla jen nehodu, neměla jsi jít za ním,“ řekl tvrdě.
Zakroutila jsem hlavou, měla jsem být u něj. Chtěla jsem si sáhnout na svůj přívěšek na krku a všimla jsem si, že tam je jiný. Dostala jsem ho od Edwarda. On mi dal srdce a já jemu svojí motorku k Vánocům.
Dělala jsem, že není v pokoji. Vstala jsem a šla k nočnímu stolku, odkud jsem vytáhla svou a Romanovou fotku.
Už tak dlouho jsem si na něj nevzpomněla, už tak dlouho. Byla to zrada z mojí strany.
Slyšela jsem, jak Edward začal něco řešit se Selenou. Ale nevnímala jsem je, jenom se koukala na tu fotku.
Večer se stalo něco, co jsem nečekala. Volala mi Milena. Chtěla, jestli bych nepřijela na týden domů a nepostarala se o Jirku, jelikož jedou na dovolenou do Itálie a malého s sebou nechtějí tahat. Proč ne, ráda vyměním prostředí. Navíc tady je trochu dusno.
Okamžitě jsem souhlasila a objednala si letenku na zítřek.
Po dlouhé době jsem sešla do obýváku, kde byli všichni.
„Zítra letím do Čech,“ oznámila jsem a moje rodina vytřeštila oči.
„Proč?“
„Rodiče potřebují pohlídat Jirku, tak proč ne. Svým způsobem jim to dlužím.“ Mlčky přikývli a to mě překvapilo ještě víc. Ale co, já to zvládnu i sama. Vždy jsem na vše byla sama.
Zabalila jsem si pár věcí a šla spát.
Sama.
Autor: Anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Stmívání mi dalo život, já teď musím zachránit to, co tolik miluju - 27. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!